Blog


Staronový svět

Osobní, komentáře: 5, zobrazeno 1030x

_dsc3443-2.jpgJe zrovna Valentýn, když mě kamarádka vyhodí na letišti ve Vancouveru. Tady v severní Americe je tento den ještě o kus nechutnější přehlídkou nevkusu než u nás. Všude visí červená srdíčka a růžové nápisy "I love you". Uprostřed haly hraje na klavír nějaká performistka známé skladby a soundtracky romantických filmů. Sednu si na lavičku kousek od ní. Její prsty tancující po klapkách sice kouzlí dokonalé melodie a srdce mi doslova poskočí, když začne hrát mou velmi oblíbenou Beethovenovu Měsíční sonátu, když ale zvednu oči a zjistím, že tento mistrovský kus hraje s umělým americkým úsměvem od ucha k uchu, který rozdává na všechny strany, cítím se i za ni poněkud rozpačitě. Jsou momenty, kdy mi tato země a její obyvatelé připadají fakt nepopsatelně bizarní a divní. více


Přelom roku

Osobní, komentáře: 10, zobrazeno 2362x

listopad.jpgJe půlka listopadu 2018. Včera jsem si koupila lístek do kina na ten film o Queen. Skoro vyprodáno, volné je už jen sedadlo 11 v 1. řadě. Hm, tři jedničky, znamení. Bude mě sice asi bolet za krkem, ale to dám. Večer se hodím trochu do gala, což má za následek, že moc nestíhám, takže ten téměř kilák z domu na bus musím běžet. Stačí trochu klusat, to už mám vypočítané. Za rychlé chůze je to 8 minut, za lehkého poklusu za 5. A za 5 minut mi to jede. Je to skoro po rovině, ale zadýchávám se a bolí to. Super, to jsem dopadla. Nakonec se tam dostanu včas, ale bus má asi 10 minut zpoždění. Když nespěchám, jede dřív, ale jakmile nestíhám a celá upachtěná doběhnu na zastávku, vždycky tam čekám, přičemž jako bonus je tři čtvrtě hodinová práce s podtočením a zafixováním mých jemných rovných vlasů totálně v háji a zase vypadám jak zmoklá slepice. 
více


Barevná Arménie

Cestování, komentáře: 19, zobrazeno 2031x

zoratskarer.jpgLetošní podzim mě čekaly dvě krásné cesty. Nejdřív padlo spontánní rozhodnutí jet na pár dní do Norska a pak jsem se konečně rozhodla jet do Arménie. Po návratu z Norska jsem nebyla ani 24 hodin doma a už zase seděla v letadle. Proč zrovna tam? Vždycky jsem měla v hlavě, že by se mi chtělo do zakavkazských zemí podívat. Nikdy to ale nebylo dostatečně vysoko na mém cestovatelském žebříčku, abych to sama jen tak uskutečnila. Až se ke mně někdy v roce 2016 dostal skrze reklamu na Facebooku zajímavý odkaz. Ano, zdá se to nemožné, ale reklamy na Facebooku opravdu někdy mohou být pozitivní... ;) Z odkazu jsem se dozvěděla o společnosti Luminous Endowment, která dvakrát ročně rozdává granty na cestu do Arménie. To mi znělo docela dobře, takže jsem si řekla, že to při příštím otevření terménu určitě zkusím...  více


Skoropodzimní Jeseníky

Běhání, komentáře: 3, zobrazeno 1961x

perex2.jpgKonečně! Celou hřebenovku v kuse jsem si dala jenom jednou na J100, z toho částečně po tmě, částečně jako kdyby mě někdo praštil po palici. Byl to mimořádný a intenzivní zážitek, nikoliv však pozitivní. Ráda bych si z přeběhu hřebene pamatovala i něco jiného než bolestivé úpění, takže bylo na čase si běh po hřebenovce zopakovat. Jako správný tvrďák si tentokrát počkám, až bude teplo, slunečno a celkově bezproblémovo. Chci si užít poslední letošní běh na lehko, jen v kraťasích a tričku. Přestože je letošní září i v druhé půlce krásně teplé, chystám se opět do Norska a až přijedu, už bude chladno. Jeseníky v létě nejsou zdaleka tak opuštěné jako třeba Rychlebky, tak tam raději chodím v jiných ročních obdobích. Prázdniny skončily, je polovina pracovního týdne... Hurá na ně!  více


Jarní Saské Švýcarsko

Cestování, komentáře: 2, zobrazeno 1755x

dsc_4732.jpgNa konci dubna jsem byla spolu s několika dalšími českými, německými a švýcarskými "instagramery a blogery" (tyhle škatulky mi přijdou strašně směšné, ale budiž) pozvána na týdenní pobyt v Saském Švýcarsku. Organizace zabývající se propagací tohoto německého národního parku totiž usiluje o vyšší návštěvnost oblasti a tento organizovaný blogtrip je pro ně experiment, jak to tam proslavit. Už několik let jsem se to tam chystala jet prozkoumat. Poznávat středoevropskou krajinu má pro mě největší smysl jedině na jaře a na podzim. Přiznejme si, že to léto je tu, zvlášť pro nás fotografy, trochu nijaké. Toto pozvání mi tedy přišlo vhod, protože mi je jasné, že bych tam stejně sama od sebe zase nejela.  více


Přes hřeben Velké Fatry

Běhání, komentáře: 9, zobrazeno 2030x

dsc00112uv.jpgBěžecká sezóna mi letos nezačala moc ideálně. Měla jsem velké plány, ale zase mi to moc nevyšlo. Do konce března jsem byla v Kanadě, kde jsem každou volnou chvíli dala přednost raději lyžování před během. Trochu jsem sice chodila, ale bylo to špíš jen tak na udržování než jako trénink. A taky... Přibrala jsem tam skoro 10 kg. Člověk by neřekl, co udělá takový zdánlivě neškodný návyk chodit si ráno do kavárny pro kafíčko a blueberry muffin. Každy den. Někdy v únoru jsem si uvědomila, že mi při chůzi stehna dřou o sebe, tipovala jsem to tak na 5 kg. Málem jsem z té váhy spadla, když jsem zahlédla to číslo. Je to na dobré cestě, půlku už mám dole, tahat s sebou ale všude tu druhou půlku je pořád trochu namáhavé a také neestetické, haha.  více


Střípky barevných dní

Osobní, komentáře: 9, zobrazeno 2852x

zapomenute-horyw.jpgPodzim 2017. Nebyla to moc zábava, ale s trochou sarkasmu - nenudila jsem se. Teď sedím za oknem v kanadském Whistleru a dívám se na padající vločky za oknem. Když jsem přijela, padal jen mokrý sníh, který při dopadu na zem napůl roztál, načež se všude povalovala měkká mokrá břečka. Ale deště ubývalo, sněhu přibývalo a teď už tu je regulérní zima. Podzim jsem letos měla dost dlouhý, začal mi už v srpnu v Norsku, přesto utekl jako voda. A teď jsem tady. Zatím jsem ve zvláštní melacholické náladě, stejně jako to počasí, ale doufám, že se to změní. Že si na tento jiný svět více zvyknu. Člověk si vždycky zvykne na vše. A když to je dostatečně dlouho, přestane vnímat rozdíl mezi tím, co je normální dnes a co mu připadalo normální předtím. více


Běh přes Femundsmarku

Běhání, komentáře: 3, zobrazeno 5573x

dsc05025w.jpgO Femundsmarce jsem už dlouho chtěla napsat samostatný článek do rubriky cestování, ale nakonec mě okolnosti předběhly a chce se mi se o ní zmínit už teď. Óda na tento kout světa ještě nějakou dobu počká. Navíc si Femundsmarka zaslouží pořadné fotky a vůbec vlastně pořádnou průzkumnou návštěvu, ideálně ke konci září, kdy se tento národní park stane zahradou, kterou zdobí tisíce teplých podzimních odstínů a při putování člověk nenarazí na žádnou další lidskou tvář. Vzít si jen foťák, batoh, stan, nespěchat, fotit, chodit, hrát na vonnou paměť, vnímat... Při mé první návštěvě jsem ty neuvěřitelné barvy viděla a okamžitě jsem se zamilovala. Třetí den výletu nás ale vyhnal první sníh. Hromady sněhu, který už potom až do začátku června neroztál... Přestože je Femundsmarka spíše na jihu Norska, její klima je kvůli poměrně velké vzdálenosti od pobřeží a nadmořské výšce jedno z nejstudenějších v celé zemi.

Což na vlastní husí kůži potvrzujeme i teď při poslední návštěvě ke konci srpna, kdy je i v nižších polohách jeden stupeň pod nulou a pro těla rozmazlená horkým středoevropským létém to je pořádný šok. V Norsku tentokrát máme opět spíše pracovat - točit propagační materiály a připravovat jeden velký projekt na příští rok. Norge på langs. Hned na začátku cesty ale potřebujeme trochu vyčistit hlavu po ne moc příjemném jaru a létu, kdy jsem se kvůli práci a zlobivým bolavým šlachám ani nemohla pořádně proběhnout. A když už mohla, odradilo mě horko. Od té doby co běhám, přestávám mít takové dny ráda. více


Jarní Vesterály a Lofoty

Cestování, komentáře: 2, zobrazeno 4014x

matind-view.jpgKdyž jsem naposledy psala o cestě na nádherný ostrov Senja, porovnávala jsem ho tak trochu s Lofotami, které jsou sice nádherné, ale milovníkům opuštěných míst by mohlo vadit, že jsou turisticky velmi oblíbené. Byla jsem tam v létě 2012, když byl Instagram ještě v plenkách, přesto tam už tehdy bylo turisty narváno. Popravdě ani nechci vidět, jak to tam v létě vypadá teď, když jsou všechna ta ikonická místa tak moc zprofanovaná. Pokud se tedy tomuto člověk chce vyhnout, nezbývá mu nic jiného, než jet mimo sezónu. Asi nejhorší po této stránce podle mě je jižní Norsko, třeba taková Trolltunga, kde se na fotku čekají hodinové fronty, by mohla vyprávět. Dole ve městech to tam potom je jak někde v Chamonix, což není úplně podle mého gusta. Jestli však je něco hned v závěsu, jsou to asi právě Lofoty... Nádherné hornaté souostroví charakteristické zdvihajícími se skalnatými štíty přímo z oceánu. Je to tam boží, to ano... Ale davům japonských turistů v dvoupatrových autobusech se v létě těžko vyhnete.

Já měla v dubnu možnost přiletět do severního Norska a pak "malou" oklikou přes Lofoty jet autem domů. Zimy jsem popravdě měla plné zuby a ze začínajícího jara jsem měla fakt radost, ale nejet kvůli tomu do Norska? Ani náhodou. Takže jsem měla pořádnou motivaci pracovat. A těch pár dní opět stálo za to. A to platí i po trochu ironické stránce... Jak to s tou cestou autem domů nakonec dopadlo jsem lehce naznačovala na Facebooku. No, nebudu předbíhat, každopádně výlet byl opět jednoznačně velice výživný na všechny možné situace... Fotkami jsem nešetřila. Doufám, že to třeba některé z vás zaujme a taky se někdy vydáte na cesty jindy než v letní sezóně. Co se Norska týče, věřte mi, že tam je stejně skoro stejná zima celý rok. ;) více


Bolestivá Jesenická 100

Běhání, komentáře: 20, zobrazeno 13787x

stovka.jpgMoje první zkušenost se sto kilometry, kterými jsem se fakt protrápila. Tak strašně mě láká běhat ultramaratony a zároveň paradoxně nejsem schopná se do toho pořádně opřít a tak si vždy jen jednou nebo dvakrat do roka ujedu s nějakou, pro mě šílenou, trasou, ze které se pak dostávám měsíc, někdy měsíce. A nejinak tomu bylo teď o víkendu, kdy se konala Jesenická 100. Můj první a zároveň nejdelší a nejtěžší závod, který jsem letos chtěla zkusit. Absolutně nepřipravená jsem se odhodlala to ujít a uklidňovala se myšlenkou, že to je přece jen o hlavě a když se pořádně vyhecuju, dám to určitě v nějakém rozumném čase i bez pořádného tréninku. Stejně jako ty Jesenické 60 roky předtím... Vždyť přece zase tak šílený rozdíl mezi 60 a 100 být nemůže... No, může. Je. A já jsem blbá, že jsem si myslela něco jiného.

Nic těžšího jsem zatím nikdy nezažila. Stalo se mi na první 60, že jsem ji těsně před cílem ukončila kvůli bolesti kolene, ale tady to bylo horší, i když jsem pořád nějak mohla aspoň jít... Dostala jsem se úplně na dno, až jsem chvílemi ani nevěděla, jak se jmenuju. Článek bude přesně o tom, jak se to dělat NEMÁ - a to je vlastně taky důležité vědět. Chci ho sem ještě za čerstva hodit i proto, abych na ty pocity nezapomněla, až mě nohy přestanou bolet a já zase budu líná jít běhat, protože prší nebo protože proto. Známe... Přes to všechno trápení to pro mě byl první zážitek s opravdovým poctivým dlouhým závodem a za zkušenosti a facky, které jsem na něm dostala, jsem vděčná. více