česky english

Blog


záznamy: 1 - 10 / 2213

Běh přes Femundsmarku

Můj svět, komentáře: 0

dsc05025w.jpgO Femundsmarce jsem už dlouho chtěla napsat samostatný článek do rubriky cestování, ale nakonec mě okolnosti předběhly a chce se mi se o ní zmínit už teď. Óda na tento kout světa ještě nějakou dobu počká. Navíc si Femundsmarka zaslouží pořadné fotky a vůbec vlastně pořádnou průzkumnou návštěvu, ideálně ke konci září, kdy se tento národní park stane zahradou, kterou zdobí tisíce teplých podzimních odstínů a při putování člověk nenarazí na žádnou další lidskou tvář. Vzít si jen foťák, batoh, stan, nespěchat, fotit, chodit, hrát na vonnou paměť, vnímat... Při mé první návštěvě jsem ty neuvěřitelné barvy viděla a okamžitě jsem se zamilovala. Třetí den výletu nás ale vyhnal první sníh. Hromady sněhu, který už potom až do začátku června neroztál... Přestože je Femundsmarka spíše na jihu Norska, její klima je kvůli poměrně velké vzdálenosti od pobřeží a nadmořské výšce jedno z nejstudenějších v celé zemi.

Což na vlastní husí kůži potvrzujeme i teď při poslední návštěvě ke konci srpna, kdy je i v nižších polohách jeden stupeň pod nulou a pro těla rozmazlená horkým středoevropským létém to je pořádný šok. V Norsku tentokrát máme opět spíše pracovat - točit propagační materiály a připravovat jeden velký projekt na příští rok. Norge på langs. Hned na začátku cesty ale potřebujeme trochu vyčistit hlavu po ne moc příjemném jaru a létu, kdy jsem se kvůli práci a zlobivým bolavým šlachám ani nemohla pořádně proběhnout. A když už mohla, odradilo mě horko. Od té doby co běhám, přestávám mít takové dny ráda. více


Z deníku rozčarované fotografky

Focení, komentáře: 13

perex.jpgNevěděla jsem, jak tento myšlenkový pochod pojmenovat, takže z deníku, ale z imaginárního, žádný si nevedu. :) Mám takovou "dobrou" vlastnost, že se týdny i měsíce dokážu v denně v hlavě zabývat něčím, co většina považuje za úplnou kravinu. Přičemž mě pak tato bezradnost v mnoha věcech hodně brzdí. Nemůžu si ale poslední dobou pomoct. Toto téma se mě navíc osobně dost týka. Rozepsat ho mi možná taky pomůže. O co tak důležitého že vlastně jde? :) Poslední dobou toho ve světě sociálních sítí nějak moc. Všímají si toho jenom fotografové či jiní tvůrci aktivně pracující s obrazovým materiálem, nebo to vnímáte všichni? Kdy jste naposledy viděli fotku nebo video, které vás opravdu zaujalo a při kterém vám spadla brada? Co je dneska vlastně "v kurzu" fotit, natačet nebo psát? Jak se svou prací nějak úspěšně zviditelnit a vybudovat si své cenné publikum, které se k vaší práci bude pravidelně vracet i bez toho, aby k tomu potřebovalo facebookové upozornění? Jde v dnešní době nekonečných možností vůbec dělat něco, co bude trochu vybočovat z řady?

Tyto otázky si poslední dobou často kladu. Ještě jsem nepřišla na to, jaký mám k tomu přesně zaujmout postoj, a docela by mě zajímaly názory druhých, kteří to třeba cítí podobně... Není to tak, že bych byla úplně po kreativní stránce vyhořelá, to vůbec ne. Naopak! A tím spíš mě štve, že ty nápady kvůli nějakému, možná nesmyslnému, bloku v hlavě nerealizuju. Chtěla jsem o tom něco málo napsat a moc by mě potěšilo, kdyby na to byly nějaké reakce. A to úplně od kohokoliv, koho focení a umění z jakéhokoliv důvodu zajímá. více


Jarní Vesterály a Lofoty

Cestování, komentáře: 1

matind-view.jpgKdyž jsem naposledy psala o cestě na nádherný ostrov Senja, porovnávala jsem ho tak trochu s Lofotami, které jsou sice nádherné, ale milovníkům opuštěných míst by mohlo vadit, že jsou turisticky velmi oblíbené. Byla jsem tam v létě 2012, když byl Instagram ještě v plenkách, přesto tam už tehdy bylo turisty narváno. Popravdě ani nechci vidět, jak to tam v létě vypadá teď, když jsou všechna ta ikonická místa tak moc zprofanovaná. Pokud se tedy tomuto člověk chce vyhnout, nezbývá mu nic jiného, než jet mimo sezónu. Asi nejhorší po této stránce podle mě je jižní Norsko, třeba taková Trolltunga, kde se na fotku čekají hodinové fronty, by mohla vyprávět. Dole ve městech to tam potom je jak někde v Chamonix, což není úplně podle mého gusta. Jestli však je něco hned v závěsu, jsou to asi právě Lofoty... Nádherné hornaté souostroví charakteristické zdvihajícími se skalnatými štíty přímo z oceánu. Je to tam boží, to ano... Ale davům japonských turistů v dvoupatrových autobusech se v létě těžko vyhnete.

Já měla v dubnu možnost přiletět do severního Norska a pak "malou" oklikou přes Lofoty jet autem domů. Zimy jsem popravdě měla plné zuby a ze začínajícího jara jsem měla fakt radost, ale nejet kvůli tomu do Norska? Ani náhodou. Takže jsem měla pořádnou motivaci pracovat. A těch pár dní opět stálo za to. A to platí i po trochu ironické stránce... Jak to s tou cestou autem domů nakonec dopadlo jsem lehce naznačovala na Facebooku. No, nebudu předbíhat, každopádně výlet byl opět jednoznačně velice výživný na všechny možné situace... Fotkami jsem nešetřila. Doufám, že to třeba některé z vás zaujme a taky se někdy vydáte na cesty jindy než v letní sezóně. Co se Norska týče, věřte mi, že tam je stejně skoro stejná zima celý rok. ;) více


Experimentální portrétní focení doma

Focení, komentáře: 2

chrpy.jpgUž je to nějaký pátek, co jsem naposledy psala do rubriky 'focení'. Trochu zvláštní, když je to vlastně oficiálně stále hlavní téma tohoto webu (i mého života). Jdeme dohánět resty... Nečekejte však žádnou pecku. Tentokrát vám chci přiblížit zákulisí tvorby docela obyčejné fotky. Proč? Protože si myslím, že není vždy třeba mít velkolepé plány a výsledky. Někdy fajn dělat něco menšího jen pro radost... Přesto jsem se při tomto výtvoru v něčem dost překonala. Udělala jsem si první video o focení. Výsledek je poněkud rozpačitý, nejen po technické stránce, ale učený z nebe nikdy nespadl, že jo. Dlouho jsem něco podobného chtěla udělat, ale kdykoliv jsem se o to pokusila, zasekla jsem se hned na začátku, protože jsem nikdy nebyla schopná chovat se před kamerou přirozeně a mluvit normálně. Snažila jsem se svůj stud potlačit, ale je očividné, že to úplně nevyšlo. Tak mě za to nějak nepranýřujte, už jsem se kvůli tomu zpotila dost, dík. ;)

Vzhledem k tomu, že podobné články často vyvolávají diskuze na téma "upravování", zda je lepší před nebo po a podobně, předem říkám, že článek za tímto účelem nevznikl, a žádné polemizace na toto téma nechci rozvíjet. Baví mě v PS experimentovat - snažit se vytvořit světelné scény, které se mi nedaří najít ve světě kolem mě, hrát si s barvami a přikrášlovat nebo měnit realitu. Návod tu je pro ty, kteří chápou rozdíl mezi reportážní a stylizovanou uměleckou digitální fotkou, která může mít různá pojetí. Bylo pro mě proto docela osvěžující zase zkusit něco malinko jiného a vystoupit z mé lesní, luční a horské zóny komfortu. I když bez doteku přírody v podobě kytek by to prostě nešlo... více


Bolestivá Jesenická 100

Můj svět, komentáře: 18

stovka.jpgMoje první zkušenost se sto kilometry, kterými jsem se fakt protrápila. Tak strašně mě láká běhat ultramaratony a zároveň paradoxně nejsem schopná se do toho pořádně opřít a tak si vždy jen jednou nebo dvakrat do roka ujedu s nějakou, pro mě šílenou, trasou, ze které se pak dostávám měsíc, někdy měsíce. A nejinak tomu bylo teď o víkendu, kdy se konala Jesenická 100. Můj první a zároveň nejdelší a nejtěžší závod, který jsem letos chtěla zkusit. Absolutně nepřipravená jsem se odhodlala to ujít a uklidňovala se myšlenkou, že to je přece jen o hlavě a když se pořádně vyhecuju, dám to určitě v nějakém rozumném čase i bez pořádného tréninku. Stejně jako ty Jesenické 60 roky předtím... Vždyť přece zase tak šílený rozdíl mezi 60 a 100 být nemůže... No, může. Je. A já jsem blbá, že jsem si myslela něco jiného.

Nic těžšího jsem zatím nikdy nezažila. Stalo se mi na první 60, že jsem ji těsně před cílem ukončila kvůli bolesti kolene, ale tady to bylo horší, i když jsem pořád nějak mohla aspoň jít... Dostala jsem se úplně na dno, až jsem chvílemi ani nevěděla, jak se jmenuju. Článek bude přesně o tom, jak se to dělat NEMÁ - a to je vlastně taky důležité vědět. Chci ho sem ještě za čerstva hodit i proto, abych na ty pocity nezapomněla, až mě nohy přestanou bolet a já zase budu líná jít běhat, protože prší nebo protože proto. Známe... Přes to všechno trápení to pro mě byl první zážitek s opravdovým poctivým dlouhým závodem a za zkušenosti a facky, které jsem na něm dostala, jsem vděčná. více


Jarní čtenářské tipy

Můj svět, komentáře: 3

dsc_1853w.jpgNikdy jsem se nepovažovala za nějakého nadšeného knihomola, který přečte klidně 500 a víc stránek za den, ale párkrát do roka mě to chytne a to pak čtu několik knížek za měsíc. Miluju a zároveň nesnáším ten pocit, kdy nejste schopní přestat něco číst a zároveň si šíleně přejete, aby knížka nikdy neskončila. Na takovou člověk narazí jen občas... Vždy, když mám čas a narazím na větší knihkupectví, musím jít dovnitř a bloudit mezi regály, i když vlastně skoro nikdy nejdu pro nic konkrétního. Očima projíždím úhledně zarovnané tituly, cítím příjemnou vůni nového papíru a oceňuji ten klid, který v těchto obchodech většinou je. To je vždycky s ostatními prodejnami v nákupních centrech kontrast. Často při tomto procházení narazím na knihy, které jsem si třeba dávno chtěla přečíst, ale zapomněla na ně. Nebo náhodně vytahuju to, co mě zaujme obalem, jménem autora nebo názvem, a občas si to pak s sebou i odnesu domů.

Baví mě objevovat nové nebo neznámé knihy. Ráda a často čtu samozřejmě i populární knihy, od super čtivé detektivní trilogie Milénium přes Egypťana Sinuheta až po Harryho Pottera, ale tyto knihy většinou zná každý a slyšíme o nich ze všech stran. Mám ráda, když se ke mě dostane něco, co už tolik lidí nezná a přitom by si to zasloužilo pozornost celého světa. Níže tedy najdete šest titulů, které mě nejen v poslední době zaujaly. Beletrie, duchovno i špetka naučné literatury. Pod každým nadpisem je i odkaz na databízi knih, kde si můžete přečíst víc komentářů. A pokud byste se vy rádi podělili o vaše oblíbené tipy na knihy, napište mi je do komentářů. Ráda se nechám inspirovat.
více


Krásná norská Senja

Cestování, komentáře: 5

senja1.jpgPři třídění dat na discích jsem si znovu připomněla, kolik nádherných cest jsem už zažila a jaká je škoda, že jen zlomek těch fotek občas hodím maximálně na Instagram. Asi před rokem jsem tu na blogu psala o norské národní hoře Stetind a slibovala jsem, že přinesu i další články články na ta nejlepší místa ve Skandinávii, která jsem doposud viděla. No, nějak mi to s tím psaním nevychází podle plánu, ale jedním z cílů na letošní rok je i ten, že se v tom chci polepšit a psát častěji. Jako téma dalšího článku o cestování a krásách Norska jsem zvolila jeden z nejkrásnějších ostrovů, jaké v této zemi jsou. Senja.

Původně jsem si s tímto klenotem chtěla počkat, až ho někdy navštívím i v létě, ale momentálně to moc nadějně nevypadá. Zatím jsme tam totiž byli jen v květnu a v lednu. I květen ale za polárním kruhem stále ještě vypadá dost podobně jako leden. Dle fotek na internetu je však Senja v létě ještě krásnější a určitě si nenechám v budoucnu ujít příležitost sem jet během těchto měsíců. Pokud ale rádi cestujete mimo sezónu a preferujete mít ta nejlepší místa pouze pro sebe, přijdete maximálně o trochu zelené barvy. Není snad žádné roční období, kdy by taková místa nebyla krásná. Říká se ale, že Senja je dobrou alternativou Lofot, které jsou během letní sezóny docela narvané turisty. Údajně tu nemá být takový provoz. Osobně si ale myslím, že je to tu rok od roku populárnější. A navíc, z mého subjektivního hlediska to tu je i trochu hezčí než na Lofotech. I když jednoznačně trochu menší. Mému srdci jsou bližší odlehle působící místa, a to na Senji dostanete. Další fotočlánek pro všechny, kteří se mě rádi ptají, kam se jet v Norsku podívat.
více


Klid listopadového lesa

Osobní, komentáře: 17

perex.jpgKončí říjen a podzimní barvy, na které každoročně čekám, jsou na vrcholu. Fotím jako o život každou volnou chvíli, ale moc mi to nejde. Stojí mě to přesto spoustu času a energie. Každé ráno navíc za okny slyším celkem silný vítr, což znamená jediné - barvy budou hodně rychle pryč a já zase nestihnu udělat to, co jsem chtěla. Mrzí a frustruje mě to. Čím víc však tlačím na pilu, tím míň se daří. Stále jsem ochromená po emocionálním vypětí posledních měsíců (nebo let?) a všechno to na sobě cítím jako těžký nános bahna. Později se už přestávám divit tomu, že mi tento podzim moc fotek nevychází. Ubitá kreativita je logickým vyústěním toho, že se prostě dlouhodobě cítím spíš blbě než dobře. Stejně tak to, že na mě leze nemoc a jsem totálně apatická a bez života. Potřebuju aspoň chvilku ticha, ale úplně jiného druhu, než když jsem sama doma a vyvalím se na chvíli do horké vany.

Ticho přírody. To nikdy není zvukoprázdno. Je to krásný zpěv. Ten chci mít kolem sebe. Slyšet šum lesa, kapky deště dopadající na střechu srubu a spadané rudé listí na zemi a hučení potoka v údolí. Nechat se probudit ptáky a leknout se jeleního zatroubení poblíž. Cítit po svými kroky křupání čerstvě zmrzlé země. Číst si knížku, přemýšlet a zároveň nemyslet, starat se jen o základní lidské potřeby jako jídlo a teplo, večer místo počítače koukat do světla svíčky a klidně se v noci i trochu bát své představivosti. Musím se zahojit, vyléčit, zapomenout a zároveň si vzpomenout na tu daleko veselejší osobu, kterou jsem bývala dřív... více


Rozmarné jaro a léto

Osobní,

dsc_7245w.jpgNěkterá životní období nejsou moc šťastná. Vyvrcholením dlouhé doby nespokojenosti pro mě byly jarní a letní měsíce roku 2016. V životě se ve mně nevařilo tolik různých pocitů. Měla jsem tu hodně dlouhý článek, který jsem si napsala, když jsem se s tím vším prala. Záměrně to formuluju "si napsala", protože to bylo opravdu hlavně kvůli mně samotné. Smazala jsem ho a nechala jen fotky. Přestože už dlouho vím, že nakonec je člověk vděčný i za ty drsné životní lekce, tady mi ta vděčnost trvala hodně dlouho. Zpracovat některé zážitky potřebuje svůj čas a nemá cenu snažit se si cokoliv nalhávat, ukazovat prstem a utíkat pro falešný pocit klidu a pochopení do cizích náručí, i když ještě vnitřně nejsem zahojen. Takové ulehčení je jen hodně krátkodobé. Někdy nemůžeme ovlivnit chování druhých vůči nám, ale to, jak se k tomu postavíme, už je ZCELA naše zodpovědnost. Je těžké si to někdy přiznat. Musí to uzrát jako jablko a není nic, čím by se to dalo zkrátit. Nejvíc člověka posunují vlastní bolestné přešlapy. Odměnou za bolest jsou mílové kroky vpřed.

Čas od času, když jsem třeba na nějakém místě, kde je kolem mě hodně cizích lidí, zaměřím se na anonymního člověka v dohledu, prohlížím si ho a přemýšlím, jaký je jeho příběh. I když něco na povrchu může na první pohled vypadat spokojeně, zajímavě a lákavě, pravda může být diametrálně odlišná. Prosto bychom všichni měli víc dbát na to, abychom nikoho zbytečně nesoudili na základě domněnek bez hlubšího poznání. Můžete se podívat na pár snímků z této doby. Nic moc o sobě nevypovídají. Jsou to jen kulisy. Jako vždy barevné, plné přírody, květin a snad na první pohled i docela veselé. Černobílé a smutné to bylo v nitru. Není důvod, aby bylo možné přidávat komentáře, k tomuto období už pro mě bylo vyřčeno vše. více


Jesenická 60 a Rychlebská 40

Můj svět, komentáře: 1

nahled.jpgDva první červnové víkendy jsou pro mě už třetím rokem ve znamení běhu. Konají se tu dva pohodové a oblíbené regionální pochody, které však rok roku stále více lídí běží. A já s nimi. Nutno podotknout, že Jesenická 60 je pro mě daleko srdcovější záležitost, protože právě tato akce se stala prvnotním impulzem k tomu, abych začala běhat. Před 3 lety jsem si tam při obyčejném pochodu záhadným způsobem zranila koleno a pochod 2 km před koncem poníženě ukončila. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré. V mém případě na toto pořekadlo skvěle sedí právě můj fail na Jesenické 60 v roce 2013. Stalo se to nějak takhle...

S několika kamarády jsme si řekli, že by bylo fajn si tuto legendární šedesátku projít. Byl to jen takový hec více méně z nudy. Přišlo mi docela "drsné" ujít 60 km za jeden den, ale přesto jsem se docela sebevědomě považovala za zkušenou turistku, která s těžkým batohem přechází Tatry nebo norskou Femundsmarku. Zkrátka a dobře pro mě bylo úplně nemyslitelné, že bych to nedala. Ještě jsem jednu kamarádku, která se výletům do přírody věnovala jen velmi sporadicky, významně varovala, aby si ten pochod ještě rozmyslela, protože by bylo blbé, kdyby kvůli ní někdo z nás musel skončit dřív a ze solidarity s ní někde počkat na auto nebo bus. Haha, karma... Nakonec jsem to byla já, kdo to trapně nedošel a s kým kamarád solidárně počkal na auto. Skončila jsem asi 2 km před cílem, přičemž již cca od 45. kilometru jsem trpěla jako pes. Cíl byl již doslova za rohem, ale nešel mi udělat už ani jeden krok. Dobrý týden po pochodu jsem téměř nemohla chodit a bolesti jsem potom cítila ještě více než půl roku. Co bylo ale nejdůležitější, byla jsem na sebe strašně naštvaná. více


záznamy: 1 - 10 / 2213

CalmCube2 CMS
Facebook · © 2013 - 2017 Bára Vávrová · Počet návštěv: 562848 (24250)