Blog


záznamy: 1 - 10 / 201

Jarní Saské Švýcarsko

Cestování, komentáře: 1

dsc_4732.jpgNa konci dubna jsem byla spolu s několika dalšími českými, německými a švýcarskými "instagramery a blogery" (tyhle škatulky mi přijdou strašně směšné, ale budiž) pozvána na týdenní pobyt v Saském Švýcarsku. Organizace zabývající se propagací tohoto německého národního parku totiž usiluje o vyšší návštěvnost oblasti a tento organizovaný blogtrip je pro ně experiment, jak to tam proslavit. Už několik let jsem se to tam chystala jet prozkoumat. Poznávat středoevropskou krajinu má pro mě největší smysl jedině na jaře a na podzim. Přiznejme si, že to léto je tu, zvlášť pro nás fotografy, trochu nijaké. Toto pozvání mi tedy přišlo vhod, protože mi je jasné, že bych tam stejně sama od sebe zase nejela.  více


Přes hřeben Velké Fatry

Běhání, komentáře: 9

dsc00112uv.jpgBěžecká sezóna mi letos nezačala moc ideálně. Měla jsem velké plány, ale zase mi to moc nevyšlo. Do konce března jsem byla v Kanadě, kde jsem každou volnou chvíli dala přednost raději lyžování před během. Trochu jsem sice chodila, ale bylo to špíš jen tak na udržování než jako trénink. A taky... Přibrala jsem tam skoro 10 kg. Člověk by neřekl, co udělá takový zdánlivě neškodný návyk chodit si ráno do kavárny pro kafíčko a blueberry muffin. Každy den. Někdy v únoru jsem si uvědomila, že mi při chůzi stehna dřou o sebe, tipovala jsem to tak na 5 kg. Málem jsem z té váhy spadla, když jsem zahlédla to číslo. Je to na dobré cestě, půlku už mám dole, tahat s sebou ale všude tu druhou půlku je pořád trochu namáhavé a také neestetické, haha.  více


Střípky barevných dní

Osobní, komentáře: 8

zapomenute-horyw.jpgPodzim 2017. Nebyla to moc zábava, ale s trochou sarkasmu - nenudila jsem se. Teď sedím za oknem v kanadském Whistleru a dívám se na padající vločky za oknem. Když jsem přijela, padal jen mokrý sníh, který při dopadu na zem napůl roztál, načež se všude povalovala měkká mokrá břečka. Ale deště ubývalo, sněhu přibývalo a teď už tu je regulérní zima. Podzim jsem letos měla dost dlouhý, začal mi už v srpnu v Norsku, přesto utekl jako voda. A teď jsem tady. Zatím jsem ve zvláštní melacholické náladě, stejně jako to počasí, ale doufám, že se to změní. Že si na tento jiný svět více zvyknu. Člověk si vždycky zvykne na vše. A když to je dostatečně dlouho, přestane vnímat rozdíl mezi tím, co je normální dnes a co mu připadalo normální předtím. více


Běh přes Femundsmarku

Běhání, komentáře: 3

dsc05025w.jpgO Femundsmarce jsem už dlouho chtěla napsat samostatný článek do rubriky cestování, ale nakonec mě okolnosti předběhly a chce se mi se o ní zmínit už teď. Óda na tento kout světa ještě nějakou dobu počká. Navíc si Femundsmarka zaslouží pořadné fotky a vůbec vlastně pořádnou průzkumnou návštěvu, ideálně ke konci září, kdy se tento národní park stane zahradou, kterou zdobí tisíce teplých podzimních odstínů a při putování člověk nenarazí na žádnou další lidskou tvář. Vzít si jen foťák, batoh, stan, nespěchat, fotit, chodit, hrát na vonnou paměť, vnímat... Při mé první návštěvě jsem ty neuvěřitelné barvy viděla a okamžitě jsem se zamilovala. Třetí den výletu nás ale vyhnal první sníh. Hromady sněhu, který už potom až do začátku června neroztál... Přestože je Femundsmarka spíše na jihu Norska, její klima je kvůli poměrně velké vzdálenosti od pobřeží a nadmořské výšce jedno z nejstudenějších v celé zemi.

Což na vlastní husí kůži potvrzujeme i teď při poslední návštěvě ke konci srpna, kdy je i v nižších polohách jeden stupeň pod nulou a pro těla rozmazlená horkým středoevropským létém to je pořádný šok. V Norsku tentokrát máme opět spíše pracovat - točit propagační materiály a připravovat jeden velký projekt na příští rok. Norge på langs. Hned na začátku cesty ale potřebujeme trochu vyčistit hlavu po ne moc příjemném jaru a létu, kdy jsem se kvůli práci a zlobivým bolavým šlachám ani nemohla pořádně proběhnout. A když už mohla, odradilo mě horko. Od té doby co běhám, přestávám mít takové dny ráda. více


Jarní Vesterály a Lofoty

Cestování, komentáře: 1

matind-view.jpgKdyž jsem naposledy psala o cestě na nádherný ostrov Senja, porovnávala jsem ho tak trochu s Lofotami, které jsou sice nádherné, ale milovníkům opuštěných míst by mohlo vadit, že jsou turisticky velmi oblíbené. Byla jsem tam v létě 2012, když byl Instagram ještě v plenkách, přesto tam už tehdy bylo turisty narváno. Popravdě ani nechci vidět, jak to tam v létě vypadá teď, když jsou všechna ta ikonická místa tak moc zprofanovaná. Pokud se tedy tomuto člověk chce vyhnout, nezbývá mu nic jiného, než jet mimo sezónu. Asi nejhorší po této stránce podle mě je jižní Norsko, třeba taková Trolltunga, kde se na fotku čekají hodinové fronty, by mohla vyprávět. Dole ve městech to tam potom je jak někde v Chamonix, což není úplně podle mého gusta. Jestli však je něco hned v závěsu, jsou to asi právě Lofoty... Nádherné hornaté souostroví charakteristické zdvihajícími se skalnatými štíty přímo z oceánu. Je to tam boží, to ano... Ale davům japonských turistů v dvoupatrových autobusech se v létě těžko vyhnete.

Já měla v dubnu možnost přiletět do severního Norska a pak "malou" oklikou přes Lofoty jet autem domů. Zimy jsem popravdě měla plné zuby a ze začínajícího jara jsem měla fakt radost, ale nejet kvůli tomu do Norska? Ani náhodou. Takže jsem měla pořádnou motivaci pracovat. A těch pár dní opět stálo za to. A to platí i po trochu ironické stránce... Jak to s tou cestou autem domů nakonec dopadlo jsem lehce naznačovala na Facebooku. No, nebudu předbíhat, každopádně výlet byl opět jednoznačně velice výživný na všechny možné situace... Fotkami jsem nešetřila. Doufám, že to třeba některé z vás zaujme a taky se někdy vydáte na cesty jindy než v letní sezóně. Co se Norska týče, věřte mi, že tam je stejně skoro stejná zima celý rok. ;) více


Bolestivá Jesenická 100

Běhání, komentáře: 20

stovka.jpgMoje první zkušenost se sto kilometry, kterými jsem se fakt protrápila. Tak strašně mě láká běhat ultramaratony a zároveň paradoxně nejsem schopná se do toho pořádně opřít a tak si vždy jen jednou nebo dvakrat do roka ujedu s nějakou, pro mě šílenou, trasou, ze které se pak dostávám měsíc, někdy měsíce. A nejinak tomu bylo teď o víkendu, kdy se konala Jesenická 100. Můj první a zároveň nejdelší a nejtěžší závod, který jsem letos chtěla zkusit. Absolutně nepřipravená jsem se odhodlala to ujít a uklidňovala se myšlenkou, že to je přece jen o hlavě a když se pořádně vyhecuju, dám to určitě v nějakém rozumném čase i bez pořádného tréninku. Stejně jako ty Jesenické 60 roky předtím... Vždyť přece zase tak šílený rozdíl mezi 60 a 100 být nemůže... No, může. Je. A já jsem blbá, že jsem si myslela něco jiného.

Nic těžšího jsem zatím nikdy nezažila. Stalo se mi na první 60, že jsem ji těsně před cílem ukončila kvůli bolesti kolene, ale tady to bylo horší, i když jsem pořád nějak mohla aspoň jít... Dostala jsem se úplně na dno, až jsem chvílemi ani nevěděla, jak se jmenuju. Článek bude přesně o tom, jak se to dělat NEMÁ - a to je vlastně taky důležité vědět. Chci ho sem ještě za čerstva hodit i proto, abych na ty pocity nezapomněla, až mě nohy přestanou bolet a já zase budu líná jít běhat, protože prší nebo protože proto. Známe... Přes to všechno trápení to pro mě byl první zážitek s opravdovým poctivým dlouhým závodem a za zkušenosti a facky, které jsem na něm dostala, jsem vděčná. více


Jarní čtenářské tipy

Můj svět, komentáře: 3

dsc_1853w.jpgNikdy jsem se nepovažovala za nějakého nadšeného knihomola, který přečte klidně 500 a víc stránek za den, ale párkrát do roka mě to chytne a to pak čtu několik knížek za měsíc. Miluju a zároveň nesnáším ten pocit, kdy nejste schopní přestat něco číst a zároveň si šíleně přejete, aby knížka nikdy neskončila. Na takovou člověk narazí jen občas... Vždy, když mám čas a narazím na větší knihkupectví, musím jít dovnitř a bloudit mezi regály, i když vlastně skoro nikdy nejdu pro nic konkrétního. Očima projíždím úhledně zarovnané tituly, cítím příjemnou vůni nového papíru a oceňuji ten klid, který v těchto obchodech většinou je. To je vždycky s ostatními prodejnami v nákupních centrech kontrast. Často při tomto procházení narazím na knihy, které jsem si třeba dávno chtěla přečíst, ale zapomněla na ně. Nebo náhodně vytahuju to, co mě zaujme obalem, jménem autora nebo názvem, a občas si to pak s sebou i odnesu domů.

Baví mě objevovat nové nebo neznámé knihy. Ráda a často čtu samozřejmě i populární knihy, od super čtivé detektivní trilogie Milénium přes Egypťana Sinuheta až po Harryho Pottera, ale tyto knihy většinou zná každý a slyšíme o nich ze všech stran. Mám ráda, když se ke mě dostane něco, co už tolik lidí nezná a přitom by si to zasloužilo pozornost celého světa. Níže tedy najdete šest titulů, které mě nejen v poslední době zaujaly. Beletrie, duchovno i špetka naučné literatury. Pod každým nadpisem je i odkaz na databízi knih, kde si můžete přečíst víc komentářů. A pokud byste se vy rádi podělili o vaše oblíbené tipy na knihy, napište mi je do komentářů. Ráda se nechám inspirovat.
více


Krásná norská Senja

Cestování, komentáře: 5

senja1.jpgPři třídění dat na discích jsem si znovu připomněla, kolik nádherných cest jsem už zažila a jaká je škoda, že jen zlomek těch fotek občas hodím maximálně na Instagram. Asi před rokem jsem tu na blogu psala o norské národní hoře Stetind a slibovala jsem, že přinesu i další články články na ta nejlepší místa ve Skandinávii, která jsem doposud viděla. No, nějak mi to s tím psaním nevychází podle plánu, ale jedním z cílů na letošní rok je i ten, že se v tom chci polepšit a psát častěji. Jako téma dalšího článku o cestování a krásách Norska jsem zvolila jeden z nejkrásnějších ostrovů, jaké v této zemi jsou. Senja.

Původně jsem si s tímto klenotem chtěla počkat, až ho někdy navštívím i v létě, ale momentálně to moc nadějně nevypadá. Zatím jsme tam totiž byli jen v květnu a v lednu. I květen ale za polárním kruhem stále ještě vypadá dost podobně jako leden. Dle fotek na internetu je však Senja v létě ještě krásnější a určitě si nenechám v budoucnu ujít příležitost sem jet během těchto měsíců. Pokud ale rádi cestujete mimo sezónu a preferujete mít ta nejlepší místa pouze pro sebe, přijdete maximálně o trochu zelené barvy. Není snad žádné roční období, kdy by taková místa nebyla krásná. Říká se ale, že Senja je dobrou alternativou Lofot, které jsou během letní sezóny docela narvané turisty. Údajně tu nemá být takový provoz. Osobně si ale myslím, že je to tu rok od roku populárnější. A navíc, z mého subjektivního hlediska to tu je i trochu hezčí než na Lofotech. I když jednoznačně trochu menší. Mému srdci jsou bližší odlehle působící místa, a to na Senji dostanete. Další fotočlánek pro všechny, kteří se mě rádi ptají, kam se jet v Norsku podívat.
více


Klid listopadového lesa

Osobní, komentáře: 19

perex.jpgKončí říjen a podzimní barvy, na které každoročně čekám, jsou na vrcholu. Fotím jako o život každou volnou chvíli, ale moc mi to nejde. Stojí mě to přesto spoustu času a energie. Každé ráno navíc za okny slyším celkem silný vítr, což znamená jediné - barvy budou hodně rychle pryč a já zase nestihnu udělat to, co jsem chtěla. Mrzí a frustruje mě to. Čím víc však tlačím na pilu, tím míň se daří. Stále jsem ochromená po emocionálním vypětí posledních měsíců (nebo let?) a všechno to na sobě cítím jako těžký nános bahna. Později se už přestávám divit tomu, že mi tento podzim moc fotek nevychází. Ubitá kreativita je logickým vyústěním toho, že se prostě dlouhodobě cítím spíš blbě než dobře. Stejně tak to, že na mě leze nemoc a jsem totálně apatická a bez života. Potřebuju aspoň chvilku ticha, ale úplně jiného druhu, než když jsem sama doma a vyvalím se na chvíli do horké vany.

Ticho přírody. To nikdy není zvukoprázdno. Je to krásný zpěv. Ten chci mít kolem sebe. Slyšet šum lesa, kapky deště dopadající na střechu srubu a spadané rudé listí na zemi a hučení potoka v údolí. Nechat se probudit ptáky a leknout se jeleního zatroubení poblíž. Cítit po svými kroky křupání čerstvě zmrzlé země. Číst si knížku, přemýšlet a zároveň nemyslet, starat se jen o základní lidské potřeby jako jídlo a teplo, večer místo počítače koukat do světla svíčky a klidně se v noci i trochu bát své představivosti. Musím se zahojit, vyléčit, zapomenout a zároveň si vzpomenout na tu daleko veselejší osobu, kterou jsem bývala dřív... více


Jesenická 60 a Rychlebská 40

Běhání, komentáře: 1

nahled.jpgDva první červnové víkendy jsou pro mě už třetím rokem ve znamení běhu. Konají se tu dva pohodové a oblíbené regionální pochody, které však rok roku stále více lídí běží. A já s nimi. Nutno podotknout, že Jesenická 60 je pro mě daleko srdcovější záležitost, protože právě tato akce se stala prvnotním impulzem k tomu, abych začala běhat. Před 3 lety jsem si tam při obyčejném pochodu záhadným způsobem zranila koleno a pochod 2 km před koncem poníženě ukončila. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré. V mém případě na toto pořekadlo skvěle sedí právě můj fail na Jesenické 60 v roce 2013. Stalo se to nějak takhle...

S několika kamarády jsme si řekli, že by bylo fajn si tuto legendární šedesátku projít. Byl to jen takový hec více méně z nudy. Přišlo mi docela "drsné" ujít 60 km za jeden den, ale přesto jsem se docela sebevědomě považovala za zkušenou turistku, která s těžkým batohem přechází Tatry nebo norskou Femundsmarku. Zkrátka a dobře pro mě bylo úplně nemyslitelné, že bych to nedala. Ještě jsem jednu kamarádku, která se výletům do přírody věnovala jen velmi sporadicky, významně varovala, aby si ten pochod ještě rozmyslela, protože by bylo blbé, kdyby kvůli ní někdo z nás musel skončit dřív a ze solidarity s ní někde počkat na auto nebo bus. Haha, karma... Nakonec jsem to byla já, kdo to trapně nedošel a s kým kamarád solidárně počkal na auto. Skončila jsem asi 2 km před cílem, přičemž již cca od 45. kilometru jsem trpěla jako pes. Cíl byl již doslova za rohem, ale nešel mi udělat už ani jeden krok. Dobrý týden po pochodu jsem téměř nemohla chodit a bolesti jsem potom cítila ještě více než půl roku. Co bylo ale nejdůležitější, byla jsem na sebe strašně naštvaná. více


záznamy: 1 - 10 / 201