Na sever

1.jpgKdyž jsem začínala s focením, svět vypadal trochu jinak. Sociální sítě byly v plenkách, hezkých fotek bylo málo a komunity fotografů se zdržovaly na stránkách typu DeviantArt nebo Flickr. Tam jsem se chodila pravidělně na pěkné fotky dívat a později se i odvážila tam sama nějaké dávat. Objevila jsem směr fotky, který mě nejvíc bavil a... nejen to. Jeden z mých tehdy nejoblíbenějších tvůrců byla mladá fotografka z Tromsø. Fotila převážně autoportréty v severské krajině kolem města. V Norsku jsem tou dobou už párkrát byla, ale nikdy ne tak daleko na severu, tehdy mi to připadalo tak strašně vzdálené a těžko dosažitelné... Tromsø, Paříž severu, studené velkoměsto plné extrémů, celodenní tmy a celodenního světla... Za městem na každém rohu nezvyklá, pro středoevropana, zvířata a za mrazivých nocí polární záře nad hlavou... 


Vždycky jsem chtěla v Norsku nějakou dobu žít. Párkrát to částečně zkusila, ale si to z mnoha důvodů úplně nesedlo. I to zimní Tromsø už jsem si jednou zkusila. Moje tehdejší nastavení a situace ale byla světelné roky daleko od stavu, kdy bych si to tam mohla doopravdy prožít. Polární noc mi přinesla těžkou nespavost a polovina pobytu tím byla úplně v kytkách...

Zkusila jsem Kanadu. Bohatá na zkušenosti, chudá na pocit štěstí. Přestěhovat se do vlastního v Rychlebkách byl pro mě významný krok. Doma je doma. Doma je dobře. Ale to ticho, které tam mám i nemám ráda... A vědomí, že mě tam vlastně nic moc jiného pevného pořád nedrží provokuje moje toulavé boty... 

dsc07809.jpgČauko! 

Seběhne se to rychle a spontánně. Úplnou náhodou nenáhodou se ke mně dostává informace, že z jedné norské lokální cestovky na polární záře v Tromsø zrovna někdo odešel a ať tam zkusím napsat, jestli chci na nějakou dobu do Norska (tisíceré díky, Radko). Mail impulzivně posílám hned, protože tak nějak tuším, že bych si to do druhého dne zase rozmyslela. A pozitivní odpověď přijde záhy. Plácneme jsme si a já díky tomu mám menší pocit, že z toho můžu vycouvat.

Ok... Tak zase na sever... 

Jedu s nulovým očekáváním. Odlet tradičně obrečím, samozřejmě. Začínám se smiřovat s faktem, že moje schopnost emoční kontroly se nikdy nedostane na úroveň průměrného dospělého jedince. Pokaždé, když někam na dlouho jedu, v den odletu přesvědčená, že je to špatně. Když však ale letadlo klesá pod mraky a pode mnou zasvítí Tromsø, smutek mě přejde. To je... Sorry... Popiči výhled! Tady fakt budu půl roku bydlet? Když ale pak platím taxikáři za pětiminutový odvoz k mému bydlení, opět mi chybí ČR.

dsc07786.jpgJust chilling... 

Bydlím v bytě mé současné šéfky Sary, která se před nedávnem odstěhovala jinam. Jsem strašně rozpačitá a připadám si, jako kdyby mi bylo patnáct. Sara i její partner mi vypráví o jejím (mém) spolubydlícím Hubertovi z Polska. Mluví o něm v superlativech, ale já jsem v duchu mírně rozladěná, nicméně ona působí seriózně, tak snad to nebude nějaký tragéd. Vzhledem k tomu, že jsem vyrostla kousek od hranice, a polské kluky znám jako Janusze z letních lomů, co si na předpotopním magneťáku pouští rap, flušou všude okolo a z nakrátko ostříhané hlavy jim do prostoru trčí dvě plachty, mám v sobě trochu zarostlé nějaké ty předsudky, že jo. Hubert je hodně svůj, ale tragéd to není. Jen pár dní trvá, než ve vzduchu přestane být trapno, střet dvou introvertů nebývá úplně ohňostroj komunikace. Jednou mi položí z ničeho nic otázku: "Are you scared of me?" Řeknu ne a začnu se na odlehčení smát, že jsem furt u sebe, protože mám pořád co dělat na počítači, ale vím, že kecám. Přijde mi hrozně divné bydlet s úplně cizím chlapem, přestože se vídáme jen sporadicky ve společných prostorech. Ale ledy se prolomily. Zanedlouho spolu sdílíme jeden Netflix účet, znovu objevím kouzlo Age of Empires II, dokonce ho donutím jít i běhat. Z Huberta se stane můj dobrý kamarád, který má lidské kvality jako málokdo. 

dsc08235.jpgVýhled z mé ložnice a pár hodin listopadového světla. 

Do práce jdu hned na druhý den po příjezdu. Mám strachy, jak to zvládnu, jak budu schopná komunikovat, jak mi padnou do oka kolegové... Ale od prvního dne jsem nadšená. Je to lepší, než jsem čekala. Mnohem. Fenoménem polární záře jsem fascinovaná odjakživa. To bude pecka. První týdny zběsile fotím každou nazelenalou šmouhu na obloze. Po čase se trochu uklidním a začnu být víc vybíravá. Připadám si jako dítě, co objevuje nový svět. Poznávám nové lidi a zažívám situace, o jakých se mi nesnilo.

dsc08569.jpgJedna z prvních nocí.

S lidmi z práce si záhy začneme dobře rozumět taky. Vlastně jsem měla velké štěstí, že jsem se nemusela snažit si nějakou sociální bublinu vytvářet na jiných místech, kde by to šlo složitěji. Do práce chodím v naprosté většině případů ráda. Ne že by northern lights túry jako takové byly zrovna hitparáda, do které bych se v roli turisty vehementně hrnula, ale z čiště pohledu práce je to fajn. Některé noci jsou těžší, jiné skvělé. A pár jich je doslova kouzelných.

dsc08104-6.jpgA tahle fotka to dotáhne až na Instagram samotného Discovery, ale hádejte co... Stejně se mi tím v životě nic nezměnilo! :/ 

dsc09233.jpg

Taková polární záře je třeba okem sotva postřehnutelná. Foťák toho vidí mnohem víc, než naše oko. 

Když jsem byla v zimě v Norsku v roce 2015, poprvé jsem viděla velryby. Jsem jimi fascinovaná stejně jako září, takže tady teď budu zase velmi chytrá. Moc jsem toho o nich dřív nevěděla a myslela jsem, že tam takhle u pobřeží jsou každou zimu, cca od konce října do konce ledna. A ono to tak úplně není. Poprvé za mnohá desetiletí se začala početná stáda objevovat v roce 2013 kousek od Vesterálů, poté pokračovaly víc na sever, od roku 2015 do roku 2017 byly ve fjordech u Tromsø (Kaldfjord). Letos byly u ostrova Skjervøy, trochu severněji. Takže to, na co jsem se skoro nejvíc těšila, že každý den sednu na autobus a pojedu do fjordu, kde jsem je viděla poprvé, už nebylo možné. V Kaldfjordu nebylo nic. Kam a jestli vůbec připlují příští zimu, to nikdo neví. Velryby následují hejna sleďů. Ti mění své oblíbené lokality a není známo, co je k tomu vede. Takže jestli plánujete jet do Norska kvůli zimním velrybám, udělala bych to co nejrychleji, protože je celkem jisté, že zase na dlouhá léta zmizí, jako v minulosti. Pro nadšence jako já - tato kniha vše krásně vysvětluje a je plná naprosto dokonalých fotek. 

Velrybí turismus má ale i své stinné stránky. Lodě s turisty velryby zběsile pronásledují. Je legální přibližovat se k plujícímu stádu pouze zezadu, lodě s turisty ale připlouvají ze všech směrů, stresují je, velryby se často zoufale snaží odplout... Občas je celkem nechutné to pozorovat. A zároveň v sobě máte tu touhu to taky vidět a být blízko tak výjimečným tvorům. Nakonec jsme tedy na velrybí safari taky jeli. Na šnorchlování. Neměli jsme ale štěstí na to, abychom našli krmící se stádo, které se chová úplně jinak, než když jen plují. Daleko více jsou ochotné se k člověku přiblížit. V jiných situacích je lidská přítomnost obtěžuje a je to víc než zřejmé i amatérskému oku. Zkusili jsme vybrat zodpovědnou společnost a ukázalo se, že to byla dobrá volba, celá túra byla velmi edukativní a neporušovaly se předpisy. Přesto... Ruku na srdce. Mít naprosto čisté svědomí by znamenalo na takovou túru vůbec nejít.

2019-11-26-09-08.jpgMít kosatku skoro na dosah ruky je nepřenositelný zážitek. 

dsc09104-2.jpgNádhera. 

2019-11-26-09-08-2.jpgSkupinka keporkaků. Ti se identifikují pomocí fotek jejích ocasních ploutní. Každý má na ocase jiný "lem" a vzory. Stejně jako otisky prstů. Takto vědci ví, že do norských fjordů připlouvají stále stejní jedinci.  

Když přijedu, slunce ještě pár hodin svítí. Dny se ale velmi citelně krátí. Asi týden před posledním západem slunce furt jen sněží, takže poslední paprsky už nevidíme. Nejhorší jsou právě ty dny, kdy je zataženo. To je kolem oběda nebe jen na pár hodin namodralé. Půlka prosince je náročná. Pořád si pobrukuju Ain't no sunshine Máme toho hodně v práci a ta tma... Strašná tma. Špatně spím, ale narozdíl od zkušenosti před 4 lety většinou aspoň nějak usnu. Začnu chodit po letech lézt. Jedna věc je vrátit se k oblíbené aktivitě, ale velký vliv na motivaci má i ta brutálně osvětlená hala. Člověk má pocit, že měl trochu den. Jestli budu v Norsku i příští zimu, budu určitě občas chodit jako dámička i na solárko. 

dsc00830.jpgSvětlá část dne polární noci ale taky může mít své kouzlo. Když je zataženo, moc se to v prosinci světlou částí dne nedá nazývat. 

Každý, kdo pracuje s lidmi, ví, že to má svá úskalí. Zvlášť v odvětví, jako jsou túry na polární záře, kam v naprosté většině případů jezdí velmi specifická sorta turistů, navíc z celého světa. Pro mě je nejhorší střet kultur západního a třetího světa. Naprosto nevědomé odhazování odpadků u některých národů byly asi nejhorší chvíle, kdy jsem heslo "náš zákazník - náš pán" musela ve své hlavě fakt křičet, zatímco se mi v kapse otevírala kudla. A taky... Pokud někdo z Indie má peníze na dovolenou v Norsku, je asi hodně bohatý a má doma služebnictvo. A vy v tu chvíli pro toho člověka také nejste nic jiného než služebnictvo. Žádné prosím, žádné děkuju, jen arogatní výraz a příkazy. Ne každý, ale skoro každý.

Občas je ale legrace. Někdy se dozvím i taková moudra jako například to, že v Hong Kongu nejdou vidět hvězdy, protože je blízko rovníku a v Norsku hvězdy vidět jsou, protože je blíž nebi. Ano, taky mi chviličku trvalo pochopit, jak to paní myslela. Jindy to pak bylo něco v tom smyslu, že v létě je na nebi slunce vidět celou noc, protože jedno zapadne a druhé slunce na druhé straně obzoru vyjde. A to druhé je přece vidět jenom na severu. Vesmír je zkrátka fascinující a jsem ráda, že jsem se ohledně něj mohla prostřednictvím osvícených turistů dozvědět víc.

dsc02997-2.jpg

Díky, vesmíre...

Můžu skoro denně fotit, zdokonalovat se v komunikačních schopnostech, být venku... Pravda, občas to v -20 není úplně ono, ale jak říkají Norové - neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení. Jednou si zapomenu zimní kalhoty a celou větrnou noc strávím venku v tenkých elasťákách. Jindy na hranici s Finskem (studený to kraj) na polární záři čekáme 2-3 hodiny, nechce se ukázat ani když je nebe úplně čisté. A pak je jedno, kolik vrstev na sobě máš. O záři, jejím vzniku a podmínkách, za kterých je možné ji vidět, vím za zimu tolik, že si skoro připadám jako vědec. Ale snesitelnou dávku chytračení už jsem tady vyplýtvala na velrybách, takže asi budete muset přijet na túru! :D #marketinglevelmaster

dsc00441.jpgSenja. 

A pak po více než dvou měsících vyjde slunce. Píšu více, protože cca týden před západem bylo hnusně a týden po východu bylo taky hnusně. Jednoho dne se probudím a je jasno. Jdu po ulici a jindy trvdí Norové se kolemjdoucím nejenže dívají do očí, ale ještě se i usmívájí. Dnes jsou všichni na stejné lodi. Přežili jsme to. Euforie je těžko popsatelná a zní to jako strašné klišé. Ale je to fakt pecka znovu slunko vidět. Krásně oranžové, teplé a jen na pár minut, abychom si ho ještě celý následující týden patřičně vážili pokaždé, když někoho osvítí paprsek. Každý si to fotí, z auta, z busu, z okna... Ukazujeme prstem a smějeme se u toho jak blázni. Lidi, kteří tou dobou přijedou na sever z "normálních" krajin, z toho musí mít celkem srandu. 
Pár dní nás naše hvězda jen tak provokuje nad obzorem a pak najednou vystřelí pěkně vysoko. Dny se prodlužují neskutečně rychle. Najednou chodím v 6 do práce za světla. A brzy je ještě v 10 večer světlý obzor. Začátkem března už pak na túrách vystupuje z autubusu s turisty ještě za šera. Na konci března pak túry končí. Polární záře přestávají být vidět. Je možné ještě silnější záři zahlédnout do cca poloviny dubna, ale slabší proužky už nemají šanci. Zpět se vrací začátkem září.

dsc03428.jpgA že je i v Norsku magic bus, dokonce několik, jste věděli?

Je jednoduché si na takový život zvyknout. Vídám záře, velryby, krmím soby a směju se. Hodně se směju. Zima u mě v oblíbenosti byla vždy na posledním místě. Najednou mi připadá, že ani nechci, aby skončila. A domů se mi taky chce čím dál méně... Voilà! Koronavirus to ale hezky vyřešil za mě. 

Ke konci ledna občas začínáme vtipkovat o tom, kolik čínských turistů k nám jezdí. Asie a Itálie, dva největší zákazníci. Až do poloviny března. Jestli virus opravdu byl tak špatný, byl by zázrak, abychom si tím my, kteří jsme s lidmi z celého světa včetně nepostiženějších oblastí seděli v buse prakticky denně, nedostali. To už se asi nedozvíme. První známý případ v Norsku se objeví u nás v Tromsø. Nikoho to nepřekvapuje. Humor nás neopouští do 12.3., kdy je Norsko je ze dne na den zařazeno na seznam rizikových zemí, máme poslední túru a na druhý den jsme všichni propuštěni. Brečím celej den. 

dsc08430.jpg


Město je ze dne na den smutné.

Zákazy nejsou tak drsné jako v ČR, ale právě ten skok, kdy z momentu, kdy situaci absolutně nikdo nebral vážně, rovnýma nohama do situace, kdy jsou těstoviny najednou taky vykoupené... Je těžké zachovat chladnou hlavu. U nás lidi s rouškami bláznili už od února. V Norsku se každý do půlky března smál. Během poslední túry z autobusu konkureční firmy utíkají zahraniční turistky s tím, že se uzavírá letiště a ony spěchají na let domů. Divný pocit. 

Výzvy ministerstva zahraničí i repatriační lety a autousy ignoruju. Dlouho nevěřím, že se vše fakt utne. Přímo z okna přece vidím letiště a letadla pořád lítaj... No. Až jednou lítat přestanou. Jsem v Norsku, bez práce, bez možnosti si ji najít, protože nezaměstanost v Norsku stoupla o 400%. A najednou i bez možnosti se vrátit, neboť reapatriace už skončily a domů řádná letadla nelétají. Nechce se mi domů, ale zároveň jsem v bezvýchodné situaci v Norsku. Nakonec se mi podaří sehnat variantu, že naskočím na vnitrostátní let do Stavangeru, odkud beru auto do Prahy. Navzdory různým varováním všechny hranice přejedu bez jakýchkoliv problémů i kontrol.

Zpět v Javorníku je to hrozně divný. V něčem je to super... Lesy, běh, rodina... Ale taky mě tu okamžitě znovu lisknou věci, které jsem už chtěla mít za sebou. A z velké části se mi to dařilo. Během karantény dumám nad životem a v hloubi duše vím, že bych i bez karantény ven moc nechodila. Chybí mi Norsko. Chybí mi Tromsø. Ještě jsem toho tolik chtěla stihnout a najednou jsem nucená být zpátky, zavřená a pod okny lidi s hadry na puse. V jakém světě jsme se to najednou ocitli... 

Během pár týdnu se to srovná a je mi zase dobře. Že se svět vrací do normálu má na to nepochybně vliv.

A taky vědomí, že jsem sbalená na léto na Lofotech... ;) Vi sees, Norge! 

Děkuji Megapixel.cz za velkou pomoc při pořizování nového vybavení, bez kterého bych si po kreativní stránce tuto zimu nemohla tak užít. 

21. 1. 2020, 10:53, zobrazeno 3266x, dnes 6x