Zimní výstup na Halti - nejvyšší horu Finska

vystupnahalti.jpg...plus pár fotek severního Norska (Lyngenfjord, Lofoty) a malý běžkařský výlet do Femundsmarky.
Nápad nakouknout do zimní Finnmarksviddy přišel někdy na začátku roku 2012 a vyjeli jsme v půlce března téhož roku, tedy přesně před 4 lety (je to vůbec možné, jak ten čas letí?!). Petr ke konci roku 2011 dodělal první dokumentární film o nejlepším lezci světa Adamovi Ondrovi, já měla také po gymplu a tak jsme se shodli, že bychom po letech stresu a omezení, které jemu přinášela tvorba filmu a mně škola, mohli podniknout nějaký oraz. Teda tak nějak to nazýval Peťan. Roky jsem poslouchala, jak jsou zimní expedice úžasné a tak jsem byla řádně naočkovaná a celkem s nadšením souhlasila. Že to ovšem zas takový oraz není jsem plně pochopila jednu noc, kdy byly teploty téměř u -30°C a on dokola opakoval, jak je to boží, zatímco já raději ani neotvírala pusu, aby mi z těla náhodou neuteklo víc tepla, než bylo nutné. To jsem si vážně začínala říkat, že s tím chlapem něco není v pořádku... :D

Samozřejmě trochu přeháním. Bylo to boží. Zpětně jednoznačně. Pro takovou teplomilnou holku, která většinu svého dosavadního života měla k podobným aktivitám celkem daleko, to byl naprosto skvělý zážitek. Když jsem v roce 2009 poznala Petra, neustále mi vyprávěl o svých zimních cestách na pláně severního Norska. Znělo to pro mě jako příběhy z jiného vesmíru a rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo, že bych někdy dělala něco podobného. Se správnou přípravou a ve společnosti někoho, kdo má dost zkušeností, to však zase tak těžké nebylo ani pro někoho jako já.
Je to jednoznačně zatím nejdelší fotočlánek, jaký jsem tu kdy dala. Fotkami jsem rozhodně nešetřila. Určitě tohle nebude pro každého a mnoho z vás zřejmě nedojde ani do poloviny. Přesto to sem dávám, protože byl pro mě tento výlet docela zásadní a v té době i celkem drsný. Trochu jiný pohled na sever Evropy...


V den našeho odjezdu bylo setsakramenstké teplo, 20°C. Do nacpaneho auta jsem lezla s těžkým srdcem. Jako obvykle jsme z našich Rychleb jen přejeli hranici a Polskem pokračovali dál na Wroclaw, Berlín a Sassnitz na Rujáně, odkud jezdí trajekty do švédského Trelleborgu.

dsc_5855w.jpg
Teplý jarní den a polská vesnička Niemcza kousek za hranicemi.

Jižní Švédsko příliš spektakulární není. Je to nevýrazná placka plná polí a farem. V Trelleborgu jsou v centru města dokonce palmy, což je asi pro turisty očekávající studenou Skandinávii docela šok. Sníh v této oblasti taky většinou moc není. Spíš vůbec. Dost často tu svítí sluníčko, což usuzuju z toho, že škaredé počasí jsem tu při cestách na sever a pak i po cestě domů viděla fakt jen párkrát. Pro nás to malinko zajímavé začíná být až v pár set kilometrů vzdáleném Göteborgu (švédsky se čte "jetebori", my jsme to spojili a říkame tomu "jeteborg"). Za městem je několik příjemných lezeckých oblastí.

dsc_5880w.jpg
Ve svém živlu. Rok 2012 byl asi posledním rokem, kdy jsem ještě trochu lezla. Poté jsem na skalách byla stále míň a míň, stále častěji jsem plnila funkci "belay slave" (zkrátka jsem jen jistila Petra a jinak čuměla do země). Letos snad zase pořádně začneme.

Od Göteborgu jsme dále pokračovali směrem na Oslo a odtud pak na sever kolem největšího norského jezera Mjøsa směrem na povinnou návštěvu Femundsmarky. Tam jsme tehdy měli již od předešlého roku pronajatou skrytou chatu uprostřed lesa. Bylo to úžasné kouzelné místo. Norské lesy, kterým patřila, se ji však nakonec rozhodli nabídnout k prodeji, což už bohužel nešlo, takže jsme o ni přišli. Tehdy jsem ještě nevěděla, že v ní spíme naposledy... Nechtěli jsme se příliš zdržovat a tak jsme tam strávili jen jednu noc a pokračovali dál.

dsc_5955w.jpg
Oáza klidu a míru.

dsc_5925w.jpg
Místo mobilu kniha, místo žárovek svíčky, místo televize hořící dříví v krbu. Co víc?

Z Femundsmarky jsme dále pokračovali na Trondheim (ne proto, že by to byla nejkratší cesta, ale kvůli nějakým meetingům). Teprve za Trondheimem jsme odbočili na východ do Švédska, kudy jsme jeli směrem k Halti. Nejkratší a nejrychlejší cesta na sever Norska i k této hoře od nás vede Švédskem. Tam je široká rovná cesta uprostřed lesů a krajina se malinko změní až za polárním kruhem. Jinak je to touto cestou ale po pár hodinách docela nuda. Říkám já. Peťan by vám zase tvrdil, že je to boží. ;) Švédským Laponskem jsme jeli opět celý den, v noci překročili finskou hranici a kousek za ní přespali. To už jsme byli velmi blízko výchozímu bodu - městečka Kilpisjärvi.

dsc_1326w.jpg
Takové běžné norské vzdálenosti z bodu A do bodu B.

dsc_1404w.jpg
Cíl skoro za rohem.

Městečko Kilpisjärvi leží asi kilometr od hranice s Norskem u jezera a přímo nad městem je hora s názvem Saana. Poblíž je také bod zvaný "Treriksröset", kde se protíná švédská, finská a norská hranice. Kilpisjärvi zároveň bylo výchozím bodem naší "expedice". O co tedy přesně šlo? Dojít pěšky (na sněžnicích) na nejvyšší horu Finska Halti (1328 m. n. m.). Vrchol této hory leží v Norsku, takže nejvyšší bod Finska leží někde na svahu. Letos jsem někde četla článek, že by snad Norsko ten kousek území mohlo Finsku darovat, aby měli svůj nejvyšší vrchol opravdu na vrcholu, což by podle mě bylo velmi sympatické gesto. Jak to však dopadlo, to nevím.
Letní trasa z Kilpisjärvi na Halti měří 53 km, v zimě se však nemusejí obcházet jezera a tak by měla být trochu kratší. My jsme každopádně z nepozornosti hned druhý den pochodu špatně odbočili a cestu si tak "trošku" prodloužili. Jednoznačně je mnohem rychlejší a pohodlnější jít to celé na lyžích, ale já jsem za prvé měla jen běžky, za druhé jsem i na běžkách tak neuvěřitelný patlák, že jsme tuto variantu vyloučili.

dsc_1478w.jpg

Pár měsíců před cestou jsme se stali po roce vegetariánství vegany. Oboje saně byly z velké části naplněny jen jídlem, kterým jsme nešetřili ze strachu, abychom tam nepošli hlady. Nakonec to dopadlo tak, že jsme třetí den zakopávali jídlo do sněhu, protože by nám toho jídla v pohodě stačila třetina, a vyzvedli si ho zase po cestě zpátky. No, musím se však přiznat, že teď po letech na veganské stravě, kdy už mám jídelníček celkem vymakaný, mi je z toho obsahu v těch saních docela šoufl. :D Ty zásoby sójového masa a celozrných těstovin jsme pak žrali ještě půl roku.

Trasa na Halti je součástí dlouhé turistické trasy s názvem Kalottireitti. Nebo možná jen částečně, nevím to přesně. Velkou výhodou této trasy je, že tu cca každých 10-15 km leží otevřená chata, kde se dá v teple a suchu v pohodě přespat, uvařit si a odpočinout si. My jsme chtěli být strašně drsní a spát jen ve stanu. Háhá, nakonec jsme párkrát ale přece jenom neodolali a šli do chaty, která se tam "náhodou" zrovna obejvila a my jsme byli "náhodou" úplně v prdeli, promrzlí a hladoví... ;) Aneb v nepohodlí se výmluvy nacházejí strašně snadno.

dsc_1497w.jpg
A jde se na to...

Po několikahodinovém balení jsme konečně vyrazili. první kilometr od parkoviště až k jezeru Tsahkaljärvi je poměrně slušně do kopce. Naštěstí (i bohužel) tu byla skútry vyježděná tvrdá cesta, co které jsme se příliš nepropadali. Dalo se v pohodě jít bez sněžnic. Každopádně si pamatuju, jak jsem si říkala, že to asi nebude úplně zadarmo s tak těžkýma saněma.

dsc_1536w.jpg

K večeru jsme míjeli poslední stromy. Za nimi pak byly už jen nekonečné bílé pusté pláně.

Za svitu měsíce jsme šli až do noci a pak rozdělali stan. Podruhé v životě jsem ve sněhu spala venku. A taky jsem tu noc poprvé v životě viděla polární záři. Peťa mě tehdy celkem pobavil. Šel se vyvenčit ven ze stanu, vlezl zpátky, zachumlal se do spacáku a jen tak mimochodem bez špetky zájmu v hlase utrousil, že jestli chci vidět polární záři, ať jdu ven... Aha, ok, tak dík, že jsi mi to vůbec řekl... :-D Byla slabounká, ale byla krásná. :) Nefotila jsem. Byla mi zima.

dsc_1578w.jpg
Ráno. Kdyby chtěl někdo poradit v oblasti módy, víte na koho se obrátit. Péřovku jsem měla záměrně o několik čísel větší, abych si ji mohla přetáhnout přes zadek. Sexy červené spoďárky mi zase na spaní půjčil Peťánek. Myslím, že je to nadějný stylista.

dsc_1687w.jpg

Byl krásný slunečný den a doprovázela nás stáda sobů.

dsc_1740w.jpg

Uprostřed jezera Saarijärvi.

dsc_1774w.jpg

První otevřená chata za jezerem Saarijärvi.

Od chaty na Saarijärvi by se dál mělo jít nahoru a do prava (směrem k 10 km vzdálené chatě Kuonjarjoki), ale my jsme bezmyšlenkovitě šli nahoru a do leva. Že jdeme jinam, než jsme chtěli, jsme si uvědomili celkem brzo, ale už se nám nechtělo se vracet. Kdybychom se drželi na této cestě, také bychom narazili na jednu otevřenou chatu a nakonec došli až k Halti, ale byla to přece jenom zbytečně dlouhá varianta. Tak jsme si řekli, že tamtudy kousek půjdem a pak to nějak prokrosíme zpět na trasu. Dostat se zpět zabralo 2 dny. :))

dsc_1870w.jpg

Krajina je jen lehce zvlaněná, kopce nízké, ale... Nekonečné. Po zbytek dne jsme šli pořád do kopce. Kdykoliv se mi podařilo dosáhnout obzoru, objevil se za ním další a další, jako kdyby ten kopec ani neměl skončit. Stan jsme stavěli za tmy.

dsc_1985w.jpg

Další den jsem měla krizi. Byl to takoý nepříjemný den, špatně se šlo, všechno kolem bylo slité do jedné barvy a člověk měl pocit, že se ani neposunuje dopředu. Nebyla to úplně bílá tma, spíš takové divné šedo. Žádný kontrast. Bolely z toho oči.

dsc_2140w.jpg
Na večer se ochladilo a trochu vyjasnilo. Došli jsme na jeden vrcholek, odkud byl super výhled. Tady jsme se rozhodli to zabalit a následující den to kolem té tmavé hory v pozadí střihnout zpátky na trasu.

10750490_1508335842778708_8314143624601290618_o.jpg

Poprvé byla fakt docela kosa a vítr.

dsc_2151-2w.jpg

A foukalo i ráno...

dsc_2325w.jpg

A přes den taky...

Ten den, kdy jsme se vraceli na vyznačenou trasu byl nejdelší a nejlepší den celého výletu. Opět se povtrdilo, že ta nejhezčí místa často bývají úplně neznámá. Za celý den jsme nespatřili vůbec nic, co by naznačovalo lidskou přítomnost. Je to osvobozující, zároveň však trochu děsivé, zvlášť při představě, že se vám něco stane. Bez satelitního telefonu to dost možná bude konečná.

dsc_2448w.jpg

Říčka...

dsc_2748w.jpg

Ačkoli je krajina na první pohled nevýrazná, i tady jsou místa s převějemi, kde můžete pěkně zahučet. Zvlášť, když nejdete po vyznačené trase a je špatná viditelnost, je třeba být opatrný.

dsc_2766w.jpg


Peťova oblíbená hora. Říkal, že ten tvar mu připomíná cecíky jeho fenky. :D

Přestože to ráno vypadalo, že do našeho cíle za kopcem dojdeme ta pár hodin, šli jsme nakonec až do tmy. Vzdálenosti klamou, zvlášť, když je všechno zasypáno sněhem. Za šera jsme míjeli první strom po několika dnech a až za tmy dorazili do údolíčka s názvem Meekonjärvi. "Náhodou" jsme v těchto místech narazili taky na otevřenou chatu a poprvé jsme vyměkli a spali uvnitř.

dsc_2821w.jpg

Cecík a první stromeček od začátku cesty.

dsc_2869w.jpg

Protože jsem po tomto dlouhém dni vypadala nějak takhle, zvolili jsme pohodlí a nespali zase ve stanu. Peťa říkal, že je to jen kvůli mně. No, trochu ho ale podezřívám, že byl za tuto výmluvu na mě docela rád... :D

Meekonjärvi je taková oáza v pustině. V údolí je spousta stromů, jezer a říček, na večer se ze všech koutů ozývají zvláštní zvuky všelijakého vodního ptactva, která tato místa ani přes zimu neopouštějí. Není tu jen zmíněná otevřená chata, ale i několik soukromých chatiček, do kterých se jejich majitelé dostávají před zimu na skútrech. Z tohoto důvodu tu není až takový klid.

dsc_2913w.jpg

Petr je po pár dnech bez možnosti normální hygieny prolezlý myšima.

dsc_2886w.jpg

Chata na Meekonjärvi. Je o dost menší, než chata na Saarijärvi. Tady se pohodlně může vyspat jen asi tak 6 lidí. Suchý záchod opodál je prozíravě rozdělen na dámy a pány - výborný nápad!

V chatě jsme se trochu zdrželi a malinko zregenerovali. Je to sympatické místo a bylo fajn se trochu ohřát. Pak jsme se vydali dál směrem k jezeru a chatě s názvem Pihtsusjärvi (nemohli jsme si pomoct a v tomto slově jsme tu část z písmen "hts" vyslovovali jako "č"). Od Meekonjärvi to bylo 11 km a ideálně jsme chtěli dojít až pod Halti, ale v chatě jsme u zmíněného jezera jsme potkali bandu Slováků (a jednoho Čecha) a tak jsme tam s nimi chvíli zůstali. Většina z nich už měla nečekaně docela hladinku v krvi a tak byla celkem sranda.

dsc_2943w.jpg

Odchod z Meekonjärvi.

dsc_3048w.jpg

Chata Pihtsusjärvi, kde jsme si vařili a kecali s jinou středoevropskou expedicí. Vykolíbali jsme se až k večeru. K Halti už je to odtud kousek; asi 10km.

dsc_3080w.jpg

Docela se ochladilo a celkem dost foukalo. Najít vhodné místo pro stan nebylo úplně snadné. Peťa hledal aspoň malinké závětří za každým menším hrbolkem...

Noc před výstupem na vrchol Halti byla jednou z nejhnusnějších, jaké jsem kdy zažila. Závětří se nám na stan najít nepodařilo a protože už bylo pozdě, Peťa jen rychle lopatou udělal aspoň malou zeď ze sněhu a stan jsme postavili uprostřed plání. Zeď ale moc nepomohla a na stan přesto vítr foukal hromady sněhu. Stěny stanu se na nás hroutily a Peťa musel několikrát za noc vylézt ven a lopatou sníh odhazovat. Navíc ho zřejmě celkem baví mě strašit, zvášť, když se občas nacházíme v nějaké zapeklitější situaci. Tentokrát na mě vytasil to, že pokud usneme, sníh nás může úplně zasypat, vlastně pohřbít zaživa, a udusíme se. Jakožto lehký klaustrofobik jsem kvůli tomu skoro nespala a vyšilovala pokaždé, když jsem za stěnou stanu zase začala cítit hromádku sněhu. Pak mi řekl, že si ze mě jen dělal prdel, ale už mi to nepomohlo.

Ráno se mi na tu horu po této noci ani nechtělo jít. Snad poprvé jsem ze stresu byla totálně fyzicky ochormená. Brečela jsem, bylo mi na zvracení, myslela jsem, že omdlím. I mně to zpětně zní jako zbytečné hysterčení, ale v té chvíli mi fakt nebylo vůbec hej. Peťan do mě hustil, ať se vzchopím, že by mě pak mrzelo, kdybych nešla, a tak jsem si řekla, že to aspoň kousek zkusím. Když to nepůjde, vrátím se do stanu nebo zajdu do další otevřené chaty pod Halti. Nakonec jsem se vzpamatovala, ale byl to boj.

dsc_3094w.jpg

Stan ráno.

414559_419846048042443_1485925813_o.jpg

Já ráno.

dsc_3171w.jpg
Na úbočí Halti jsme potkali "staré známé", kteří již na lyžích jen příjemně fičeli z vrcholu dolů. Slivku sice nesnáším, ale... Přece neurazím! ;)

dsc_3318w.jpg

Vrcholová fotografie. Tak pro tohle jsme se sem plahočili... :D Byla jsem hrozně vyšťavená a očividně velice nadšená z dosažení cíle. Na vrcholu jsme byli snad hodinu a čekali, jestli se rozeženou mraky. Měl by tam odtamtud být krásný výhled na norsko-švédsko-finské pláně, norský národní park Reisa a třeba taky Lyngenské Alpy. Nepodařilo se. Už ale plánujeme, že si tam některé léto zaběhneme.

Z Vrcholu jsme toho moc neměli. Počasí se přemlouvat moc nedá. Byli jsme sice vlastně v cíli, přesto nás čekala ještě stejně dlouh cesta zpátky. Pobyt v těchto ledových podmínkách už pro mě začínal být lehce náročný. Nachladila jsem si tam ledviny, se kterými jsem pak měla táhlé problémy půl roku. Všude kolem vás je takové čisto, až z toho bolí oči a jste vděční za každý keříček, který to bílo aspoň trochu zpestří. Polárníci jsou pro mě zkrátka opravdu blázni. Je zvláštní, co všechno (a proč vlastně?) mají lidé potřebu vyhledávat.

halti.jpg

To je ona. Mraky se z vrcholu hory rozehnaly až po našem ochodu, jak už to na horách ostatně často bývá. Jen nevýrazný kopeček, co? Pro tohle jsme se sem vláčeli několik dní? Ano. :) Ačkoliv to tak nevypadá, zimní výstup na sněžncích trval několik hodin (přes zimu se na vrchol kvůli lavinovému nebezpečí musí jít obloukem).

Čekala nás ještě dlouhá cesta zpátky. Tu jsme pojmuli trochu víc na pohodu než cestu tam. To znamená víc spaní v chatách a míň ve stanu. Ze dvou hlavních důvodů - jak jsem už napsala, byla jsem nachlazená a taky jsme byli, přiznejme to, docela unavení. Peťa z toho nebyl příliš šťastný, protože má rád, když jsou výlety co nejdivočejší a nejdrsnější, ale já jsem byla docela ráda, že tam ty chaty byly.
Protože je článek už teď dost dlouhý, omezím kecy jen na kecy pod fotkami. Za zmínku asi stejně stojí jen jedna noc, kdy bylo téměř -30°C. Narovinu - bylo to pro mě dost hrozné. Tyto teploty zde v tuto roční dobu až tak obvyklé nejsou, přece jenom už pomalu začíná jaro, dny se prodlužují a duben spolu s květnem jsou v těchto končinách brány jako nejstabilnější měsíce nejvhodnější pro lyžování. Je totiž pevný sníh a relativně teplé počasí. Norové tomuto období po Velikonocích říkají "fifth season". A taky mě dost překvapilo to, jak rychle se tu po jarní rovnodennosti prodlužují dny. Když jsme tu na začátku druhé poloviny března přijeli, slunce zapadalo zhruba tak o hodinu dříve než u nás. Pak nastala rovnodennost a dny se každý den velmi citelně prodlužovaly. Nechci kecat, ale připadalo mi to jako desítky minut.

dsc_3891w.jpg

První noc po dobití Halti jsme spali v chatě na Pihtsusjärvi, další den jsme se dostali nad oázku Meekonjärvi. Byl to slunečný, ale chladný den s teplotami kolem -20 stupňů. Bylo jasné, že v noci bude asi docela velká zima...

dsc_3838w.jpg

Když jsme procházeli kolem chaty na Meekonjärvi, hrdinsky jsme si řekli, že v ní z principu nepřespíme, protože v noci měla být veliká zima. Alespoň já toho rozhodnutí celou noc litovala. -30 už docela zalézá pod kůži. Celou noc jsem prakticky nespala, měla jsem čůrání, ale nemohla jsem se odhodlat vylézt ven. Později jsem se dozvěděla, že je to pěkná blbost, protože vaše tělo musí přebytečnou vodu ohřívat na tělesnou teplotu a tím se vaše schopnost termoregulace oslabuje.
Na sobě jsem měla mnoho vrstev termo oblečení plus péřovou bundu a oteplováky. Spacák do -30. Nestačilo mi to.

dsc_3954w.jpg

Tento moment si pamatuju velice dobře. Další den bylo docela teplo, šli jsme do kopce a tak jsem si dokonce sundala čepici. Kolem nás projelo několik skútrů s turisty na vlečce. Všichni se koukali a usmívali, mávali na mě... A já si naivně myslela, že to jsou prostě takoví přátelští a milí lidé... ;) Netušila jsem, co mi polární slunce vykouzlilo na obličeji. Peťa se možná zmínil, že jsem "trochu opálená", ale zákeřně mi nesdělil, že vypadám jako mohykán... :D Šetřili jsme každý gram, zrcadlo jsem neměla a na fotky se dívat nemohla kvůli baterce. Až při pohledu do zrcadla a prohlížení fotek o pár dní později vám dojde, proč se na vás všichni tak usmívali... ;)

dsc_3960w.jpg

Peťa si s tou cecíkatou horou prostě nedal říct... Tady ji měl skoro na dosah... :D

dsc_4234w.jpg

Po předešlé mrazivé noci už jsem razantně odmítla si zase hrát na hrdinku a spát ve stanu. Možnost přespat v další otevřené chatě na Kuonjarjoki jsem vřele uvítala. Tohle je ta chata, kterou jsme přeskočili po cestě tam, když jsem si zašli tím obloukem.

dsc_4268w.jpg

Typický interiér místních otevřených chat. Tahle byla docela velká rozdělená na dvě části (placená a zdarma) a byla tam dokonce i sauna.

dsc_4456w.jpg
Z Kuonjarjoki na chatu Saarijärvi je to docela kousek, byli jsme tam za chvilku. V pohodě bychom stihli dojít do večera až k autu do Kilpisjärvi, ale neměli jsme kam spěchat, tak jsme tu ještě zbytek dne zevlovali a pak přespali.

dsc_4120w.jpg

Další slunečné dny jen dokonávaly zkázu na mém obličeji. Poslední den, cesta k autu.

dsc_4488w.jpg

Pomalu scházíme dolů do Kilpisjärvi, objevují se stromy a po pravici máme výhled na horu Saanu.

dsc_4546w.jpg
Kilpisjärvi. Konec našeho dobrodružství. Dole nás čekala příjemná horká sprcha v hotelu a (alespoň pro mě) velmi nepříjemný pohled do zrcadla.

dsc_0079.jpg

Ošklivě jsem klela, když jsem někde zahlédla odraz mého obličeje. Doma se mi každý smál a ten, kdo se nesmál, jen blbě čuměl a bál se zeptat, jestli jsem náhodou nezvolila špatný odstín make-upu (o jeho lokální aplikaci nemluvě). Nutno podotknout, že tato fotka byla pořízena o několik dní později. Když jsem se viděla v zrcadle bezprostředně po příchodu k autu, bylo to strašné. Kůži jsem měla zarudlou a totálně vysušenou. Přechody byly ještě výraznější. Až ke konci léta se čelo s obličejem barevně srovnalo. :)

Po přechodu jsme se v prvé řadě zkultivovali v hotelu. 10 dní bez koupání není sranda. Vy se necítíte, ale buďte si jistí, že vaše okolí má jiný názor. Přejeli jsme přes hranici do Norska, kde jsme se jeli podívat do Tromsø, projet se kolem krásného Lyngenfjordu a pak Norskem jet na jih a stavit se omrknout Lofoty, kde jsme ani jeden ještě nikdy předtím nebyl. Bylo to sice už jen takové instantní poznávání více méně z auta, ale turisticky už jsme měli splněno.

dsc_4604w.jpg

Scenérie kolem Lyngenfjordu. Hory kolem něj se nazývají Lyngenské Alpy a v zimě (což tu znamená cca od konce října až do května) jsou rájem skialpinistů.

dsc_4645w.jpg

Typický pohled cestou do Paříže severu - Tromsø.

dsc_4679w.jpg
První návstěva Tromsø. Dlouho předtím jsem k tomuto místu tíhla i když jsem tu nikdy nebyla. Po letošních dvou měsících, kdy jsme měli možnosti zde bydlet, se jen potvrdil můj pocit, že je to nejlepší norské město. Fotka nic moc (ostatně jako většina v tomto článku, jsou spíš dokumentační než hezké), ale má pro mě jistou citovou hodnotu. ;) Jsem si jistá, že toto místo ještě mnohokrát ve svém životě navštívím.

dsc_4706w.jpg
Život na severu.

dsc_4756w.jpg
Kaldfjord na ostrově Kvaløya u Tromsø. V prosinci a lednu je okupován velrybami. Pár fotek můžete najít ZDE.

dsc_4769w.jpg







Výhled na Kaldfjord.

dsc_4831w.jpg

Cestou na Lofoty. Krajina kolem města Narvik, kraj Tysfjord a Hamarøy je fakt brutální. Jihozápadní fjordy i samotný sever země je nádherný, ale tady to je asi nejvíc velkolepé. Všude kolem vás se tyčí ostré žulové monolity. Pár fotek z jednoho slavného a oblíbeného vrcholu v této oblasti můžete vidět ZDE.

dsc_4955w.jpg
Na Lofotech je místy celkem luxusní pobřeží. Voda jak v Karibiku. Ale jen na pohled. Na písečných plážích je tu často i bílý písek, ve kterém se povalují kousky korálů - u Lofot je položen nejhlubší korálový útes na světě.

dsc_4958w.jpg

Docela se mi na těch Lofotech líbilo. Při letní návštěvě o pár měsíců pozěji však měly tyto ostrovy zcela jinou atmosféru. Jsou terčem mnoha turistů, působí hodně komerčně...

dsc_5032w.jpg

Trajekt ze začátku Lofot do vesnice Bognes na Hamarøyi. Spěchali jsme do Femundsmarky o několik stovek kilometrů jižněji, kde jsme měli naplánovaný běžkařský výlet.

Femundsmarka je nepříliš známý národní park u druhého největšího norského jezera Femunden a leží v norském kraji Hedmark. Přestože je daleko jižněji než třeba Finnmarksvidda, kterou jsme předtím částěčně procházeli, pyšní se stejně mrazivými teplotami. Je to jedna z nejstudenějších částí Norska kvůli své nadmořské výšce a vzdálenosti od pobřeží, takže podnebí už tu je spíše kontinentální. Zažít tu před zimu třeba -50°C není až tak neobvyklý jev.
Peťa to tu objevil před mnoha lety a od té doby je to pro něj v Norsku naprostá jednička. A nemůžu nesouhlasit. Toto místo je opravdu velmi výjimečné a kouzelné. Je tu cítit slovy nepopsatelná atmosféra, zvláštní klid a silný duch místa. I když tu nejsou žádné majestátné štíty hor a široké divoké řeky, stejně je to tu čarokrásné. Hlavně na podzim. A aby toho nebylo málo, má tento kout země ještě navíc i tak krásné jméno... :)

dsc_5107w.jpg

Jezero Femunden. Už jsem vám říkala, jak moc jsem na běžkách talentovaná? Tehdy jsem je měla teprve od Vánoc a "jízda" na nich byla mou noční můrou. Teď je to o trochu lepší. Na rovině už moc nepadám. Zastavit z kopce, nedej bože zatočit či vystoupit při jízdě dolů ze stopy, to zatím všechno provádím pomocí sofistikované metody pádu na bok.

dsc_5289w.jpg

Ten týpek na fotce...

dsc_5384w.jpg

Je dost hustej...

dsc_6182w.jpg

Ale má dobré srdce. A miluje stromy.

dsc_5593w.jpg

Asi to v mém věku je už docela trapné, ale řeknu vám, já se v té Femundsmarce takhle za soumraku a pak po tmě fakt docela bojím. Člověk tam má pořád pocit, jako kdyby na se něj něco koukalo... Je lepší moc nepopouštět uzdu představivosti, protože ta je v určitých chvílích fakt až příliš kreativní. Ve Femundsmarce jsem si často připadalo jako malé dítě, které si představuje bubáky pod postelí a pak se bojí vystrčit nohu.

dsc_5782w.jpg

Paradoxně jsem však největší bubák široko daleko byla já sama.

dsc_5895w.jpg

Mechová chajda v srdci Femundsmarky.

dsc_5816w.jpg

Klidné tiché večery.

dsc_5835w.jpg

Dobrou noc...

27. 3. 2016, 18:37, zobrazeno 4211x, dnes 0x