Únorová Barcelona

dsc_7274u.jpgSeděla jsem zrovna jeden povánoční večer na doma u počítače na severu Evropy, za okny byla už ve 3 odpoledne černočerná tma a chumelenice, když mi na Facebooku přistál vzkaz od Daniely: "Čau, v únoru potřebuju jet na týden do Barcelony odvézt na prázdiny jednoho malého kluka k jeho taťkovi a za týden s ním zase přiletět zpátky. Ubytování zdarma u té rodiny. Sháním někoho, kdo pojede se mnou. Nechceš jet?"
Moje hlava začla okamžitě po přečtení tohoto vzkazu vymýšlet důvody, proč bych jet neměla. Nehodí se to, rozjíždí se teď mnoho časově náročných projektů, během blížícího se jara budou velké výdaje na různé věci, které budu potřebovat, v březnu se zase bude muset jet do Norska, pak chci na Island a podobně. Pak jsem se ale zastavila a zeptala se sama sebe, proč to sakra dělám? Vždycky mám plnou hlavu i hubu keců, jak chci strašně moc cestovat a vidět toho co nejvíc, ale často si přicházející příležitosti nesmyslně sama automaticky zakážu. Vždycky se najdou "rozumné" důvody, proč je vhodnější momentálně zůstat doma. Zrovna o Barceloně, a městech obecně, jsem sice nikdy nijak zvlášť nesnila, na druhou stranu jsem toho zatím z jižní Evropy moc neviděla a Španělsko určitě na seznamu je. Tak proč do něj nenakouknout právě skrze tohle město a jeho okolí? Neříkala jsem si náhodou, že chci letos zažít trochu víc tepla, než předešlé roky? Začít se trochu ohřívat už v únoru nezní zas tak špatně. Místo výmluv jsem tedy začala hledat cestu. A světe div se, šlo to docela snadno. Chlapy jsme nechaly doma a udělaly si holčičí výlet. Barcelonu jsme si prošly křížem krážem, válely se na pláži, smály se věcem, které žádný chlap nemůže nikdy pochopit, probraly všechny důležité i nedůležité věci v našem životě (pro jistotu dvakrát), dávaly si skvělé kamarádské rady, kterými se stejně nakonec řídit nebudeme, a tak různě. A nepohádaly jsme se, i když chvílemi taky moc nechybělo. :D


Výlet měl svá pozitiva i negativa. Jak tomu je téměř vždycky. Barcelona je pěkné město s mnoha zajímavými památkami, cítila jsem tam docela pozitivní atmosféru, je tam teplo... Ale nějak nepřišel takový ten "wow moment", který většinou vždycky na cestách zažiju. Bylo to hezké, příjemné, zajímavé, ale něco mi chybělo. Asi to není chybou Barcelony, ale nejspíš jsem už až moc velký zálesák. Do města sice vždycky čas od času ráda nakouknu, ale plně jsem si uvědomila, že nejsem typ člověka, kterého cestovatelsky uspokojí chození po památkách a obdivování architektury Gaudího, které stejně skoro vůbec nerozumím a nedokážu její genialitu tedy plně docenit. A silně pochybuju o tom, že většina turistů, kteří se před jeho domy fotí za pomoci selfie tyčí, o architektuře jako takové něco ví. Po necelém týdnu chození mezi bloky po velkoměstě jsem si uvědomila, že jsem nikdy předtím nebyla v žádném větším městě (ani českém) déle než 4 dny. A to bylo jen na Colours v Ostravě, takže se to taky nedá úplně počítat. :) Nepočítám samozřejmě poslední zimní Tromsø, kde se člověk cítí spíš jako na vesnici. A v Trondheimu jsme taky nebydleli přímo ve městě.

Po pár dnech mi začalo vadit, že během dne několikrát nedobrovolně musím vdechovat cigaretový dým chodců v mé blízkosti, zastavovat se každou chvíli na přechodu přes frekventovanou cestu, smrad z výfuků a kanalů, hluk, zloději nebo hůř - bohaté paničky s prázdným botoxovým výrazem v obličeji a oblečené v kožešinách... Poslední 3 dny v Barceloně jsem si v hlavě čím dál častěji říkala "ach jo, já chci příště radši na ty hory". Aniž bych tím chtěla říct, že jsem se tam měla špatně, za největší poznání tohoto jižanského výletu pokládám zjištění, že do velkoměsta už mě více jak na jeden den jen tak někdo nedostane. Není to pro mě. :)

Druhou cennou zkušeností je poznání, že jakmile na vás někdo velmi hlasitě mluví, něco po vás chce a zároveň se na vás lepí, pravdpodobně později přijdete na to, že vám chybí nějaké věci. Jo, poprvé v životě mě i Danielu někdo okradl přímo před nosem. I tomu jsem se však nakonec musela jen smát, protože to byla typická ukázka naivních důvěřivých pipinek z vesnice, které v sobě nezapřeme. :D Noaco.

dsc_7348w.jpg

První silnější dojem z Barcelony přišel hned poté, co se poprvé otevřely dveře španělského bytu, ve kterém jsme byly ubytované. Tento tvor si u nás díky svému podmanivému pohledu, sexy čupřině vybízející k laškování a smyslnému podkusu vysloužil nové jméno Kraken. No jo, holt nikdo si nevybíráme, jak budeme vypadat...

dsc_6721w.jpg

Od prvního dne jsme začaly prozkoumávat město křížem krážem. Pár památek jsem si jen tak pro pocit vyfotila, ale nakonec jsem to vzdala. Neumím to, nechci to umět, nebaví mě to a takové fotky si pak zpětně stejně nikdy prohlížet nebudu. Sagrada Familia pro mě byla trochu zklamaním, jsem sice docela milovníkem kýče, ale do vkusu se mi tato stavba příliš netrefila.
(Dopňuji, že slovem kýč vyjadřuji pouze svůj subjektivní dojem a není to myšleno jako shazování geniality podílejících se architektů)

dsc_6650w.jpg

Mnohem víc mě bavilo hledat mezi těmi kamennými budovami nějaké známky přírody a života.

dsc_6737w.jpg

Daniela mezi pokroucenými větvemi platanů před katalánským parlamentem. Mimochodem, Parc de la Cituadella, kde je to foceno, je moc příjemný park.

dsc_6742w.jpg

Katalánský parlament mezi platany.

dsc_6705w.jpg

Akční barcelonské dámy.

dsc_6663w.jpg

Tajemná zákoutí barcelonské univerzity.

dsc_6973w.jpg

Po dvou nebo třech dnech ve městě najednou bylo v předpovědi počasí krásných 25 stupňů na další den. Nebylo co řešit. Sbalily jsme batohy a jely se válet a přespat na jednu pláž u vesničky Garraf poblíž Barcelony, kde jsme pak taky celý den vystavovaly naše bílá těla slunci, tajně doufaly, že za těch pár hodin zhnědnou o několik odstínů a taky tak po očku sledovaly sličné surfaře užívající si velké vlny.

dsc_7116w.jpg

Divoce dunící Středozemní moře a první opravdu teplé sluneční paprsky tohoto roku. Po dvou měsících bez slunce na severu Evropy byl pro mě tento den balzám za duši. A taky to byl asi nejlepší den z celého výletu do Barcelony. Asi proto, že jsme konečně nebyly ve městě. :)

dsc_6782w.jpg

Chtěly jsme přenocovat přímo na pláži, ale k večeru se banda ne příliš důvěryhodnodně vypadajících týpků rozhodla, že tam půjdou chytat ryby a poté je zřejmě zkonzumovat a u toho popíjet. Na jejich první pokusy o komunikaci jsme pro jistotu odpověděly odchodem. Ve vesnici Garraf je naštěstí i příjemná lezecká oblast s rovnou plochou a převisem. Nakonec dobře, že jsme na té pláži nezůstaly, v noci přišla pěkná bouřka.

dsc_6879w.jpg

Daniela fejkuje při východu slunce jógu zpátky na naší pláži.

dsc_6843w.jpg

Daniela fejkuje ranní běh. Začala jsem malou spolupráci s firmou Vivobarefoot a tak jsme krásné ráno využily pro pokus o prvních pár fotek.

dsc_0005w.jpg

Běhat jsme nakonec šly i doopravdy. Vyběhly jsme si na kopeček Montjuïc, na kterém je třeba olympijský stadion, botanická zahrada, nějaká stará pevnost a nebo třeba zpívající fontána. Nás však nejvíc zaujal rozlehlý hřbitov, který připomínal takové malé městečko. Ostatky nebožtíků jsou tam uloženy hezky s ohledem na úsporu místa hned v několika patrech. Daniela se tam neubránila trošku černějšímu humoru.

dsc_0011w.jpg

Daniela a industriální barcelonský přistav. Pohled z vrcholu Montjuïc. I na centrum je z tohoto kopce pěkný výhled, ale víc se mi líbil pohled ze severních kopců... Fotky níže.

dsc_7155w.jpg

Severní kopcovitá část města. Tady v těchto místech mi to bylo daleko sympatičtější než dole v centru.

dsc_7176w.jpg

Společnost a průvodce nám ten den dělala Danielina známá, psycholožka Klára, která v Barceloně momentálně žije. Vystoupaly jsme spolu na kopec Tibidabo, odkud byl krásný výhled nejen na celé město, ale i na členitou krajinu na severu země a v dálce zasněžené vrcholky předhůří Pyrenejí.

dsc_7182w.jpg

Badass Daniela na střeše.

dsc_7190w.jpg

Výhled na město cestou nahoru.

dsc_7189w.jpg

Daniela a Klára na výhledu.

dsc_7203w.jpg

Severní kopcovité okolí Barcelony z vrcholu Tibidabo. Celý den se nám tmavá mračna plná deště vyhýbala, k večeru však příroda přestala být milosrdná a zmokly jsme. V předpovědích často déšť vůbec nehlásili, přitom pršelo minimálně v noci skoro každý den.

dsc_7226w.jpg

Večerní město.

dsc_7286w.jpg

Poslední den v Barceloně jsme si přivstaly na východ slnce a kráčely chladným tmavým městem do parku Güell, kde se Gaudí opět vyřádil. Zároveň to bylo jediné místo, kde mi jeho šílené nápady seděly, protože celý park je postaven v jednom duchu a tak to tam není jak pěst na oko.

dsc_7274w.jpg
Do parku jsme šly pěšky přes půl města a byla to jediná chvíle, kdy jsme na sebe prakticky nepromluvily. Později jme si přiznaly, že jsme si obě v duchu nadávaly. Já jí, že zas musí být strašně aktivní a jde zbytečně rychle, ona mně, že jdu schválně líně pomalu. Girls. Radioaktivní rybička Daniela potřebovala vstávat tak brzo, že jsme na ten pitomý východ slunce musely cěkat ještě asi 45 minut v totální kose. Nikdy ti to nezapomenu, Danielo!

dsc_7314w.jpg

Hrátky se světlem

dsc_7318w.jpg

Sledování turistů ze Země vycházejícího slunce shledávám velmi obohacujícím. Mistři pózování!

dsc_5306w.jpg
Nicméně musím se vší skromností uznat, že i my víme, jak vypadat na fotkách dost dobře.

Kabelečku teď zase měním za batoh a loučím se!

dsc_0034w.jpg

1. 3. 2016, 23:30, zobrazeno 6604x, dnes 2x