Polární noc v Tromsø

senja.jpgTromsø, 25.11. 2015. Poslední den v roce, kdy tady slunce vykoukne nad obzor. Nasledujícího dne na téměř dva měsíce zmízí a severní oblasti zasáhne období tmavé polární noci. Slunce pak poprvé v roce 2016 vyšlo 15.1. Ne však ve městě, šlo vidět pouze z vrcholků okolních hor. Dole ve městě mělo jít vidět až 21.1. 2016, ale kvůli nepřízni počasí to bylo ještě o několik dní později. Dřív jsem si myslela, že polární noc v těchto končinách znamená 24 hodin trvající tmu. Ve skutečnosti je však i v kritickém období kolem zimního slunovratu kolem poledne chvilka "světla". Jen pro představu, Tromsø leží téměř na 70. rovnoběžce, na stejné zeměpisné šířce leží nejsevernější oblasti Aljašky. I přesto, že to ale není tak drsné, jak jsem si myslela, mi moje tělo dalo najevo, že se jen tak přizpůsobit nehodlá a já jsem chvílemi měla docela dost.

Až když sedím zpátky v teple a světle domova a do oken mi svítí ostré polední slunce, si ale plně uvědomuju, jak skvělou zkušenost jsem si mohla prožít. I když to zní otřepaně a sluníčkově (a moje ségra se svým chotěm se mi zase budou smát), cítím obrovskou vděčnost. Za ty noci, kdy jsem seděla u okna a pozorovala polární záře zatímco za mnou praskalo dříví v krbu. Za velryby a tuleně, které jsem mohla vidět ve volné přírodě. Za slunko, které nám svítí nad hlavou denně a nám to přijde tak normální, že už to vůbec nevnímáme. Za všechny ty možnosti, které mi život přinesl. Za privileium narození se v tak skvělém kraji, jakým jsou Rychlebské hory. A za všechny skvělé lidi; 3 sourozence, se kterými si jeden z druhého neustále utahujeme, jeden je šílenější než druhý, ale když je zle, vždy stojíme při sobě... Akční kamarády, kterým je omšelost a nuda cizí... Nejbližší osoby, které mi daly ty největší životní dary a lekce. Jak dojemné, vím... :D Ale takto to cítím.

dsc00635.jpg

Cestou nahoru jsme v totálně přeplněném autě strávili 5 dní. Totálně přeplněné znamená, že jsem si skoro neměla ani kam dát nohy a při otevření zadních dvěří za účelem vytáhnutí nějaké věci skoro všechno vypadlo ven. V Berlíně jsme celý den sháněli sklo na nové, super citlivé, tělo a unavení pak pomalu přejeli do Skandinávie, kde na nás čekaly totálně kluzké silnice.

Slunko jsem viděla naposledy zapadat za obzor dole na jihu Švédska v Malmö. Většinou jedeme na sever Norskem, ale tentokrát jsme chtěli změnu a tak jsme zvolili "nejrychlejší" variantu (podle strejdy Googlu), tedy směr Stockholm a dál po pobřeží Botnického zálivu. Tady však celé dny pršelo a teploty se pohybovaly jen lehce nad nulou, takže to každou chvíli bylo pořádně namrzlé. Švédsko je nekonečné. A krajina je pořád stejná. Široká rovná cesta až do nevidím, kolem husté lesy, sem tam pole, záliv či jezero, skoro žádné kopce. Největším zážitkem po cestě byl pro mě asi veganský sortiment v supermarketech. O takovém výběru si u nás zatím můžeme nechat zdát, natož pak v Norsku, kde velká část lidí ani neví, co slovo vegan znamená. Ocenila bych nějaké tipy na to, čím se v autě zabavit. Číst můžu jen občas, protože mi z toho je za jízdy blbě, háčkovat člověka taky nebaví pořád, hudba se oposlouchá... Takže během všech těch několikadenních cest na sever a na jih po celou dobu furt něco žeru, slovo jím v tomto případě není na místě. Načež potom v cíli z auta nevyjdu, ale vykutálím se.

dsc01161w.jpg

Industriální švédské pobřeží Botnického zálivu

dsc01028w.jpg

Jeden z obyvatelů švédského Laponska na noční procházce.

Ve městě Töre jsme konečně uhnuli od Botnického zálivu směrem na Norsko. Několik hodin jsem koukala na první polární záři této cesty. Pak jsem usnula a probudila se až v pohádkově zasněžených horách severního Švédska, kousek od finské hranice (touto cestou do Norska je třeba přejet kousek Finska). Bylo asi 9 hodin, na východě byla světlejší modrá obloha, směrem na sever ale nebe tmavlo. Pomalu se rozednívalo, asi v 10 už bylo venku normálně vidět a okolo 11-12 dopoledne bylo venku nádherné růžové světlo. Směrem na východ byly žluto-oranžové barvy ze slunce pod obzorem, na severu byla tmavě modrá a fialová. A do toho čerstvým třpytivým prašanem obalené stromy. Dokonalý kontrast. Kolem 1 odpoledne světla začalo pomalu zase ubývat a asi o půl 3. už zase byla téměř úplná tma. Před cestou jsme hodně řešili, jestli vůbec bude možné něco fotit, když bude polární noc. Docela nadšeně a přemoudřele jsem několikrát prohlásila, že je to úplná pohoda, jestli polární noc vypadá takhle, že světla je dost a že to jsou na focení úplně perfektní podmínky. No, ono se to ale nakonec během těch následujích necelých 3 týdnů ještě docela dost změnilo.

dsc01107w.jpg

Po dlouhé době pořádná zima

První dny v Tromsø byl venku docela mordor. Střídal se sníh, déšť a vítr. Teploty kolem nuly. Na cestách skluzavka. Hned první den po příjezdu jsem zjistila, že to světlo kolem poledne vůbec není tak slavné, když je zataženo. Skialpinistům většinou nevadí chodit na lyže i v takových podmínkách a s čelovkou, ale já jsem zatím měla ze skialp celkem respekt. K tomu, abych u sebe pořádně rozvíjela zimní sporty, jsem se ještě nedostala. To pak ale na takových místěch moc outdoorových aktivit dělat nemůžete. Párkrát jsem byla na běžkách (osvětlené běžkařské stopy jsou všude kolem Tromsø a dokonce i téměř v centru města), sněžnicích a jezdili jsme aspoň na několik menších průzkumů okolí, hlavně ostrova Kvaløya, kam se sportovně jezdí vyřádit celé město. Tam jsou taky perfektní místa pro pozorování velryb, kterých je tam během prosince a ledna fakt hodně. Tak jsme vyrazili. Cestou kolem Kaldfjordu na zmíněném ostrově jsme si všimli mnoha postávajících lidí hledících kamsi na moře a vzápětí nám secvaklo, na co se dívají. Z fjordu ve vynořovalo nespočet velkých černých hřbetů a špičatých ploutví. Kosatky měly pré. A já jsem byla v sedmém nebi. Nepopsatelná nádhera.

dsc_2798.jpg

Poprvé jsem viděla kosatky, později i mnohem větší keporkaky. Tuhle rozmazanou fotku jsem vyfotila během výletu lodí, který ale nedopadl moc ideálně. Hned po vyfocení jsme zjistili, že se něco zamotalo do motoru, "kapitán" poté spadl do vody, když se snažil přijít na to, co je špatně, vytáhli jsme ho a vítr nás hnal ke břehu. Tam se náš známý opět, tentokrát dobrovolně, koupal a motor spravil. Teplota vzduchu byla kolem -15°C, foukal docela dost vítr a voda taky nebyla úplně na koupačku. Nakonec jsme se tomu společně zasmáli, ale tam na té neovladatelné pohupující se loďce mi příliš do smíchu nebylo. Kromě jednoho utopeného nového Iphonu naštěstí žádné jiné ztráty.

Zpočátku bylo v Tromsø (až na to počasí) všechno v pohodě, ale po několika dnech to moje tělo přestalo zvládat. Tento nezvyklý denní režim snáší každý jinak. Mně trvalo téměř celý prosinec, než jsem se asimilovala. Myslela jsem si, že budu kvůli té tmě pořád unavená, ale naopak mě přepadla silná nespavost. Celé noci jsem byla na nohou a zároveň jsem se fyzicky cítila na rozsypání. Pracovat u počítače mi moc nešlo, protože se nedala udržet pozornost. Občas jsem pocítila únavu, která však zmizela okamžité poté, co jsem si lehla. Doba denního světla se navíc rychle zkracovala. Kolem slunovratu to byly chabé 2 hodiny kolem poledne. Když byly mraky, nedalo se tomu moc ani moc říkat světlo. Často na mě dolehla únava až v dopoledních hodinách a já tak i to málo světla zaspala. Když jsem byla aspoň částečně použitelná zkoušela jsem různé tutoriály a v nepoužitelných chvílích jsem se aspoň filmově vzdělávala. Pak to někdy před Silvestrem jako mávnutím kouzelného proutku přestalo, každopádně se vůbec nedivím, že dlouhodobá nespavost jde ruku v ruce s depresí, je to šíleně vyčerpávající po všech stránkách.

Do Tromsø jezdí i přes zimu mnoho turistů, právě kvůli velrybám a polárním zářím. Nevím, jaké počasí během prosince v tomto městě tak nějak průměrně bývá, každopádně minulý rok to byl děs běs a já bych asi byla docela naštvaná, kdybych tam zrovna byla na dovolené a celou dobu by mi jen hustě sněžilo.

Naopak leden se zase docela dost vydařil. Teploty se začátkem roku v Tromsø pohybovaly dlouhodoběji kolem -10°C, na sněžnicích se příjemně ťapkalo v měkkém prašanu, po většinu dní bylo jasno a světla zase citelně přibývalo. Stačilo přejet autem jen pár kilometrů do vnitrozemí a tam teloty padaly i pod -30. To bylo taky dost zajímavé si vyzkoušet. Tak minutu po vylezení z teplého auta se člověk cítí celkem v pohodě. Lepí se při dýchání nos, ale žádná hrůza. Po chvilce ta zima ale začně nějak moc zalízat pod bundu. My jsme zkoušeli na jedné pláži pár záběrů, při kterých jsem běžela proti jemnému větříku. Po pár metrech jsem měla pocit, že mi upadnou uši i s celým obličejem... Představa nějakých -50 je pro mě po tomhle úplně jiný vesmír.

dsc_2601.jpg

Při focení této fotky bylo téměř -30. Pod svetrem jsem měla několik vrstev termoprádla, přesto mi moc hej nebylo. Stačil lehký větřík, který odvál vrstvičku teplého vzduchu a bylo hotovo. V péřovce a oteplovácích se to dá, přesto si upřímně moc nedovedu představit fungovat delší dobu v teplotách pod -30... Foceno na malé krásné pláži u vesnice Breivikeidet. Nádherný výhled na Lyngenské Alpy a pro mě jedna z nejlepších pláží, jaké jsem kdy v kraji Troms viděla.

dsc_2075-2jpg.jpg
Na ostrově Kvaløya je třeba tato krásná a oblíbená pláž u Grotfjordu. Když jsem balila do auta věci na focení, přišel nějaký Nor a řekl nám, že se tam právě blíží stádo keporkaků. Tak jsme stali na vysokém útesu, koukali na jejich obrovská těla v dálce, když se najednou přímo pod námi ozvalo mohutné vydechnutí jednoho z nich... Byla jsem z toho úplně hotová, ale to jsem ještě netušila, že za pár dní budu mít ještě větší štěstí.

dsc_2142w.jpg

Keporkaci v Grotfjordu

Nejčastěji jsem chodila na kopec za barákem jménem Fjellheisen, na který vede pro líné turisty i lanovka. Odtamtud je perfektní panoramatický výhled na celé město, které je v podstatě rozdělené na tři části: první předměstská část je na pevnině, jmenuje se Tromsdalen (tam jsme i bydleli) a vévodí mu slavná katedrála od stejného architekta, který navrhoval operu v australském Sydney. Pak se přes most nebo podmořským tunelem přejede na menší ostrov Tromsøya, kde je centrum města, přístav, letiště a taky nejdražší nájem. Na třetí část se taky přejede po mostě, leží na větším ostrově Kvaløya a jmenuje se Kvaløysletta.

dsc00556.jpg

Na vyfocení panoramatu celého města to chtělo hodně široký objektiv, který se mi v těch teplotách nechtěl nasazovat. Bílá budova před mostem na Tromsøyu je katedrála, kousek od ní byl náš dům.

dsc00558.jpg

Pohled na druhou stranu z kopce Fjellheisen. Hory na obzoru leží na ostrově Kvaløya a jsou v zimě rájem skialpinistů, v létě zase turistů a horolezců.

V půlce ledna za mnou přijela kamarádka Míša. Spolu jsme se poprvé potkaly na křtinách ve Vlčickém kostele, vychodily školku a základku a je to jeden z mála lidí, se kterým se společně máme čemu zasmát i když se dlouho nevidíme. Míša měla obrovské štěstí na super momenty a skvělé podmínky. Byl to nejnabitější a nejlepší týden celé mé zimy za polárním kruhem, ze kterého jsou zároveň asi i ty nejzajímavější fotky.

dsc_2802w.jpg

Míšin první večer v Tromsø a pohled na noční město a nebe se slabou polární září.

dsc_3048.jpg

Jednou jsme jeli jen tak na výlet podívat se na menší ostrůvek u Kvaløyi jménem Sommarøy a při čůrací pauze jsem si v dálce všimla kosatky. O několik vteřin později jsme viděli, že tam není jen jedna kostatka, ale celé stádo kosatek a stádo keporkaků. Byli ukrutně blízko pobřeží a tak jsme tam s Míšou asi hodinu stáli v péřovkách, klepaly se zimou, ale byly šťastné, že můžeme něco tak úžasného pozorovat z takové blízky. Totální zen.
Ostrý hřeben v pozadí fotky leží na úžasném ostrově Senja, který byste při návštěvě této oblasti v žádném případě neměli vynechat.

dsc_3235-2w.jpg

Kosatka a páreček keporkaků. Kosatka je sama o sobě pořádný macek, největší jedinci můžou mít i více než 8 metrů. Natož pak keporkak, který dorůstá do velikosti až 15 metrů.

dsc_3163.jpg

Keporkak na obědě. Tomu říkám kotel... :D

dsc_3167w.jpg

Keporkak se zavřeným kotlem.

dsc_2983w.jpg

Jedna z těch chvil, pro které stojí za to žít. Já jsem velrybami fascinována a nejradši bych sem dala všechny fotky, které jsme udělali.

Nemohli jsme taky vynechat návštěvu Senji - velkého ostrova jižně od Tromsø. Vzdušnou čarou je to asi 50 km, ale po cestě je to skoro 250 km daleko. V létě jezdí z vesnice Brensholmen na Kvaløyi na Senju trajekt, takže se doba jízdy dá zkrátit. Vnitrozemí tohoto ostrova je spíš nevýrazné a hory spíš oblé. U pobřeží jsou vrcholy špičatější a hřebeny ostřejší. Je tam několik krásných písečných pláží, u kterých je značka ukazující, že se tam můžete koupat. No, sice už jsem v těchto končinách tropické teploty v létě zažila, ale na teplotu oceánu to příliš vliv nemělo. Tyhle "koupací" značky vídám u moří a jezer po celém Norsku a většinou se jim musím smát, když je míjíme. Teploměr auta většinou ukazuje 12 stupnů a venku prší. I když je pravda, že v jezerech se občas dá za horkých dní koupat celkem příjemně. Zvláště ty malé a mělké se ohřejí rychle. V létě 2014 bylo asi dvoutýdenní období tropických třicítek. Každopádně, přesto bych v létě v Norsku s tropickými teplotami spíš nepočítala. To jsem odbočila... Zkrátka a dobře, Senja je úžasný kout světa, stále ještě není tak moc profláknutý jako třeba jižnější Lofoty a přitom je minimálně stejně krásný. Hlavně výhledy z některého z pobřežních vrcholů stojí za výšlap.

dsc_4152w.jpg

Dopoledne na Senji. Pláž z jemného písku, azurová voda a kolem hory. Škoda, že se tu nedá koupat ani v létě.

dsc_4671w.jpg
Pokus o dlouhou expozici s využitím rozbouřeného oceánu. Přestože voda ve výsledku vypadá celkem klidně, znamenalo to nechat si cákat ledové vlny po kolena a zároveň bez hnutí stát... Jedna z chvil, kdy se sama sebe ptám, jestli tohle mám zapotřebí...

12493460_1734036003497674_7021433364202461452_o.jpg

Na mysu s vyhlídkou zvanou Tungeneset viewpoint jsme si hrály až do "večera" (který nastal mezi 15:00-16:00). Toto místo je naprosto boží a velkou výhodou je, že ani nemusíte nikam chodit. Je to přímo u parkoviště. Během focení na nás z oceánu vykoukl i tuleň.

Ti seveřané jsou stejně fakt extrémisti. Půl roku se tam nevyspí kvůli polárnímu dni, další půlrok jsou dny zoufale krátké a vše je od listopadu až do května zasypáno sněhem. Bavím se o těch za polárním kruhem, dole na jihu v Oslo je to podobné jako u nás. Když ještě zavzpomínám na dobu, kdy i v České Republice bylo normální, že napadl sníh, pokud bylo ještě na konci března, nedej bože v dubnu, bílo, měla jsem už docela nervy a nedočkavě vyhlížela oblevu a ze země vyčuhující sněženky. Povaha severních oblastí je pro život člověka dost nepříznivá. Nic moc si tam nevypěstujete. Před tím, než přišly supermarkety, jste museli být zcela závislí na pojídání našich zvířecích kámošů, abyste tam přežili. Těch pár borůvek a hub v létě snad ani nestojí za řeč. Přesto se tam lidi nacpali. Možná z jisté části taky proto, že tato místa mají nepopsatelnou atmosféru a silného přírodního ducha, jakého jinde jen tak nenajdete. Nebo aspoň já to tak cítím.

Původními obyvateli severních oblastí nebyli jen Vikingové, ale taky Laponci. Toto pojmenování však oni sami nemají příliš rádi, vzniklo totiž ze slova lapp, které v norštině může znamenat něco jako hlupák, zkrátka něco ne moc lichotivého. Preferují proto jejich název "Sámi". Pokud byste někdy s nějakým Laponcem mluvli, z diplomatického hlediska je lepší nazývat je "Sámi people" a Laponsko jako takové "Sápmi" (Lappland a Lapps radši zapomeňte). Laponci (Sámové) nežijí jen v Norsku, ale taky v Rusku, Švédsku a Finsku. V Norsku je jich ale nejvíc a mají dokonce svůj vlastní parlament ve městě Karasjok. Laponština není jen jedna, takže norský Laponec pravděpodobně nebude rozumět finskému Laponci.

dsc_2847-2.jpg
Laponci říkají, že na polární záři by se nemělo nijak pokřikovat ani pískat, protože by vás za to mohla odnést. Nevydat však ze sebe ani hlásku při pohledu na takovou nádheru je někdy opravdu těžké. Mně už párkrát nějaké to "Týýýjooo" nebo "Wow!" z pusy uteklo a pořád jsem tady. :)

Laponská kultura byla po mnohá léta tvrdě potlačována. Pokud někdo na ulici promluvil laponsky, dostal od kolemjdoucích Norů nakládačku. Norové sice taky dostávali nakládačku, pokud promluvili v laponských oblastech, ale přesto byli v celkovém měřítku v přesile. I když se o tom příliš nemluví, jako většina původních starých národů byli i Laponci vražděni, popřípadě násilím nuceni přijmout křesťanství. Museli mluvit jen Norsky a nebyla jim například prodána půda, pokud neprokázali, že ovládají norštinu. Matky proto často své děti jazyk a jiné zvyklosti už ani neučily, protože je tím chtěly ochránit. Většina původních lapoských obydlí v severním Norsku byla zničena ke konci druhé světové války, kdy Němci spálili vše, co by mohlo poskytnout přístřeší a pohodlí vojákům na postupující ruské frontě. Doba se naštěstí sice změnila a dnes je velká snaha zbytky této kultury zachovat, přesto už to jsou bohužel jen okleštěné zbytečky. Jazyk mizí, zvyky spolu s ním, z chovu sobů se stává už jen velký byznys. Laponci se mezi svými stády na širých pláních prohánějí na sněžných skútrech, oblečeni ve svých tradičních zdobených kabátech ze sobí kůže tak vypadají lehce komicky.

dsc_3361.jpg

Poblíž Tromsø taky s velkou pravděpodobností narazíte na soby. Ti se sice většinou volně potulují, jsou však téměř vsichni v soukromém vlastnictví Laponců. Pokud například soba srazíte autem, měli byste ho správně zaplatit. V létě se sobi často potulují přímo ve městě. Viděla jsem například pasoucího se soba uprostřed docela frekventovaného kruhového objezdu. Badass. :)

dsc01018w.jpg

Sobi jsou na přítomnost lidí zvyklí. Není to tak, že by byli úplně krotcí, ale většinou si od vás popojdou jen pár metrů, zírají na vás a zřejmě čekají, až zase vypadnete. Často si ustelou uprostřed silnice a před auty jen velmi neochotně uhýbají... ;) A proč vlastně taky ne, vždyť jim to tam patří mnohem víc než lidem.

Důrazně doporučuji shlédnutí mého zatím nejoblíbenějšího filmu, jaký jsem kdy viděla. Ale pro nejlepší zážitek je zcela zásadní dívat se jen v původním znění s titulkami! Kromě toho, že je to opravdu KVALITNÍ komedie a originální námět, je ve filmu mimo jiné nastíněn život Laponců před příchodem vymožeností civilizace, můžete slyšet, jak jejich jazyk krásně zní, nasát atmosféru severních oblastí a vidět, jak jsou tito lidé dosti duchovně zaměření. Neberte to však do slova, hlavní role nadržené Laponky je poměrně dost šílená. :) Viděla jsem ho všehovšudy minimálně 5x, ale vždy si ho s radostí pustím znova.

Kvalita traileru na YT nic moc, ale mrkněte. Je to fakt super film, který by zasloužil mnohem více pozornosti.

Výborná je taky laponská zpěvačka Mari Boine. A jiné super skupiny hrající skandinávský folk jsou třeba tyto: Naprosto úžasná Hedningarna (tu mám hodně ráda, písnička v odkaze je absolutně skvělý divoký song z alba Trä, další super album je Karelia Visa), Loituma, Gjallarhorn... Kromě Mari Boine už ale žádná ze skupin nezpívá v laponštině. A tato písnička od ženského dua zvaného Jarŋŋa je taky boží.

Ke konci ledna se náš pobyt blížil ke konci. Odjížděli jsme za deště - ne, ani v lednu v těchto místech není jistý mráz. Po celý náš pobyt se střídaly někdy docela silné mrazy s oblevou. Počasí u oceánu je hodně nestabilní. Slunce mi osvítilo tvář až po cestě domů u majáku Tranøy na Hamarøyi. Tady jsem se zároveň rozloučila se severním Norskem, protože kousek jižněji jsme přejeli do Švédska a tudy fičeli zase domů. Jak moc je Tromsø a vůbec celá tato oblast daleko za polárním kruhem speciální mi pořádně dochází až doma. Polární noc je boží zážitek, jen to člověk nesmí přehánět se sezením doma, ale vyrazit ven, když je chvilka ta chvilka světla. Když sedíte většinu času doma, není lehké udržet si nějaký režim a dlouhodoběji nepochybně i dobrou náladu. Ale možná jsem jen moc přecitlivělá. ;)

Pokud budu chtít někde v Norsku trávit delší dobu, bude to v Tromsø. Sympatičtější město/místo k žití jsem tam zatím nezažila. Teď se mi ale chce být doma. Hlavně pořádně užít jaro a nástup léta. Ať už se totiž podívám kamkoliv, nakonec stejně zase musím uznat, že "VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÍP" je fakt pravda. Zvlášť, když jste z Rychleb, ha.

dsc_6235w.jpg

Po dvou měsících bez slunce jsem byla z prvních paprsků v rauši.

dsc_6272w.jpg

Hamarøy, maják Tranøy. Tento kout světa pro nás patří mezi ty nej.

majak.jpg
P.S. Jo, bavilo mě fotit se furt jen v tom svetru. A jo, ač to tak nevypadá, měla jsem i jiné věci na převlečení. Svetr byl ale prostě svetr.

4. 2. 2016, 18:51, zobrazeno 6938x, dnes 0x