Střípky barevných dní

zapomenute-horyw.jpgPodzim 2017. Nebyla to moc zábava, ale s trochou sarkasmu - nenudila jsem se. Teď sedím za oknem v kanadském Whistleru a dívám se na padající vločky za oknem. Když jsem přijela, padal jen mokrý sníh, který při dopadu na zem napůl roztál, načež se všude povalovala měkká mokrá břečka. Ale deště ubývalo, sněhu přibývalo a teď už tu je regulérní zima. Podzim jsem letos měla dost dlouhý, začal mi už v srpnu v Norsku, přesto utekl jako voda. A teď jsem tady. Zatím jsem ve zvláštní melacholické náladě, stejně jako to počasí, ale doufám, že se to změní. Že si na tento jiný svět více zvyknu. Člověk si vždycky zvykne na vše. A když to je dostatečně dlouho, přestane vnímat rozdíl mezi tím, co je normální dnes a co mu připadalo normální předtím.

Možná mé lehké rozčarování pramení z pocitu, že jsem tu sama, že tu budu docela dlouho a že jsem ještě neměla odvahu vyrazit někam poznávat nové lidi. Vím, že tu jsou, ale zatím se na to necítím. Celá moje Kanada je vlastně docela velké vystoupení z komfortní zóny, protože dělám přesně ty věci, kterých jsem se vždy nejvíc bála. Být někde stoprocentně sama za sebe, být daleko, být v nejistotě, muset bojovat s mým studem z cizích lidí, z mluvení anglicky, když vím, že ten native speaker slyší všechny ty chyby a příšernej českej akcent... Mít obavy, jestli se bude po několika měsících vůbec kam vrátit. Ten poslední strach je asi nejpalčivější. Rozum ale nakonec najde argument na úplně každý z nich a tak neutíkám, přestože by to emoční mozek nejradši udělal. Ale zrovna jsem někde četla, že dělat věci, kterých se člověk nejvíc bojí, přináší do života ty nejpozitivnější změny.

Konec srpna a září

Ke konci srpna odjíždíme do Norska natáčet podklady k jednomu projektu na příští rok. Protože vyhledáváme tu nejlepší krajinu, jedeme samozřejmě až za polární kruh, kde je všechno jak na zlatém podnose hned vedle auta, popřípadě nedaleko. Očekáváme navíc, že už Skandinávie bude zvlášť tam nahoře hrát všemi barvami, ale nakonec to stále vypadá skoro letně. Barevno je jen lokálně. Je to zvláštní. V jednom údolí celá paleta barev, v druhém totálně zeleno. Letos bylo ve Skandinávii tepleji, takže podzim přišel později a stromy se tedy rychleji barvily asi jen lokálně, kde byla z nějakého důvodu větší zima. Jinak si to neumím vysvětlit. V horských oblastech to však už většinou poznat jde. Není to dovolená ani příliš svobodné cestování, ale i tak je to fajn, aspoň nějaké zpestření po hektickém jaru a létu. A stejně jsem na to bezstarostné cestování už skoro zapomněla, protože poslední roky je každá cesta plně podřízena práci, focení, natáčení... A ono se člověku nechce být každý den kreativní nebo se s někým potkávat a diskutovat nad možnými projekty, ale člověk prostě musí, pokud v tomto byznyse chce existovat. Bere to dost energie, a tak se často stává, že z cesty přijedu unavenější než jsem odjela. Zbytečné poznamenávat, že si přírodu s foťákem u oka většinou tolik neužiju.

borgefjell.jpg

Konec léta kdesi ve Švédsku, cestou na sever... A já spoko, že místo do počítače můžu celé dny zírat z okýnka na takovou krajinu.

_dsc8840.jpg

Cestou nahoru musíme pozdravit i tohoto zloducha... U kterého to vypadá ještě totálně letně.

_dsc8815.jpg

Příroda nad vesničkou Sulitjelma nám připravila divadlo. Jsme již za polárním kruhem, ale i ve vyšších polohách je stále zeleno. Na vrcholcích hor se ale už válí bílý poprašek. Někdy si tak říkám, jestli to těm rostlinám vůbec stojí za to tady na měsíc, maximálně dva, růst... ;)

dsc_9155.jpg
Kompozičně nic moc, ale za prvé to bylo celkem nebezpečné fotit z těch oblých skalních srázů a za druhé se mi na tohle místo fakt nechtělo, takže jsem si vzala jen pevnou 35mm, se kterou pak moc kouzlit nešlo. Ale pěkné místo. Národní park Rago.

dsc_9059.jpg

Nejintezivnější suvenýr z Norska, cítím do teď. :) A stokrát za trest: Nechoď po tmě bez čelovky, nechoď po tmě bez...

dji_0145.jpg

Natáčení mě jednoho krásného dne zabije a tady k tomu nebylo daleko. Vypadá to jako nevinný potůček, ale málem jsem z toho proudu nevylezla a nebyla to pro mě moc prdel. Přes den bylo i na konci srpna okolo 15 - 20 stupňů, což je tady totální letní luxus.

dsc_7243-2.jpg
Ale noci už zase plně podzimně kouzelné. Baví mě loučit se se sobíky a polární září poslední dobou vždy jen na pár měsíců. Vyfoceno na Nordkappu, kde jsem byla poprvé. Krásný kout světa. V noci byl úplněk, což intenzitu polární záře snížilo, ale měli jsme zrovna štěstí na geomagnetické bouře a jasné noční nebe. Že byl úplněk tomu nakonec ještě dodalo kouzlo.

I přesto, že jsme dost makali a nikde neměli pořádně klid, poprvé za dlouhou dobu se mi z Norska nechce jet domů. Miluju to tam, ale vždy většinou stačí dva týdny a už mě to tak všechno začne štvát a mám zaječí úmysly. Tentokrát zase cítím, jak bych tam chtěla zůstat. Při projíždění kolem odbočky na Tromsø mi je trochu zvláštně smutno. Taky jsem vůbec neměla klid na nějaké fotky v mém stylu. Mít na to čas je naprosto esenciální, nezvládám je vymýšlet a střílet za běhu. Pak jsem naštvaná, že jsem v úžasné krajině, ale paralýza, kterou mi způsobuje pocit tlaku, nedovolí, abych cokoliv koukatelného vytvořila. Ale nedá se svítit, musíme domů.

dsc_9393-1.jpg

Je mi trochu smutno, že jsem si nestihla vyfotit moc "těch mých" fotek. Poslední den spěcháme na trajekt, ale ne zas tak moc, abychom si cestu nemohli malinko prodloužit jízdou po jedné horské cestě u parku Rondane. To byla chyba. Nejlepší barvy byly tam. Prostě musíme trajekt nechat ujet a jsem o kousek spokojenější. Už jen pro ten zážitek. Pohádka. Na takovém místě ani není potřeba hýřit kreativitou, mluví samo za sebe.

Z barevné Skandinácie zpátky tvrdě na zem. Doma čeká zmatek. Nedokončené zakázky, nekonečné psaní mailů začínajících omluvou, proč zase píšu tak pozdě, nové pohledávky, dva workshopy (které mě sice nesmírně baví dělat, ale zároveň mě to stojí fakt hodně energie), učení a hlavně organizace běžeckých závodů. Praská mi hlava, cítím, že toho na mě začíná být zase nějak moc, ale na druhou stranu se mi ten shon v něčem místy i líbí. Připadá mi, že to má smysl, že JÁ mám konečně jasný smysl, že to prostě funguje, když člověk doopravdy chce a přestane se tolik bát. Poprvé v životě zažiju stav, že nemůžu brát další zakázky, které by se mi hodily, ale udělat je nemužu, protože na ně nemám čas. A jak naschvál to není úplně malý zájem. Při každém novém mailu ze mě vychází už jen šílený smích. Život si někdy pěkně pohrává.

Venku se letos příroda barví rychleji než jiné roky. Podzim si evidentně ve Skandinávii dával na čas, protože se mezitím poflakoval ve střední Evropě. Kvůli focení každý rok pozorně hlídám, kdy nastává vrchol barev. Letos to bylo zhruba o dva týdny dřív než běžně. Nejhorší je, když do toho začne foukat vítr. Nikdy nezapomenu na podzim 2011, kdy bylo fakt velké teplo, sucho a bezvětří. Na stromech bylo barevné listí minimálně do půlky listopadu. To, že na podzim každoročně nemám čas, je asi nějaké moje prokletí. Přesto jsem si oproti minulým rokům dovolila aspoň pár krátkých útěků... Bez kterých bych se asi jinak zbláznila.

2017-09-24-03-34.jpg

Podzim se letos k nám narozdíl od Skandinávie přikradl hodně rychle. Už v druhé polovině září stromy žloutly.



Říjen

Mám na krku dvě nafocené (ale nedodělané) svatby, několik menších focení, workshopy, několik návštěv zubaře, který mě dává do pořádku před Kanadou, a do všeho toho hlavně ty slavné závody. Veškerou mailovou komunikaci obstarávám já, všechny změny dělám já, každé zprávě se musím individuálně věnovat. Tím neříkám, že byla veškerá práce byla na mně, komunikace s přihlášenými je jen zlomek všeho. Plně jsem si díky tomu uvědomuju, že absolutně nedávám komunikovat s více lidmi v jednom dni. Zvlášť, když s polovinou lidí to psaní moc neplyne a já musím jednoduchou informaci zopakovat třikrát a víckrát. Stojí mi několikrát denně vlasy na hlavě a myslím, že by na ty závody ani nikdo nepřijel, kdyby bylo veřejně slyšet, co všechno "hezkého" jsem si pro sebe nad maily říkala. Zařídit do toho jednoduché věci, jako zajet pro diplomy do tiskárny atd. pro mě je najednou nadlidským úkonem, protože vím, že během dvou hodin, co budu pryč, přijde dalších 20 mailů, přičemž tam je ještě dalších 20 předchozích, které jsem nestihla vyřídit. Počty se úměrně zvyšují s blížícím se datem závodu. Začíná mi z toho být fyzicky zle. A nejen fyzicky. Jsem na hraně vyhoření, beze srandy mi chvílemi už fakt solidně hrabe.

2017-09-30-07-54-2.jpg



Chvilka zastavení při západu slunce u Pelnáře kousek za domem. Bez těchto "mozek vypínacích" útěků bych to asi nedala. Pelnář je v porovnání s jinými zatopenými lomy v Rychlebech celkem obyčejný a nudný, ale na podzim je to jedno z nejkrásnějších míst, které tu jsou.

dsc_1768.jpg

Říjen a teploty nad dvacet stupňů... Nefalšované babí léto na Rampě.

Opět si hezky potvrdím, jak moc stres souvisí s naší tělesnou schránkou. Tentokrát to naštěstí odnesla zase jen pleť. I tak mě to štve, protože si mi po více než dvou letech podařilo dát se v létě trochu do pořádku. Aspoň ale už vím jak na to. Ty kecy o tom, že aby byl člověk zdravý, musí být spokojený, jsou docela pravda. Jakmile jsem se plně uklidnila, uklidnila se i moje pleť. Zatímco v záři jsem na sebe každý den nevěřícně koukala do zrcadla a pozorovala, že to drží... Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. V říjnu opět plná palba a výstavní opar k tomu. Můžu jíst cokoliv chci, můžu praktikovat ty nejbrutálnější čistící metody, jaké člověka vůbec napadnou, ale nic nefunguje tak dobře, jako když... mi je prostě dobře. Tělo je úžasný nástroj, jak nám vždy ukáže, že se chováme jak idioti... Je fajn, když ženská nějak dospěje do stádia, kdy už ví, jak moc je důležité, aby byla spokojená a ne věčně vystresovaná kvůli věcem a lidem, co za to nestojí. Ať to zní jakkoliv sobecky. Je fajn zvládat umění sebelásky čím dál líp. Pak můžu bezstarostně slupnout klidně i dvě čokolády naráz a vím, že je to v pořádku, když na ně zrovna mám chuť. Což je taky zvláštní pozorovat - když mi je dobře, nemám potřebu tyto nezdravé věci vlastně ani moc často vyhledávat. Spíš mám tendenci si jimi nahrazovat to nepohodlí... Jak se zrovna mám jde docela dobře poznat podle toho, co do sebe tlačím.

dsc_1824-2.jpg

Po zbytek podzimu u nás už se tedy fotím jen z dálky a i tak ideálně zezadu. Aby nebyl vidět ten pubertální obličej a pusa od čokolády. Tu však docela dobře začíná teď na podzim prozrazovat i velikost mé prdele, takže i fotky zezadu přestávají být výhrou. Takže zezadu, z dálky a pro jistotu už i v sedě.

V den závodu všechen ten tlak naprosto vyvrcholí. Nic nestíháme, trasy značíme teprve v noci před závodem, nespíme, nejíme. V noci sbírám na vrcholu kopce Brousek kameny na trofeje, které se večer budou předávat, tahám je k cestě, kde mě má někdo vyzvednout, ale nevyzvedává, takže tam usínám na zemi. Když se probudím, je už světlo a vidím, že první závodníci už vystartovali před půl hodinou. Nemám signál. Nevím, co se děje, nevím, kdy pro mě někdo vůbec přijede, jestli se to všechno nějak stihlo, bojím se, že ne a jsem totálně vyřízená, fyzicky i psychicky. Popisovat, co všechno se dělo během závodu by bylo na půl stránky. A je asi dobře, když to zůstane spíš skryto. Long story short - ono se to nějak stihlo. Ukáplo pár slziček a taky padala jedna škaredá kletba za druhou, byla jsem uzlíček nervů, ale za pomoci několika káv a uklidňujícíh slov blízkých i cizích jsem přežila až do vyhlášení. Reakce nakonec vesměs suprové. Nechápu to, ale těší mě to. Něco nad námi muselo držet ochrannou ruku.

img_0136.jpg

Dvě kávy v sobě, abych vůbec stála na nohou, přesto únavená jako prase, nervozní ještě víc. Ale i tak jsem holkám trochu záviděla, že ony běžely a já ne. Moje běhání letos šlo pomalu ale jistě totálně do kytek. Autorem cvaku je jeden z ochotných pomocníků Tomáš Knappe.

Doufám, že po závodech i konečně budu moct vydechnout a hlavně si ještě trochu užít Česko, protože odjezd do Kanady se neúprosně blíží. Oddech však pořád možný není. Je to samozřejmě lepší, ale musím dohánět, co jsem nestihla. Mám workshop, jsem nucena jet na další natáčení v Itálii, které se mi absolutně nehodí do krámu, do toho ještě zjišťovat informace o Kanadě, trochu plánovat, co s sebou... A opět cítím tlak, tentokrát ze svého nitra, protože mě štve, že se nestíhám podívat na místa, na která jsem před odjezdem chtěla. Nestíhám se pořádně rozloučit s blízkými... Brácha jede v lednu na Zéland a pokud tam mezitím já za ním nepřijedu na návštěvu, neuvidím ho minimálně dva roky. Polykám knedlík v krku, když se loučíme, ale udržím se. Musím se učit neřvat pořád jak malej tragéd.

_dsc0071.jpg

Každý workshop mě baví, i když je to pro mě záhul na hlasivky a pozornost. Na posledním se sešla zase skvělá parta a bylo hodně srandy. Za fotku ze zákulisí děkuju Renči Foltysové. Už teď se těším na další v květnu.

_dsc0109.jpg

Přísahám, že to není tak, jak to vypadá. :D

2017-11-26-09-32-2.jpg

Alpy ani Dolomity mi nikdy moc blízké hory nebyly, ale když jsem na chvíli vypnula přemýšlení o tom, co všechno bych měla zrovna dělat doma, bylo fajn nakouknout po delší době do světa hor.

_dsc2194.jpg

Natáčení s Adamem Ondrou po hodně dlouhé době. Přesto to pocitově bylo, jako kdybychom točili naposledy včera. I když lezení už dávno není můj sport číslo jedna, je vždy fajn ho vidět a pozorovat, kam člověka může dovést silné odhodlání. Člověk pak odchází trochu méně líný...

_dsc2272.jpg
"Kámo, nenaděláš nic!"


Listopad


Je mi z toho všeho na nic a tím spíš je to ještě horší. Když totiž nakonec je možnost vyšetřit si chvilku času pro sebe, jsem stejně tak vyčerpaná a vynervovaná, že to je úplně o ničem a nakonec nedělám nic. Věci kolem mě se v této náladě zákonitě totálně serou. Což je před půlroční pauzičkou taky dost dobrý.

V panice se loučím s Rychlebkami až těsně před odjezdem... Beru kolo a jedu sama na noc do lesa. Nevím, co přesně to je, ale vždycky si tady na tom místě přijdu na nové věci.

dsc_2203-2.jpg

Přijdu až v noci za černočerné tmy a spolu se mnou i ponurá mlha. Tentokrát se nebojím. Všechno ze mě na chvilku padá.

dsc_2337-2.jpg

Kéž se některé věci, místa a pocity nikdy nezmění.

dsc_2343-2.jpg

Kolo je boží věc. To moje dám na jaře pořádně do kupy a zase budu víc jezdit. Za barákem Rychlebské stezky a na kolo se mi přáší v kůlně. No tak kde jsme...

Balím až odpoledne před odjezdem. Na rychlo peru, uklízím, vyzvedávám pěřovky z čistírny, vybírám, co si vzít... Sbalit svůj život do dvou baťůžků a ještě se u toho zkoušet řídit pravidly aerolinek je docela těžké, takže to vzdám, naházím tam to nejdůležitější a snažím se moc nerozhlížet kolem sebe, abych neviděla, co všechno jsem nucena nechat doma. Je mi při tom docela smutno, že mě (a nás) zase ty poslední týdny tak brutálně semlely, když ten letošek byl tak dobře našlápnutý, ale zároveň jsem tak nějak všemu odevzdaná a apatická vůči tomu, co bude.

Výhodou toho všeho snad nakonec bylo hlavně to, že jsem neměla moc času přemýšlet, že fakt jedu na půl roku do háje. Já totiž o věcech někdy přemýšlím až moc a tak se často stane, že si je nakonec i rozmyslím. Takto jsem najednou seděla v letadle a už jsem z toho nemohla vycouvat.

dsc_2514-2.jpg

Konec listopadu v Kanadě.

Ani přesně nevím, proč jsem to zrovna teď udělala. Letos se mi totiž splnilo mnoho věcí, které jsem si přála, aby jednou fungovaly nebo aby se staly. Stálo mě to dost energie, kterou teď tímto trochu přeruším. Na druhou stranu si říkám, že půl roku snad není zas tak dlouhá doba a hlavně se tady nekopu nudou do zadku, ale pracuju na věcech, které jsou pro mě dlouhodobě důležité. Mám sezónní skipass, tak se snad naučím konečně trochu líp lyžovat, kde jinde jsou k tomu lepší podmínky než ve Whistleru. Pomalu zase začínám běhat a hubnu ta stresová kila. A i ten šílený jet lag způsobil jednu super věc, o kterou se už roky zoufale snažím... Chodím unavená spát už kolem 9-10 večer a sama se budím kolem 5-6 ráno. Vstávat se slepicema je boží! Skoro doslova... Ráno mi snídají sojky z ruky. :)

bez-nazvu.jpg

Jen snap z mobilního videa, zrcadlovky se bojí.

Čas letí strašně rychle. U nás přes zimu snad nikdo nezapomene, že já a moje práce existujeme. Musím se toho ještě hodně naučit a jinou možnost, než konečně udělat to, o čem tak dlouho přemýšlím, neexistuje.

2017-11-27-07-45.jpg

Večerní Lost Lake s Whistler Mountain v pozadí, ze které jsem odmazala sjezdovky. Nemohla jsem si pomoct, bez nich je ten pohled lepší. :)))

Kdo ví, co se z toho zrodí a co zanikne. Proces sice začal trochu dřív, než jsem čekala, ale učím se brát věci tak, že všechno, co se stane, je vlastně ve výsledku v pořádku. Ať už tu něco a někteří zůstanou nebo odejdou. Oboje je ve jen a jen dobře. Nevěřím, že bych tímto mohla cokoliv doopravdy ztratit, ztratím možná jen to, co stejně není opravdové, a v tom případě to není ztráta, ale zisk. Tento přístup mě učí se ničeho tolik nebát a brát ten život víc jako srandu. Ne vždy mi to jde na 100%, ale stačí si to chvíli opakovat jako mantru a pocit klidu se vždycky vrátí.

Tak uvidíme. Díky a mějte pěknou zimu.

...a abych nezapomněla na listopadovou písničku...

zobrazeno 2111x, dnes 1x