Staronový svět

_dsc3443-2.jpgJe zrovna Valentýn, když mě kamarádka vyhodí na letišti ve Vancouveru. Tady v severní Americe je tento den ještě o kus nechutnější přehlídkou nevkusu než u nás. Všude visí červená srdíčka a růžové nápisy "I love you". Uprostřed haly hraje na klavír nějaká performistka známé skladby a soundtracky romantických filmů. Sednu si na lavičku kousek od ní. Její prsty tancující po klapkách sice kouzlí dokonalé melodie a srdce mi doslova poskočí, když začne hrát mou velmi oblíbenou Beethovenovu Měsíční sonátu, když ale zvednu oči a zjistím, že tento mistrovský kus hraje s umělým americkým úsměvem od ucha k uchu, který rozdává na všechny strany, cítím se i za ni poněkud rozpačitě. Jsou momenty, kdy mi tato země a její obyvatelé připadají fakt nepopsatelně bizarní a divní.


Za okýnkem ledadla padá mokrý sníh. Ještě stojíme a čekáme na start. Vedle mě zkouší konverzovat nějaký zrzavý Kanaďan, ale já už jsem dávno přepnutá zpátky do módu "introvertní Evropan" a nenechám na sebe to jejich staré známe "Hey, how is it going" působit. Zvořile mu odpovím, ale nasazuju si při tom preventivně sluchátka, aby mu došlo, že další rozhovor neplánuju. Chce se mi být ticho. Motory startují, já setrvačností zajedu do sedadla a cítím, jak se stroj odlepí od země severní Ameriky. V uších mi hraje True ze soundtracku Game of Thrones a já si nemůžu připadat víc filmověji. Kdo ví, jestli se na tento kontinent ještě někdy podívám. Zatím to tak necítím. Přesto mi je trochu líto, že odjíždím. Jako bych opouštěla nějaký můj paralélní svět. Platonické lásky, úplně jiný druh přátel, životní styl a úplně jiná já. Svět, co určitě nebyl lepší než ten starý, ale taky můj. Plný nepřenositelných životních zkušeností... Špatných, ale i pár dobrých. Pode mnou blikají světla Vancouveru a letadlo se nepříjemně třese. To nemám ráda. Přeletíme nad mrak a pak už je jen klid a tma. Tak bye bye. Mám to fakt za sebou. Mísí se ve mně hlavně dva protichůdné pocity. Jsem opravdu ráda, že jsem to zažila, a zároveň tohle už nikdy zažít nechci. 

Když přistanu v Londýně a přesunuju se k dalšímu letu do Prahy, připadá mi, že jsem se dostala na úplně jinou planetu a do úplně jiného času (teď nemluvím o tom devítihodinovém posunu). Nebo jak kdybych se probudila z divného snu. Vůbec nevím, co bude. Vím, že to jenom zase bude celkem těžké, že ještě ani neznám plné řešení své situace, cítím, že na to zase budu sama, ale žádný z těch pocitů není negativní. Docela se na to těším. Energie nemám moc, ale aspoň její náznaky cítím. Jak vzácná komodita to je a jak moc jsem si nevážila toho, když jsem jí měla dostatek.

Na letišti mě vyzvedne ségra s manželem a nocí se řítíme směrem na Javorník. Se ségrou si v autě střihneme pár vykopávek završených It must have been love od Roxette, včetně závěrečné gradace, avšak vzhledem k tomu, že obě dvě máme hlas položený v altu a rozsah v nejlepším tak jednu oktávu, mně i ségře z pokusu o vyšší tóny málem vystříknou oči z hlavy a švagrovi z uší teče krev.  

Ve dvě ráno pak poprvé vcházím do domu, kde je moje nové bydlení. Na schodech v chodně jde cítit vůně starých domů.. Na vteřinu se vracím kamsi do dětství. Podobně voněl dům jedné mé kamarádky. Strkám klíč do dveří a poprvé vcházím. Věděla jsem, že je ten byt velký, ale na živo je ještě větší, než jak vypadal na fotkách. Naši mi tu malovali, takže je místy trochu umouněný. Není tam jediný kus nábytku. Moje první pocity jsou lehce rozpačité. Připadá mi to tu strašně cizí. Na stole v kuchyni se válí nové dupačky pro novorozeně. Nevhodný dar od rodičů, který jim později vracím ještě o trochu nevhodnějším vtipem o tom, že jsem doopravdy těhotná. "Mami, však proč si myslíš, že jsem ten byt tak strašně chtěla i z Kanady?!" Jejich rozpačité úsměvy, které jim na vteřinu přeběhly po obličeji poté, co se zeptali, kdo je otcem, za to stály. Vráceno i s úroky. 

dsc05205.jpgAhoj Šesko. 

Tři dny mám pásmovou nemoc, válím se většinu času ve své staré posteli a do bytu ani nejdu. V hloubi duše vím, že jet lag je jen taková moje výmluva. Ve skutečnosti mám zvláštní strach, že nový svět nenaplní moje očekávání... Že se tam zkrátka nebudu cítit dobře. Pak mě otázky mého okolí donutí se zvednout a jedu tam "na dvě hodinky" pouklízet. Z dvou hodin jsou brzy čtyři, ze čtyř osm. Zpět jedu za tmy a moje nálada je najednou v úplně jiných výšinách než ráno.

dsc_0091.jpgJsem během chvilky totálně zamilovaná.

Najednou to jde šup rup. S kamarádem smontujeme první nábytek, na zeď pověsíme velkou fotku z krásné Femundsmarky (děkuji za pomoc, Tomáši), do rohu si hodím matraci a i když tu jinak ještě vůbec nic není a všechny věci mám pořád u našich, moje doma je ze dne na den tady. V bývalém doma už od té doby nespím a ani se tam tak už necítím. Ani by mě nenapadlo, že se to stane tak rychle. 

První dny jsem nadšená. Ačkoliv jsem nejdřív vzhledem k mnoha nutným výdajům plánovala, že tu budu chvilku fungovat v totálně bojových podmínkách, nakonec vsadím na to, abych se tu cítila dobře a aby se mi tu dobře pracovalo. Vyrábím si dekorace z Pinterestu jak největší bydlenka a místo matrace na zemi spím brzy jako člověk normálně na posteli. Stálo to sice víc, než jsem plánovala, ale to místo je pro mě takový dar z nebes, že všechno vsadím na jednu kartu. Na prostředí, ve kterém se budu cítit dobře a kde se mi bude dobře pracovat. 

_dsc3443-2w.jpgPo večerech sedávám na svém širokém parapetu, koukám na zámek a poslouchám pávy, které tam křičí v zahradě. Chci páva.

Měsíce od konce zimy po začátek léta plynou rychle jako voda. Je to strašně zvláštní období. Chvilkama boží, chvilkama ne moc boží. Všude okolo i uvnitř mě se děje spoustu velkých změn, ne všechny jsou příjemné, přičemž i ty příjemné jsou často z počátku dost těžké... Některé dny jsem jako radioaktivní rybička a některé dny mám problém se zvednout z postele a jít něco dělat. Někdy spím tvrdě celou noc, ale přesto mě přes den furt bere spaní. Asi dojezd té brutality přes zimu. Snažím se si vždycky v duchu říct, ať už dospěju a nejsem pořád taková tragická labilní kráva. Někdy to funguje. Často ne. 

dsc06314.jpgJaro jede...

Běhám. Pořád ne tak jako dřív, ale cítím, že se do toho zase dostávám. Začít zase běhat po dvou letech, kdy jsem střídavě bojovala s menšími zraněními a následnou leností umocněnou ztrátou formy, bolí. Jsem pomalá. Dlouho mi trvá, než se dostanu do bodu, kdy zase relativně v pohodě uběhnu tréninkově 20-30 km. Jeden známý mi na Stravě napíše, že běhám tempem toulavé cikánky. Směju se tomu asi hodinu, lepší slovní spojení bych jen těžko hledala. Přihlásila jsem se z jara na milion závodů, ale hrotit něco a nutit se nemá smysl. Tak uvidíme. Letos zatím jen Jesenická 60. Tu nevynechám, i kdybych měla jít po čtyřech.

dsc06613.jpgRychlebské chodníčky...

2019-07-10-02-3.jpgA opiová pole...   

Celé léto až do začátku podzimu budu v Norsku. Petr má v plánu běžet z jihu na sever, já a další dva kámoši budeme dělat support, přičemž i já si tam vztyčím taky nějaký cíl. Celé ty roky, co se tak nějak pokouším o běhání nakonec vždy narazím na to, že se na to z různých důvodů vždy na pár měsíců úplně vyprdnu. Pod vrstvou špeku na zadku se mi sice už za ty roky rýsujou trochu svaly, ale jsem věčný začátečník. Vždy se na to po x měsících budování formy úplě vykašlu a pak jedu nanovo. A to bych chtěla změnit. Nepotřebuju mít nejlepší časy, nepotřebuju vyhrávat, ale aspoň jednou v životě bych chtěla zažít pocit, že jsem opravdu v dobré formě. Taky moje focení poslední dva roky dost trpí a stagnuje, což jste si asi všimli. Nemám energii na sobě nějak víc pracovat, ztracím čas na hovadiny. Těch bojů na osobní rovině už bylo až příliš, ovlivňovaly toho mnoho. Už to chce klid a rozum.

Aby vztah konečně fungoval, někdy se musí změnit jeho forma. Už se z té samotné představy po x letech konečně nehroutím. Už vím, co chci, co nechci a že nějaké věci nikdy dohromady nepůjdou. 

dsc_2601.jpg
...

Jsem na konci světa spokojená. Chcípl tu sice pes, ale na druhou stranu pořád můžu na prasáka před večerkou zaparkovat na druhé straně v protisměru a nemusím se bát, že mi mezitím měšťáci za stěrač dají psaníčko. Baví mě zdejší klid a ono typické maloměšťáctví mě baví ještě víc. Je to fakt sranda, ty vztahy, konflikty, problémy, rvačky na místních mecheche akcích... :) Na druhou stranu se nemužu dočkat, až se v létě konečně začne zase dít něco víc.

To Norsko snad všechno zase hezky probere. Dá se to spojit s tolika kreativními věcmi, tuhle vzpruhu zrovna fakt nutně potřebuju. Tak držte palce. :) 

dsc07528-2.jpg

zobrazeno 673x, dnes 8x