Něco víc o mně...

dsc_2114w.jpgV době, kdy jsem zakládala tyto webovky, jsem zdaleka nejvíc bojovala se stránkou O MNĚ. Nebylo pro mě jednoduché o sobě mluvit, popisovat své vlastnosti a sdílet střípky ze svého života. Hlavně proto, že jsem si moc nevěřila a neuměla jsem nemyslet na to, co si pomyslí ti, kteří si to budou číst. Stále častěji mě ale kontaktují různí cizí lidé a chtějí o mně vědět víc. Pochopitelně nejvíc ohledně focení a věci s tím související, ale čas od času se někdo zajímá i o můj život a osobnější záležitosti. Často dostávám nádherné maily plné komplimentů, které mě neskutečně potěší a motivují. Na druhou stranu už se mi párkrát stalo, že si na mě někdo anonymně vylil svou zlost. Kritika někdy umí být dost tvrdá a je těžké nenechat se tím rozhodit. Přestože vím, že lidi, kteří neumí napsat kritiku slušně a schovávají se za anonymy, mají problém sami se sebou a jejich zášť se mě netýká. V praxi to stejně v hloubi duše zabolí a pak vznikají různé vnitřní bloky. Člověk se začne stydět se nějak víc ukazovat z obav, aby to někoho nedráždilo nebo aby se mu někdo nevysmíval.

Taky to, jakým stylem tady píšu, je jiné, než jakým stylem běžně mluvím. Myslím, že snad všichni nosíme určité masky, které měníme hlavně podle společnosti lidí, ve které se zrovna nacházíme. S cizími lidmi se chováme jinak, než když jsme se svou rodinou. S tou zase jinak, než když jsme s přáteli. Svým způsobem je to naprosto přirozené, někdo to dělá víc, někdo míň. Není úplně jednoduché takto jít s kůží na trh a zpřístupnit kus své osobnosti širšímu okruhu lidí. Hlavně z těchto obav jsem sekci O MNĚ měla vždy hodně stručnou a taky hodně rozpačitou. Chtěla jsem ji tedy trochu přepsat, ale text byl stále delší a delší. Nakonec jsem tuto sekci jen lehce obměnila, nechala však krátkou a věcnou. Pokud má někdo zájem nahlédnout blíž, dozvědět se, jak se k tomu všemu vlastně dostala, vidět mé úplně první fotky, proč mě baví zrovna tento styl a zároveň trochu i o mém životě mimo focení, ať pokračuje ve čtení. Je to docela dlouhé a místy dost osobní. Ale já to neosobně moc neumím. :)



20131004092221557_0006.jpg

Ok, nalijme si čistého vína. Ne každé miminko má to štěstí být hezké. Já jsem po narození vypadala spíš jako bába nad hrobem - divně pokrčená a flekatá.

Narodila jsem se jedno chladné březnové ráno ve městě Jeseníku, přišla jsem mezi dva starší sourozence a vyrůstala jsem v malé vesničce na úpatí Rychlebských hor. Od malička mě bavilo výtvarně tvořit. Nejvíc asi kreslit princezny a víly z mých nejoblíbenějších pohádek, plácat postavičky z keramiky nebo šít si šaty na panenky. Moje výtvory nikdy nebyly ničím výjimečné. A myslím, že "malým umělcem" je snad každé dítě. Ale já jsem to dělala hodně a hlavně ráda. Chodila jsem do ZUŠ, hrála na klavír a navštěvovala výtvarku. Čím více jsem však vyrůstala z dětského věku, tím méně jsem se těmto malým kreativním radostem věnovala. Hrát jsem přestala a radši se začala po škole flákat po venku. Výtvarku jsem opustila nedlouho poté ze stejného důvodu. Taky byste si někdy za některá svá dětská rozhodnutí dali facku? Nakonec jsem jediný kontakt s tvorbou měla jen na gymplu v hodinách výtvarné výchovy. I přesto, že jsem vždycky byla člověk, který napůl žije ve svých představách, na nějakou dobu jsem skoro zapomněla, jaký to je pocit, když se člověk snaží znázornit a přenést něco ze své fantazie do reálného světa.

Myšlenka, že by mě bavilo věnovat se focení, mi poprvé probleskla hlavou asi ve 14 letech. Tehdy jsem si půjčila (teď již značně předpotopní) digitální kompakt svého švagra a spontánně, nejspíš z nudy, jsem si šla ven fotit. Fotila jsem prašnou polní cestu za domem ve světle zapadajícího slunce a ruinu starého sudetského domu. Pamatuju si ten letní večer jako včera, to asi proto, že mě to šíleně bavilo.

prvni-fotky.jpg

Léto 2006 (zní mi to trochu jako druhohory...) a moje úplně první fotky. Lítala jsem na začátku mé oblíbené polní cesty až do západu slunka a snažila se nafotit něco těžce uměleckého. Dokonce jsem se dostala tak daleko, že jsem si to v nějakém šíleném programu i upravila. Sépiový filtr na poslední fotce byl tehdy hodně cool. :D

Tehdy foťák ještě neměl každý v mobilu, svět nebyl přehlcený facebookem a instagramem a tak se tyto obyčejné cvaky mému blízkému okolí docela líbily. Nebylo však možné investovat do profesionálnějšího vybavení a začít se tomu vážněji věnovat. A tak jsem tuto myšlenku velmi rychle zase opustila. Čas od času si venku něco ze srandy pofotila a tím to haslo.
Nebylo to ale úplně tak, že bych nikdy nevěděla, co se sebou. Vždy mě hodně lákalo cestovat. Poznat svět, přírodní krásy a cizí kultury. V prváku na gymplu jsme jednou měli k seznamu našich jmen napsat povolání, kterému bychom se chtěli věnovat. Seděla jsem v poslední lavici a když ke mně přišel vyplněný papír plný inženýrů, doktorů, právníků a ekonomů, trochu zahanbeně, ale upřímně, jsem ke svému jménu napsala... letuška. :D To se mě drželo docela dlouho.

V roce 2009 jsem začala nový vztah. Když se člověk zamiluje, zvláště do někoho inspirativního, změny na osobnosti se dějí velice snadno. Že mě tento vztah hodně ovlivnil se vůbec nestydím přiznat, protože to ovlivnění bylo jednoznačně hodně pozitivní. Vždycky je fajn, když vám do života vstoupí lidé, kteří vám do něj dokáží přinést čerstvý vítr. Takových lidí se za život potká jen pár. Co se P. týče, byla to docela vichřice. Začala jsem s ním dělat věci, na které bych si sama od sebe kvůli strachu nikdy netroufla, třeba lézt a chodit po horách. Poznala úplně jiné lidi, mezi kterými jsem si ze začátku připadala jako z jiné planety. Ale hlavně mě najednou někdo nutil přemýšlet o tom, co vlastně v životě chci. Bylo mi 17, vůbec nic jsem neřešila a přišlo mi ještě příliš brzo myslet na to, co budu dělat, "až budu velká". Přitom byl nejvyšší čas.

r118.jpg

První den, kdy jsem si naplno uvědomila, že jsou ty Rychlebky vlastně docela dost pěkný kousek světa.

310.jpg

Poprvé v životě na horách - v Západních Tatrách. Pohorky jsem si půjčila od ségry, batoh od bráchy. Na nohách jsem měla obyčejné tepláky. Termotriko jsem si musela koupit, protože takové věci jsem prostě nevedla. Bylo to namáhavé, nikdy předtím jsem neušla tolik kilometrů pěšky a s těžkých batohem na zádech, ale bylo to tam boží. A hned mi bylo jasné, že už to v mém životě zůstane.

P. věděl o tom, že mě focení trochu lákalo a tak mě do toho aktivně postrkoval. Ukazoval mi, jak se používá zrcadlovka a co všechno se už naučil on, ale nebyla bych to já, abych se ještě nějakou dobu neostýchala. Sporadicky jsem první pokusy začala uskutečňovat od jara 2010 a množství mnou vyfocených a upravených fotek rostlo velmi pozvolna. Jaká to ale byla chyba, vždyť kdy jindy má člověk víc času a energie se v něčem zlepšovat, než když je náctiletý? P. mi tehdy stále říkal, ať neztrácím čas, ale já jsem vždycky měla vlastní hlavu. Nevěděla jsem, jestli je focení opravdu TO ONO, čemu se chci v životě naplno věnovat a ani jsem se tím zase tolik nezatěžovala. A až teď po pár letech vidím, že jsem dnes mohla být o dost větší krok napřed, kdybych si byla dokázala uvědomit souvislosti a důsledky, více si věřila a šla do toho rovnou naplno. Sama nerozumím tomu, proč mi tak trvalo se do toho opřít, když jsem vždycky věděla, že mě to fakt baví. Možná to byly hlavně ty strachy a dobře míněné rady okolí, že dělat něco, co člověka baví, můžou jen vyvolení.
Nakonec jsem ale přece jenom ty možnosti, které se mi naskytly, začala využívat. A najednou jsem chvílemi pociťovala do té doby neznámou emoci, která se dá nazvat naplnění. A touhu se v něčem zlepšovat a někam to dotáhnout. Být v tom dobrá. Taky jsem začala poznávat, že když se člověk v jistých směrech rapidně změní, i když jednoznačně k lepšímu, může to být mnoha lidem trnem v oku (...Jela na hory s ním, předtím nikdy na hory nejezdila... Jakto, že už nechodí do školy v balerínkách, ale botaskách? To je podezřelé, jak si mohla dovolit takhle se změnit? Najednou chodí celá ve sportovním. To už je moc. Vždyť ten foťák ani není její...). Podobné reakce mě provázely několik let. Dnes se tomu směju, ale předtím jsem vůbec něco takového nečekala a nebyla na to připravená. Uráželo mě to a hlavně vnitřně hrozně mrzelo, protože to často šlo od mých "kamarádů". Nejčastěji samozřejmě za mými zády. I tohle bohužel mělo to vliv na pomalé začátky mé tvorby. Měla jsem rozpačitý pocit, jako bych se snad měla stydět za to, že konečně něco dělám, a to jen proto, že mě k tomu pokopnul partner. Na druhou stranu se kolem začali objevovat pozitivní lidé, kteří mě podporovali a motivovali od prvních kroků. Z mé změny byli nadšení a pomáhali mi vykašlat se na negativitu kolem mě.

a77.jpg

Poprvé v Alpách, na ledovci, na ferratě. Úplně jiný svět, než na jaký jsem do té doby byla zvyklá.

Zpět k focení. Zpočátku jsem fotila jen motivy, které mi nachystala příroda, bez lidí. Začala jsem naplno vnímat krásu kraje, ve kterém žiju. Do té doby mi to tam vlastně tak moc zajímavé nepřišlo a myslela jsem si, že jednoho dne uteču do města. Dneska chci mít jednoznačně moje hlavní sídlo v Rychlebkách. Přehodnotila jsem svůj pohled na počasí; vítr, mráz, mlha a obloha plná těžkých tmavých mračen, to všechno jsem dříve neměla příliš v oblibě, ale najednou to začalo spadat do kategorie "super počasí". Když jdu po ulici, koukám po holkách a hledám modelky. Kdykoliv někde přijdu do kontaktu se sympatickou slečnou, hned si ji tajně měřím z různých úhlů a přemýšlím, na jaké fotky by se mi třeba mohla hodit. :D

first-hdr.jpg

30.5. 2010. Tohle bylo úplně poprvé, co jsem šla fotit se zdrcadlovkou a zároveň se při tom chtěla něco naučit. Tehdy se mi líbily HDR obrázky, chtěla jsem to umět udělat. Dnes tento nevkus nemůžu vystát. Pravdou ale je, že jsem před těmi 5 lety na tento divně flekatý výsledek byla docela pyšná. Haha.

hi-grandma.jpg

Nebo jsem hledala různé detaily z přírody, které mi přišly zajímavé. Jako asi každý začátečník.

alone_in_space_and_time.jpg

Pak mě P. vzal na podzim fotit do Norska. Zamilovala jsem se.

rychleby.jpg

Ale později jsem začala objevovat, že rychlebské hvozdy jsou stejně výjimečné jako ty skandinávské a jsou skvělým exteriérem pro jiné fotky než ty, které jsem do té doby fotila... Přesně u této fotky mě poprvé zamrzelo, že jsem tam byla sama a nemohla na tu lesní cestu dosadit nějakou postavu.

Pár prvních portrétů jsem zkusila už v roce 2010, ale teprve někdy od jara 2011 jsem se svou nejlepší kamarádkou začala fotit častěji a sem tam udělala taky nějaké autoportréty. Občas si musím zakrývat obličej studem do dlaní, když někde narazím na ta šílená díla, o kterých jsem si však tehdy myslela, že nejsou zase tak špatná... :D
Mít někoho jako Daniela pro mě bylo ale po kreativní stránce (a nejen to, samozřejmě) nesmírně obohacující. Zkoušely jsme vyfotit hromadu různých motivů, díky vzájemnému přátelství jsme se jedna před druhou vůbec nestyděla a byly jsme hodně sehrané. Po maturitě už ale nešlo fotit tak často a naše cesty od sebe trochu vzdálily. Na toto období ale vzpomínám moc ráda, bylo pro mě hodně zásádní, protože tam byla ta začátečnická naivita a nadšení. Fotila jsem od té doby už s hodně slečnami, s mnohými se velmi dobře pracuje a tak s nimi fotím opakovaně, ale jsem ještě nenašla žádnou slečnu, se kterou by mi "vztah fotograf-modelka" fungoval tak dobře jako tehdy s D. Moje modelka musí být duší taky trochu víla a umělec, jinak nám to pořádně zafungovat nemůže. A když si s tím člověkem rozumím i v životě, na výsledné fotky to má rovněž velký vliv a společně strávený čas má o to větší hodnotu.

Dnes se s D. vídáme mnohem méně, než tomu bylo na střední. Ale čert vem kvantitu, když jde v životě spíš o kvalitu. Díky, že v mém životě pořád jsi, Dany.

dan1.jpg

Řekni, kde ty kytky jsou...? :) Květen 2011, nejrozkvetlejší a nejvoňavější část jara. Pampelišky, pomněnky a naše maturita za dveřmi. Ještě malou chvíli bezstarostné a náctileté. Ráda vzpomínám.

Je dost možné, že za nějaké 2 roky budu psát nový článek, kde v kategorii "začátečnické fotky" budou ty, které fotím teď. Nicméně, zde je malá retrospektiva do prvních portrétů... Někteří, asi jen ti opravdu skalní, si možná tyto fotky pamatují. Pravdou je, že jsem je postupně ze svých kanálů mazala, protože jsem se na to nemohla dívat. Ty úplně největší přešlapy už snad nemám ani v těch nejtajnějších složkách v počítači. Pokud by někdo měl velký zájem vidět první autopotréty, nechť si dá tu práci a najde si poslední zbytky těch hrozných starých fotek TADY, než je jednoho dne smažu všechny. Nemám odvahu to tu znovu zveřejňovat. ;)

i-a.jpg

Fotky z mých dvou uskutečněných focení v roce 2010. Ilča v červenci, Adéla v září. První pokusy o přírodní emotivní portréty. Strašná kompozice (se kterou trochu bojuju dodnes) a divné úpravy. Ale byla jsem ráda, že mi holky ochotně pózovaly.

i_want_to_be_alone_by_barous-d3aqke5.jpg

"I want to be alone" ... Únor 2011
Snažila jsem se dělat takové ty pocitové a hluboce depresivní fotky a chtěla jsem, ať to vypadá jako analog. Ale moc mi to nešlo.

new-life.jpg

Březen 2011. Potřebovala jsem fotit někoho, kdo umí zahrát fascinaci přírodou. A to jsou vlastně lidi, kteří to nakonec vůbec nehrajou... Jenom to možná někdy trochu přehání, když si to moc přeju. ;)

dsc_4774.jpg

Jindy byl možná docela dobrý nápad, ale pak se to celkem neefektivně vyfotilo. A zpracování to taky moc nezachránilo. Ale šíleně jsem milovala tu Danielinu květinkovanou halenu. Ta ty fotky vždycky trochu zachraňovala. Tyhle "timeless and romantic" oblečky byly vždycky hrozně moc důležité. Daniela mě naučila nakupovat v sekáčích. A máma měla od té doby o starost víc, protože se mi v taškách a bednách pod postelí a jinde začaly hromadit hadry... Říjen 2011.

kztka.jpg

Leden 2012. Pak pro změnu úplně chyběla inspirace, takže strčit orchidej z vytopeného obýváku za ucho uprostřed ledna mělo být příjemné kreativní zpestření, které však ve výsledku působí... divně.

dsc_0002w.jpg

Ale zde je důkaz, že se dá šlápnout vedle ještě mnohem víc... ;)

Svůj osobitý styl jsem nějakou dobu nemohla najít. Vlastně ho pořád hledám, i když bych řekla, že jeho hledání či pilování je snad při jakékoliv tvorbě celoživotním procesem. Časem mi učarovalo kouzlo fine art fotografie a portrétů s jakýmsi příběhem a tak jsem se vydala tímto směrem. Do češtiny se to dá přeložit jako výtvarná fotografie. Zkrátka to jsou ne jen obyčejné portréty, ale obrázky ozvláštněné něčím kreativním. Mají v sobě určitý nápad, myšlenku, atmosféru, emoce či příběh. Přestože to pro fine art rozhodně není podmínkou, pro své napady jsem musela začít pracovat s Photoshopem, protože pro mě ta "výtvarná" práce doopravdy začíná většinou až v postprodukci. PS pro mě ze začátku byl úplnou španělskou vesnicí. Naučit se trošku pokročilejší úpravy a pochopit různé funkce mi zabralo hodně času, a stále je co zlepšovat. Nejsem moc technický typ a vytrvalost taky není má silná stránka. Zvedá se ve mě vlna odporu, demotivace a mám tendence od věcí utíkat, když něčemu i přes usilí nedokážu porozumět nebo když mi něco brzy nejde tak, jak bych si představovala. Že je ale asi focení pro mě to pravé jsem poznala i podle toho, že jsem od něj i přes různé patálie neutekla. Fine art je podle mě perfektně široké odvětví, které člověku v tvorbě dává velký prostor. Nevím, kam mě vítr zavane a jak se na své fotky budu dívat zítra, ale zatím cítím, že chci i nadále hodně energie věnovat lepším a lepším obrázkům z tajemných zákoutí, jiných světů a s nádechem pohádek. A tvořit co nejvěrohodnější výsledky i když to jsou mnohdy témata nelogická a neskutečná.

dsc_8101.jpg

Not from this world... Norsko, srpen 2015. Moje první foto zakázka na severu - propagační fotografie v mém stylu pro outdoorovou organizaci Wild Norway.

dsc_3317.jpg

Tajemné norské chaloupky jsou jako z pohádky.

dsc_3053.jpg
Letos jsem taky vzala do Norska modelku a na zajímavých místech jsme fotily šaty pro Svatební salón Maya.

Oslovovala jsem stále více a více dívek, vytvořila si tyto stránky a fotky jsem kromě Deviantartu a Flickru začala dávat taky na Facebook. Tam se to poměrně dobře šířilo a stále častěji mě s žádostmi o focení začali oslovovat cizí lidé. Bylo pro mě hodně zvláštní a trochu rozpačité najednou fotit lidi, které jsem často viděla poprvé v životě. Když totiž v běžných životních situacích přijdu do kontaktu s někým cizím, příliš se neprojevuju, moc toho nenamluvím... Spíš pozoruju a snažím se odhadnout, jestli se nemusím bát být naplno svá či jestli je jistá rezervovanost na místě. A když se pak skutečně projevím, často se setkávám s tím, že jsou lidi velmi překvapení. Někdy asi i nemile. :D
Těm, kteří mě osobně neznají, můžu napsat jen to, že rozhodně nejsem taková květinka, jak možná z většiny těch fotek působím. Na ty se většinou chystám půl dne a při focení se snažím vypadat jako jemná bytost, do které mám však v naprosté většině případů ve skutečném životě velmi daleko. Jsem škaredější, někdy až moc hlučná, občas ze mě padají vulgarity (toto se však snažím změnit) a s bližšími přáteli jsem schopná jet celý večer na vlně černého a perverzního humoru. A obávám se, že úplně dospělá a seriózní nebudu nikdy.


Kulturní vložka

dsc9964.jpg

Pravdou je, že většinou vypadám spíš nějak takhle...

sf.jpg

...a takhle... Omlouvám se, jestli o mně někdo měl doposud vyšší mínění.

Lidé se mě někdy ptají, kdo mě fotí. Fotím se sama. Samozřejmě ne vždy, mám na mysli ty fotky v mém stylu. Postavím foťák na stativ, nastavím samospoušť, zakomponuju a zaostřím, běžím, stoupnu si a je to. Někdy to trvá 15 minut, jindy i 2 hodiny. Začala jsem se fotit, protože jsem si tak mohla jít tvořit kdykoliv se mi zachtělo. Aniž bych chtěla, aby to znělo nějak namyšleně, mé tělesné vzezření mi pro mé fotky ve většině případů vyhovuje. Zvlášť poté, co jsem vypozorovala, jak si mám stoupnout, jak naklonit hlavu a jak se tvářit, abych aspoň částěčně skryla nedokonalosti. Před foťákem na stativu se nestydím. Příliš nemusím, když mě fotí někdo jiný. Rázem je ze mě neohrabané poleno s umělým křečovitým úsměvem a většinou jsem pak na těch fotkách docela hnusná. Takže tak.
Fotit tímto způsobem je ale docela těžké, zdlouhavé a velmi často je prostě nemožné, abych určité věci zvládla sama. Nemám zatím dálkovou spoušť a doběhnout například za 20 vteřin (což je nejdelší zpoždění samospouště, kterou mi foťak nabízí) na požadované místo, postavit se, spravit oblečení, vlasy, výraz a do toho sledovat, v jakých intervalech foťák cvaká... Není to moc jednoduché, často odcházím s nepořízenou a jsem pak kvůli tomu frustrovaná. Snažím se proto už sama se sebou fotit co nejmíň. Najít však vhodnout modelku, která by vyhovovala všem mým požadavkům, není moc lehké. Momentálně procházím obdobím, kdy střídám baby jak ponožky. Znám skvělé holky na portréty a vím, koho oslovit, když potřebuju někoho bláznivého, kdo například vleze do vody i v říjnu. Ale "ALL IN ONE", zkrátka Tu Pravou, jsem zatím nenašla. Nepochybuji, že si k sobě ale cestu najdeme. :)

listy.jpg

Asi dvakrát nebo třikrát se mi stalo, že mě někdo z větší nebo menší dálky viděl. Z té menší dálky bohužel jednou i bez trička. Fotila jsem tuto fotku v odlehlé části parku za sychravého pozdního odpoledne ze zadu v podzimním listí, když tu jsem periférně cosi divného zaregistrovala a jakmile jsem otočila hlavu, uviděla jsem ho. Stál tam jako socha necelých 100 metrů ode mě (óóó díky alespoň za tuto vzdálenost, Bože!) nějaký postarší pán s vodítkem v ruce. Vypadal dost zděšeně, zmateně a nechápavě zároveň. Pejsek taky. Ne že bych se jim divila. Posbírala jsem si saky paky a rychlostí světla utíkala, abychom se náhodou v tom parku nepotkali tváří v tvář. Pán s pejskem utíkal taky, možná se mě bál.

dsc_1652fb.png

Nové Vilémovice, lesy a louky kolem nich. Moje velmi oblíbená lokalita nejen na focení... Září 2015.

A proč prakticky vždy fotím jen holky? Protože je to pro mě jednodušší. Protože jsem sama holka, dívám se na svět holčičíma očima a protože jsou holky jemnější formou energie než kluci. Témata, která jsou mi blízká, snové a tajemné motivy z přírody, se mi prostě k chlapům nehodí. Samozřejmě ale existuje mnoho fotografů, kteří umí dělat fotky ve stylu podobném tomu mému i s mužskými modely. Já to ale, minimálně prozatím, nejsem.

Se svými fotkami jsem věčně nespokojená a málokdy se mi nekterá líbí déle než týden. Což je na jednu stranu fajn, protože to člověka nutí objevovat nové věci a snažit se to příště přivést blíže k dokonalosti. Na druhou stranu je to ale někdy celkem frustrující, upravujete-li fotku třeba 10 hodin čistého času a pak vidíte, že to přes veškeré úsilí ani zdaleka není ono... Zatím nejsem schopná vytvořit něco, za co bych se časem nestyděla. Někdy si vymyslím fotku, kterou v hlavě vidím do posledního detailu, ale ANI JEDNOU jsem nebyla schopná žádný z mých nápadů udělat tak, jak jsem si to představovala.

Můj život ale zdaleka nenaplňuje jen focení. Miluju cestování. A každý, kdo mě aspoň trochu sleduje, ví, kam cestuju nejčastěji.

dsc_5661.jpg
V Norsku jsem byla poprvé s P., který tam již cestoval po mnoho let předtím a od prvního dne, kdy jsme se spolu bavili, mi o krásách severu vyprávěl. Vzal mě tam v září 2010. Před první cestou jsem viděla nespočet moc hezkých fotek, ale ty scenérie, které jsem poté viděla na vlastní oči, z hlavy už nikdy nevymažu. Skandinávský podzim mě okouzlil a proklel zároveň. Ať už jakkoliv usilovně přemýšlím, nekodážu si vybavit nic, co by se na cestách jinými zeměmi Evropy tomuto zážitku vyrovnalo. Laťka byla nasazena velmi vysoko. Člověk zapomene na chlad, vítr, déšť nebo sníh... Jen unešeně zírá. Norsko je doslova plné neuvěřitelně krásných míst, které zdaleka nejsou jen poblíž hlavních turistických tras. Stále je tam co objevovat. Myslím, že konkurenta norských krás budu muset v blízké budoucnosti hledat na místech jako Island, Faerské ostrovy nebo třeba Kamčatka.

dsc_2588w.jpg

Skandinávský podzim... Na severu je, zvláště ve vyšších polohách, hodně bříz. Zhruba od půlky září až do půlky října je tak Norsko doslova zlaté...

Jinak, jak už jsem naznačila, mám ráda procházky a běhaní po rychlebských a jesenických kopcích, túry po horách, čas od času kolo, lezení, hudbu a dobrou knihu. Baví mě vařit. Stravuji se vegansky, příležitostně vegetariánsky. Ráda sbírám byliny a zkoumám jejich účinky. Zajímá mě lidské zdraví, alternativní metody léčení, vliv psychiky na fyzický stav člověka a podobně. Občas se mě lidi ptají jestli ještě chodím do školy. Už ne. Ale poslední dobou vážně uvažuji o tom, že se ke studiu vrátím, i když asi ne k oborům na klasických univerzitách. Ráda bych pronikla do tajů tradiční čínské medicíny.

Tak uvidíme, kam mě ještě vítr zavane. Díky za váš čas. :)

dort.jpg

Letní raw vegan dort. Dobře a s láskou udělaný raw dort podle mě slušně konkuruje i mým nejoblíbenějším neveganským dezertům.

dsc4683.jpg

Letos jsem nebyla líná a mám zásobu bylin. Měsíček je nejhezčí.

ew.jpg

Běh na pobřeží norského kraje Hamaroy, na obzoru impozantní hradba Lofot.

10321597_785470554845895_1574095648720716957_o.jpg

Kouzelné momenty v Jeseníkách...

rs.jpg

Rychlebské stezky

zobrazeno 6435x, dnes 2x