Klid listopadového lesa

perex.jpgKončí říjen a podzimní barvy, na které každoročně čekám, jsou na vrcholu. Fotím jako o život každou volnou chvíli, ale moc mi to nejde. Stojí mě to přesto spoustu času a energie. Každé ráno navíc za okny slyším celkem silný vítr, což znamená jediné - barvy budou hodně rychle pryč a já zase nestihnu udělat to, co jsem chtěla. Mrzí a frustruje mě to. Čím víc však tlačím na pilu, tím míň se daří. Stále jsem ochromená po emocionálním vypětí posledních měsíců (nebo let?) a všechno to na sobě cítím jako těžký nános bahna. Později se už přestávám divit tomu, že mi tento podzim moc fotek nevychází. Ubitá kreativita je logickým vyústěním toho, že se prostě dlouhodobě cítím spíš blbě než dobře. Stejně tak to, že na mě leze nemoc a jsem totálně apatická a bez života. Potřebuju aspoň chvilku ticha, ale úplně jiného druhu, než když jsem sama doma a vyvalím se na chvíli do horké vany.

Ticho přírody. To nikdy není zvukoprázdno. Je to krásný zpěv. Ten chci mít kolem sebe. Slyšet šum lesa, kapky deště dopadající na střechu srubu a spadané rudé listí na zemi a hučení potoka v údolí. Nechat se probudit ptáky a leknout se jeleního zatroubení poblíž. Cítit po svými kroky křupání čerstvě zmrzlé země. Číst si knížku, přemýšlet a zároveň nemyslet, starat se jen o základní lidské potřeby jako jídlo a teplo, večer místo počítače koukat do světla svíčky a klidně se v noci i trochu bát své představivosti. Musím se zahojit, vyléčit, zapomenout a zároveň si vzpomenout na tu daleko veselejší osobu, kterou jsem bývala dřív...

*Nepište mi maily, ve kterých se ptáte, kde to místo je. Já vám to neřeknu - to byste měli moc jednoduché a navíc by tam začalo brzy být přelidněno. Kdo o to opravdu hodně stojí, ať chodí na ta nejlepší místa v Rychlebských horách. A pokud srub má najít, pak ho najde.


Den předtím fotím ples. Focení svateb a plesů je asi nejhorší. Pořád na nohou, pořád ve střehu, pořád po vás někdo něco chce a vy musíte být vždy milí a ochotní. Je na vás tlak, protože když se něco zkazí, jen těžko si to z vašeho jména smyjete. Celý večer jsem na podpatcích (jak chytré!) a když se o půl 5 dostanu domů, bolestí nohou nemůžu ani usnout. Několik prstů pak necítím ještě pár dní poté. O tom, jak mě bolí záda a zápěstí z focení nemluvě. Vím, že jsou tyhle akce se společenským oděvem spojené a že jsou důležitou součástí lidské kultury, nicméně se stejně nemůžu nezamyslet nad tím, jak absurdní to vlastně je. Tím spíš, když vím, co budu dělat na druhý den. Něco daleko normálnějšího a opravdovějšího.

Předpověď je perfektní. Večer má svištět vítr a ráno má být naopak úplný klid a déšť. Přišlo to ve správný čas. Podle mě je les zdaleka nejkrásnější právě za deště. Toužím sice po samotě, ale zároveň se mi chce sdílet tohle s někým, kdo mi je blízký a o kom vím, že mě už jen svou přítomností dovede k zamyšlení se nad věcmi, které by mě samotnou možná ani nenapadly.

dsc_5157.jpg

Velmi doporučuji se podívat sem na Kristýninu krásnou tvorbu...

Když večer přicházíme na místo, je zima a větrno, zvlášť nahoře na skalách. Fotit se mi nechce a stejně už začíná být tma. Jdeme se tedy rovnou postarat hlavně o trochu pohodlí v podobě tepla, silného zázvorového čaje a jídla. Venku chutná všechno jak v prvotřídní restauraci, přestože dole byste se tomu raději obloukem vyhnuli. Instatní nudlová polívka zasytí, zahřeje a o poslední porci se málem popereme. Naštěstí máme ještě staré dobré Oreo - usmiřovací sušenky a mor na zdravé stravovací návyky veganů. Povídáme si a Kristýna na mě příjemně přenáší svůj klid a vyrovnanost. Jsou lidé, kteří tyto schopnosti mají a v jejichž společnosti se to tak nějak samo od sebe děje...

V noci už netopíme. Je mi v letním spacáku zima a musím na sebe naházet všechno oblečení. Kristýna vypadá, že chrní jako poleno. Nad ránem pak ze zoufalosti ocením i místní erární deku, kterou přes spacák přehodím a nakonec zjistím, že mé předsudky vůči podobným věcem byly zbytečné a ona vlastně vůbec nesmrdí a blechy v ní nejsou. Konečně se tetelím teplem a dospávám deficit...

dsc_5443.jpgRáj na zemi.

Ráno mě budí Kristýnina snaha zatopit v kamnech potichu a bez kouře (takže nahlas a s kouřem). Ze slušnosti na ni houknu, zda chce pomoct, a jsem upřímně ráda, když řekne, že ne a ať klidně ještě spím. Usmívám se tomu, že si skoro připadám, jako kdybych zase měla chlapa, který se o mou pohodu postará a nechá mě ještě chvilku v posteli. Nevymřeli jste?

dsc_5411.jpg

Přesně takové ráno, jaké jsem potřebovala...

Ležet ale už moc dlouho nevydržím. Je skvělé, že první věc, která mě tady po probuzení zajímá, je výhled z okna, nikoliv displej mobilu. Ten se mi navíc stejně snahou o vyhledání sítě vybil. Jak řekla Kristýna - je super, že stále ještě existují místa bez signálu. Možná i částečně proto se na takových místech z "nevysvětlitelných" důvodů cítíme tak nějak dobře. Nejsem šílenec, který se bojí projít kolem WiFi routeru (mám přesně opačný problém, většinou mám totiž mobil přirostlý k ruce...), ale přece jenom je to trochu psycho, když se zamyslíme, čím vším neviditelým jsme denně bombardováni.

dsc_5488.jpg







Nejkrásnější šaty, jaké si les může vzít.

Trochu poprchává a lesích se válí mlha. Tuto atmosféru naprosto miluju. Čeká na mě kotel zázvorového čaje, pěkně silného, jak máme obě rády. Po té noci, kdy jsem se už tak napůl nemocná probouzela zimou, zázvorák náramně sedne. Najíme se a pak se jdeme trochu projít po okolí a fotit. Jak jinak.

dsc_5268-2.jpgTančit v dešti a běhat s vlky...

dsc_5349.jpg



Listopad...

Navzdory předpovědi přestává pršet a kolem nás se už jen všude válí cáry mlhy. Svahy na protější straně údolí se co chvíli rozhalí a zase skryjí pod její závěs. Les je stále ještě trochu barevný. Červené bukové listí krásně kontrastuje se zelenými smrky. Je to nádherné. Mrzí mě, že nemůžeme zůstat déle. Kristýna jede do školy a já mám práci. Silně ale cítím, jak se musím co nejdřív vrátit. A sama. Vůbec ne proto, že by mi něčí společnost vadila, ale proto, že potřebuju tuto zkušenost.

dsc_5394.jpgRychlebská Aljaška...

dsc_5492.jpgNashledanou zase za krátký čas...

dsc_5503.jpg

Zbytky listí v údolí. Příště už tu nebudou.





Ještě nikdy jsem venku nespala úplně sama. Jednou jsem strávila půl noci na zahradě u baráku, když padaly perseidy. Ale jinak jsem vždy byla s někým. Jsem strašpytel. Často si začnu představovat různé věci a za každým zvukem hledám zradu. Jít proto sama daleko do lesa, kde se ani nedovolám pomoci, to je pro mě opravdu výzva.

Když se konečně vydávám na cestu, v lese už plně vládne zima. Vycházím až později odpoledne a slunce už mizí za kopcem. Batoh mám šíleně těžký a už po několika stech metrech si nadávám, že jsem si toho jídla nevzala polovinu. S nadmořskou výškou také razantně přibývá sněhu a tím hůře se jde. Batoh je stále těžší a těžší. Jediné, co mě uklidňuje, je vědomí, že skoro celou cestu zpátky budu moct krásně sjet na běžkách, které mám také připnuté na zádech... Představuju si, jak po lehce zvlněné cestě příjemně pojedu, ani pomalu, ani příliš rychle... Za chvíličku budu dole a ještě si to užiju... A tu mi najednou ztuhne úsměv na rtu, protože mi dojde, ŽE JSEM SI DO TOHO TĚŽKÉHO BÁGLU NEDALA BOTY NA BĚŽKY. Zastavím se, několikrát nahlas škaredě zakleju a skoro mám chuť se otočit a jít až na druhý den. Jsem ale už v půlce cesty, je témeř tma a mamka, která by mě musela jet vyzvednout, by asi moc radost neměla. Takže pokračuju. Lehkost mysli je však značně poznamenaná.

dsc_6919.jpgNýznerovský vodopád ozdoben ledem...

Cesta nahoru je těžká. Trpím jako pes, ramena mě neskutečně bolí, naložila jsem si toho opravdu požehnaně. Brodění se prašanem mi to moc neusnadňuje. Další rána přichází při příchodu do srubu. Je už úplně tma a zaslechnu sekeru. Nejdřív se ve mě probudí můj nedůvěřivý smysl a ze tmy mezi stromy se dívám, kdo to tam je a jestli vypadá nebezpečně. Hmmm, nějaký dvoumetrový chlápek... Pak se uklidním a dojde mi, že zrovna sem by nikdo nebezpečný asi stejně chodit neměl, takže se odhodlám přijít až k němu a zeptat se, kolik lidí je uvnitř a jak dlouho se zdrží. Jsou dohromady dva - chalani z Polska, srandisti, kteří by věkově mohli být mými otci. Ráno se chystají odejít a má přítomnost jim prý nevadí. Rozhodnu se tedy zůstat. Představa jít v tom mrazu a s tím batohem zpátky je otřesná a bivakovat venku kvůli podmínkám a vybavení nepřipadá v úvahu. Jeden z nich umí překvapivě dobře česky a do noci se bavíme o ukrajinských a rumunských horách, kam bych se ráda co nejdříve podívala.

dsc_6777.jpgV noci fouká a mrzne. Uvnitř je příjemně teplo, na stolečku horký čaj a na kamnech bublá polívka. Krásná kombinace.

dsc_6765.jpgKouká na mě vlčice.

Ráno mě opouští a všechno kolem stichne. Svítí slunce, fouká jemný větřík, občas zapíská nějaký pták... Sedím na lavičce, obědvám s pohledem upřeným na údolí a je mi hezky. Všechno vypadá úplně jinak, než když jsem tu byla nedávno s Kristýnou. Příroda má každý den jinou tvář a jiné šaty a přece je pořád stejná. Změna v plném proudu, nikdy nepřestávající...

dsc_6620.jpg

Slunečné pozdní dopoledne...

dsc_6633.jpgStejná místa, různé příběhy v různém čase. Mlžná atmosféra je mému srdci bližší, nicméně všichni potřebujeme, aby z té mlhy občas vysvistlo slunce a pohladilo svou hřejivou rukou duši.

Odpoledne se vydám na malý výlet na hřeben Rychlebských hor. Přestože je to relativně kousek, cestou přede mnou šel jen jeden člověk, což znamená, že je skoro neprošlapaná. Nahoru se opět brodím celkem dlouho. Místy jsem až po kolena ve sněhu. Nemám návleky, sněžnice ani běžky (háhá), sníh mám tedy úplně všude, což výšlapu jen dodává na divokosti. Při šikovném překračování polozamrzlého potoka a sklouznutí ze zledovatělého kamene se znovu přesvědčím, že moje prý goretexové pohorky ve skutečnosti goretex fakt nemají. V tom mrazu celkem lahoda, ale na omrzliny to díky rozprouděné krvi nevypadá. Nepohodlí mi nevadí. Je nádherně a z třpytivého lehkého sněhu mám radost. Kdyby tu byl někdo se mnou, určitě ho v něm vyválím a naházím mu ho za krk.

dsc_6698.jpgKdyž kvete v zimě potok... Když se člověk trochu namočí zrovna na takovém místě, nejde se kvůli tomu zlobit.

Na nejvyšším vrcholu Rychlebských hor docela slušně sviští vítr. Výhledy tu moc nejsou ani za jasných dní a z polské strany se ještě rychle přikrádá mlžný opar a tak nevidím ani Králický Sněžník. A zase si povzdechnu po běžkách... Všude tu jsou vyježděné relativně čerstvé stopy. Nepotkávám však už nikoho, slunce za chvíli zapadne. Zdá se, že to tu docela žije. Nejsem vůbec vášnivým běžkařem, ale tentokrát jsem se fakt těšila na projížďku. Navíc opět s výhodou samoty, takže by mi nikdo nenadával za to, že jsem pomalá a nikdo by se mi nesmál za to, že na nich vypadám jako retard, čímž jsem skoro vždy na běžkách trpěla. Chvíli postávám, vzpomínám na různé krásné zážitky z těchto míst, prohlížím si nedaleký vrcholek zajímavého kopce Brousek a pak jdu zpět...


dsc_6712.jpg




Vrchol Smrku žije...

dsc_6715.jpg

Půl kilometru vzdálený vrcholek Brousku. Nejdu tam. Snad proto, že už jsem trochu unavená, snad z obav, že by mě tam až příliš mohl ovládnout smutek a nostalgie... Tomu teď energii dávat nechci.

dsc_6727.jpgI když jsem jednoznačně spíš na ty teplé dny, musím prostě uznat, že ta zima má taky něco do sebe.

dsc_6732.jpg

Zimní pohádka.

Když se vrátím do srubu, teplo již skulinami mezi kulatinami dávno uteklo ven. Slunce už je dávno za kopcem a vítr je každou chvíli silnější a silnější. Rozdělám oheň a za zvuku praskajícího dříví a kvílení větru připravuju večeři. S příchodem tmy přichází i strach, ale čekala jsem, že to bude horší. Den před výletem jsem se dívala v TV na jeden kultovní horor z konce šedesátek s tím, že takový starý film snad dnes už nemůže napáchat nějaké škody. Nicméně pár obrázků mi v hlavě utkvělo a měla jsem tendence si je vybavovat, když jsem se koukala do tmavých oken. Takové to, jak v hlavě vidíte, že se tam najednou obejví nějaký nepěkný obličej a po zádech vám z toho přeběhne mráz... Vyběhnout pak ven pro pár polínek nebo na malou není úplně ono. To pak zase vidím tmavé postavy mihající se mezi stromy a tiše mě pozorující... Dost často těmto představám podléhám i když jsem venku s někým, natož pak sama... V Norsku jsem se takto bála nesčetnkrát, tam v šeru nějaké scénáře nabízel každý stín pokrouceného stromu. Nakonec se mi tu ale celkem dařilo držet fantazii na uzdě. Třeba jednou budu i normální.

dsc_6793.jpgNěkdo tam ale byl! :) I při focení jsem si radši neustále kryla záda a ty vteřiny, kdy jsem musela zhasnout čelovku a nehybně stát byly tak nekonečné, že jsem pokus o pěknější fotku brzy vzdala.

Nespím ještě dlouho. Venku je nejdřív skoro vichřice, poté se během chvilky vítr úplně uklidní. Koukám z okna a skrze závoj mraků, které se během večera přihnaly, proniká světlo z dorůstajícího měsíce a vypadá trochu jako slabá polární záře. Až mě z toho píchne u srdce. A nevím, jestli je to kouzlem okamžiku nebo smutnou nostalgií za něčím starým a strachem ze změny. Sice mi z očí spadne pár slz, ale jsem ráda, že jsem sama. Lépe se slyším. Je to naprosto nutné a vše k tomu už dávno vedlo. Všechno to ještě bude dlouhý proces a uvědomuju si, že nemá smysl pořád hledat zkratky.

dsc_6829.jpgKlid a čas myslet na sebe... Důležitá věc, kterou si všichni musíme dovolit častěji.

To místo jsem viděla poprvé na Vánoce 2009. Všechno bylo pohádkově zasněžené a tiché. Připichovali jsme nahoře na skalách jabka ptákům na větve stromů. Takové maličkosti mě výdycky bavily, nehledě na věk. Na první pohled nepodstatné "hlouposti", na které ale nezapomínáme. A to je důležité. Kolik nekonečných hodin jsem strávila na Facebooku, u televize nebo při zpracovávání něčeho, co mě nebaví? Vím, že hodně. Ale všechny detaily zapomenu. Ale na pár desítek minut obyčejného krmení zvířat ne. Na výlety do hor taky ne. Na rána, kdy po probděné noci stojím na skále a na jedné straně obzoru vychází slunce zatímco na druhé zapadá měsíc, na to taky ne. O takových chvílích si dokážu vybavit každou podrobnost, jako kdyby to bylo včera. Protože život během nich skutečně probíhal.

Od té doby napichování jablek jsem to místo měla pořád v hlavě a neustále jsem si slibovala, že sem budu chodit. Život mě ale táhnul jiným směrem a neudělala jsem si na něj čas i když ho mám relativně za humny. Častěji jsem sem začala chodit až v poslední době. Asi to muselo uzrát. Teď jsem ráda, že vím o jednom "tajném" místě, kam můžu utéct, když potřebuji ticho. Děkuji.

Ráno jsem se vypakovala poměrně brzy. Jídla jsem moc nesnědla a batoh tedy na váze příliš neztratil. Aspoň se z kopce ale šlo rychleji. Představa výhod civilizace v podobě horké vany mi dodávala rychlost. Rovněž chuť realizovat své nápady, ke kterým se už roky kopu a doposud jsem stále nacházela hromady výmluv. Vím, že to sice zase budu určitě chvílemi zapomínat, ale život je jen jeden. Nechci sedět na zadku a čekat, co se stane. Chci to brát jako hru... Co jiného to taky vlastně doopravdy je.

dsc_6899.jpg
Když bublající potok zmrzne.

dsc_6870.jpg

My tears are always frozen... Skála pláče.



^ Texty písní v článku jsou krásným poetickým zážitkem. Doporučuji poslechnout a přeložit si od této umělkyně i ostatní díla. Už dlouho pro mě něco nebylo tak silným zdrojem inspirace jako její písně. Od jejího letního koncertu, který jsem měla to štěstí vídět, je to soundtrack mých dní.

zobrazeno 5741x, dnes 3x