Co mi přinesl rok 2015

10u.jpgDo konce roku sice zbývá ještě necelý měsíc a tak je možná trochu předčasné již sumírovat, nicméně pro mě pocitově rok končí už s posledním spadlým podzimním listem ze stromu. Navíc poprvé v životě nebudu na přelomu roku doma, ale více než 3000 km daleko. První "osamělé" Vánoce v cizím prostředí, první zážitek opravdové polární noci. Těším se a zároveň mám trochu strach. Tento rok jsem moc silná nebyla a tak nedokážu odhadnout, jak velký vliv na mě dva měsíce beze slunce budou mít.
Letošní rok pro mě byl docela obtížný. To těžké hodně převažovalo nad tím lehkým a radostným. Přestože je stále s čím zápolit, cítím, že se mnohé teď ke konci roku začíná dávat do pořádku a já se vnitřně už trochu uklidňuju.

Původně jsem článek chtěla nazvat "Co mi tento rok dal a vzal", ale pak jsem si uvědomila, že mi nevzal nic a naopak štědře dal. I když to chvílemi bylo docela drsné. Těžko jsem kdy dostala tolik cenných životních lekcí jako tento rok. Je pravda, že některé záležitosti se člověk naučí jen v praxi. Člověk má tendenci za negativní události ve svém životě trestat sebe i své okolí. Přitom v životě neexistuje lepší lekce, než když se nám stane něco špatného. A jediné, co nám může doopravdy pomoct se s tím vším vyrovnat je přijmout realitu a poděkovat, protože příště už víme, jak se máme zachovat, abychom tomu předcházeli. Není to ve všem úplně jednoduché, ale snažím se na tento rok dívat pozitivně i přesto, že jsem se tolik nesmála.

Před rokem na přelomu listopadu a prosince jsem začala mít osobní problémy, které jsem neřešila tím nejlepším způsobem. Vnitřně jsem byla smutná a útěchu jsem hledala ve světě venku. Chodila jsem se bavit téměř každý den. Nejsem žádná světice a samozřejmě se mi už párkrát podařilo mít v krvi pár promile, ale nikdy jsem nebyla společensky unavená skoro denně. Útěcha to byla, ale jen dočasná. Důsledky za to nestály. Uvědomovala jsem si sice už tehdy, že takto se problémy neřeší, ale přesto jsem se zoufale chytala všeho, co mi odvedlo pozornost od mých problémů. Hlavně jsem chtěla být co nejméně často zavřená sama doma... Bavilo mě to asi dva týdny. Pak mě to dohnalo a semlelo, psychicky i fyzicky. Měla jsem v plánu v půlce ledna odjet do Norska, začít něco nového a posunout se v životě dál. Mimo jiné jsem si i tímto omlouvala to, že se chovám jako každý druhý znuděný mladistvý - musím si přece ještě užít, než odjedu. Po Silvestru ale nastal na osobním poli další zvrat, onemocněla jsem na ledviny a vnitřní smutek se začal pomalu měnit na depresi. Nijak nepochybuju o vlivu psychiky na fyzický stav. Několikrát jsem se hlavně skrze mé ledviny přesvědčila, jako moc úzce spolu zdraví ducha a těla souvisí.

02.jpg

Leden. Nemocná, neštastná a otupělá.

Nový rok tedy nezačal příliš šťastně. A mám takový pocit, že na přísloví "jak na Nový rok, tak po celý rok" něco málo bude. :) Celý konec zimy a celé jaro se to se mnou táhlo. Měla jsem bolesti a problémy, ale snažila jsem se to řešit zázvorem a urologickým čajem. Abych však dokázala nemoc vyléčit pomocí přírodních prostředků, musela bych být trochu v pohodě, a to jsem nebyla. Došlo to tedy během pár dnů daleko a navzdory svému přesvědčení jsem byla nucena opět brát silná antibiotika, přičemž jsem mohla být ještě ráda, že jsem nemusela jít do nemocnice. Nemoc se léčila pomalu. Jakmile se ulevilo ledvinám, měla jsem prakticky 3 měsíce v kuse nepříjemné nachlazení, bolesti hlavy atd. Jedla jsem šíleně nezdravě a přibrala jsem 8 kilo. Necítila se vůbec dobře. Nic mě nelákalo, nebavilo... Neměla jsem ráda život. Lidé se možná někdy stydí mluvit o tom, že mají depresi. Nechtějí si to přiznat, protože je to nepříjemné. Ani já jsem to přiznat nechtěla, protože... Co by si o mě pomyslel tamten nebo tamta? Co když někdo bude mít radost z mé slabosti? Je to přitom nemoc jako každá jiná, jen jí trpí ta nehmatatelná část naší osobnosti.

02-12.jpg

Často jsem si říkala, že se na světě dějí mnohem horší věci než mně a lidé je dokážou zvládat. Že to, co řeším já, je oproti jiným věcem malichernost a jestli se kvůli tomu sesypu, jak můžu obstát při něčem opravdu těžkém? Chtěla jsem být silnější osobnost, ale těmito myšlenkami jsem se zakopávala ještě hlouběji, více prohlubovala své sebepodceňování a utvrzovala se v neschopnosti. Je ale blbost porovnávat příčiny vlastní depky s problémy druhých lidí. Výsledek je stejný. Nejdůležitější podle mě je umět si přiznat, že má člověk problém. Zkusit zapojit poslední zbytky sebereflexe a podívat se sám na sebe co nejvíc objektivně. Zvláště ve věcech zdravotních je naše společnost učena, že můžeme vložit moc do rukou doktora, který náš problém vždy vyřeší dobrou radou či zázračnou pilulkou. Obdivuji lékaře, kteří jsou schopní vyléčit těžké nemoci či dát dohromady člověka po autonehodě, ale obecně si myslím, že lidi autoritu doktorů v mnoha případech značně přeceňují; chodí tam zcela zbytečně kvůli problémům, které by například mohli vyřešit pohybem či změnou stravy, bez vedlejších účinků farmaceutik. Přesto jsem si řekla, že to zkusím, a navštívila psychologa. Od začátku jsem k tomu ale vnitřně cítila trochu odpor a pak to i pěkně divné bylo... Cítila jsem se trapně a jeho rady jsem dávno měla v sobě. Tito odborníci jsou tu podle mě jen pro opravdu hodně těžké případy, když už člověk ztratí veškerý odhad. Pokud člověk zná příčiny svých problémů a aspoň trochu si uvědomuje, co je třeba udělat pro to, aby mu bylo líp, tyto lidi vůbec nepotřebuje. Nemůžu říct, že mi to nedalo vůbec nic. Dalo mi to ještě lepší uvědomění, že nejlépe si můžeme pomoci my sami vlastními silami.

02-6.jpg

Nejhorší je ustrnout na mrtvém bodě a topit se ve víru myšlenek. To se stalo mně. Neměla jsem energii se zvednout a začít něco dělat, i když jsem si byla vědoma toho, že by mi to pomohlo. Pak je fajn mít někoho, kdo vám dá trochu své síly a pomůže vám. Někdo koho máte rádi a kdo vám aspoň v něčem imponuje, protože jen tito lidé vás dokáží doopravdy pozvbudit. Mám štěstí, že takové lidi mám a že vím, co mě baví. Začala jsem tedy znovu trochu fotit. Běhat. Zní to hrozně, když to říká holka, ale začala jsem se o sebe zase trochu starat. Nabraná kila jsem zhubla jsem během chvilky. Zpočátku jsem se do všeho musela strašně nutit, ale bylo to den ode dne lepší.

02-11.jpg

Únor. Ve svém okolí jsem začala slýchat: "Teda, ty jsi se poslední dobou ale spravila!" či "Je z tebe zase holka krev a mlíko!"
Skutečnost však byla taková, že jsem se cítila hrozně, při pohybu jsem funěla jako tažný kůň a v obličeji jsem vypadala jako baset. To na náladě fakt moc nepřidá. :D

03.jpg

Na začátku března přišla nad Rychlebky famozní sněhová bouře doprovázená nevídanými mraky. Aneb tohle je přesně takový ten zákon schválnosti, kdy s sebou foťák máte jindy skoro všude, ale v pravou chvíli zůstane doma. Naštěstí máme aspoň ty telefony. :)

Pak konečně začalo přicházet jaro. Miluju jaro. První svěží zelené listy, voňavé rozkvetlé stromy, zpívající ptáky. První sběr mladých kopřiv a podbělu. Každý rok se mi na jaře vlije do žil nová energie, ale letos to na mě moc nefungovalo, protože jsem se stále vyhrabávala ze svých špatných nálad. Ani ten podběl a kopřivy jsem si nenasbírala. :) Každopádně mi ale příjemnější počasí přišlo velmi vhod a jakýkoliv pobyt venku způsobil, že jsem se měla trochu líp. Příležitostné běhání se změnilo na pravidelné a aspoň ve sféře aktivního života to začínalo být jako dřív. A jakmile se vrací do normálu jedna životní sféra, ty další začnou taky.

04-2.jpg

Slunečný dubnový den s kamarádkou na mých velmi oblíbených Řeznických skalách. Jeden z nejlepších výhledů v Rychlebkách a navíc jedno z mála míst, odkud nejsou vidět známky civilizace.

04-5.jpg

Vivobarefoot jsem měla už od prosince a do jara v nich v podstatě jen chodila, aby si noha zvykla. I tak byl ale běh zpočátku bolestivý a nešlo mi uběhnout více než 5 km. Pak se to ovšem během melé chvilky úplně zlepšilo a nebyl problém dát si třeba 20 km. Barvy těch bot jsou sice trochu šílené a byla jsem zvyklá na trochu jiný design, ale teď už na ně nedám dopustit. Nikdy jsem neměla pohodlnější obuv. Když si teď nazuju jiné boty, mám trochu pocit, jako bych měla lyžáky a po jisté chvíli mě začnou tlačit nárty. Upřímně, životnost těchto bot by jistě mohla být vyšší, ale to je asi jediná nevýhoda, která mě napadá.

03-6u.jpg

Květen je můj nejoblíbenější měsíc. Zbožňuju, když se v květnu příroda naplno probudí, všude jsou barvy a vůně, ze skříně se může vytáhnout vzdušné oblečení a vzduch je prosycen feromony. O to jsem přišla a do teď cítím ten deficit. Letos jsem na začátku května odjela do Norska, kde v podstatě ještě vládla zima. NE, PŘÍŠTÍ ROK V KVĚTNU FAKT V NORSKU BÝT NECHCI!!! Když jsem na FB viděla u kamaráda fotky ze slackline sleziny v našem parku, kde byly stromy obalené sytě zeleným listím, krásná měkká tráva plná pomněnek a dle oblečení kámošů i slušné teplo, skoro jsem musela zamáčknout slzu. Já mezitím měla na nohách sněžnice a šlapala z natáčení skialpinismu na jednom norském kopci za polárním kruhem. Bylo to ale opět krásné a viděla jsem další nová místa. Viz pár fotek níže.

05.jpg

Konec května na vrcholu hory Husfjellet na ostrově Senja. Sníh mizel každým dnem před očima. Když svítilo slunce, byly teploty už docela příjemné, ale jakmile se schovalo za mraky a začalo foukat, musela se opět nahodit péřovka. Naprosto famózní místo, ale kdyby to v té chvíli bylo možné, hned bych se teleportovala domů a šla si lehnout do trávy.

05-2.jpg

Senja je zkrátka fakt hustý kout Norska. Skalnatý monolit na této fotce se jmenuje Segla. Zajímavé je, že člověk jen chvíli šlape do kopce a najednou se ocitně ve světě "vysokých hor", přestože to jsou kopečky jen pár set metrů nad mořem.

05-3.jpg

Losi pasoucí se na zahradě? Normálka. Z této fotky to tak možná nepůsobí, ale los je velký téměř jako kůň.

05-4.jpg

Sedlo pod horou Hamarøyskaftet (která na této fotce není vidět) je porostlé starými pokroucenými nanismy bříz. Je to jedno z TOP míst, na kterých jsem kdy byla. A ty stromy tam sice nejsou velké, přesto jsou však majestátní a vyvolávají v člověku hluboký respekt. Sem se chci určitě vrátit, nejlépe na podzim.

Květnové Norsko bylo výjimečné a plné poznávání, ale neskutečně jsem se celou dobu těšila zpátky k nám. Nezapomenu na ten večer, kdy jsem přijela domů. Vylezla jsem z auta a do nosu mě doslova praštila vůně toho všeho okolo. Byla už tma, na obloze hvězdy, vzduch byl příjemně teplý, cvrčci zpívali, žáby kvákaly, netopýři občas zapískali a kolem lamp poletovali chrousti a můry. Staré známé letní Vlčice. :) Doma jsem jen prašila s taškami, pozdravila mamku a musela jsem se jít proběhnout. Mamka si opět nad mým konáním ťukala na čelo. Sice to byl asi jediný půlnoční běh mého života, ale myslím, že lepší být nemohl. Všude byly cítit rozkvetlé louky a černý bez. Nikdy v životě jsem vůně přírody nevnímala intenzivněji. Vytáhla jsem i Peťu. Leželi jsme asi půl hodiny v dlouhé trávě nad Vlčicema a nasávali atmosféru. Po probuzení už to nebylo takové. Ale ten večer mi po dlouhé době bylo krásně.

06.jpg

Jooo moruše, ty já tuze rád... :) Z doby, kdy jsem byla doma, moc fotek bohužel nemám. Ale v každé volné chvíli jsem navštěvovala kouzelné morušovníky a vůbec si plně užívala všechny aspekty začínajícího léta.

Na záčátku června jsme si již tradičně dali Jesenickou 60. Loni i letos jsem ji "běžela", přičemž zvláště letos jsou uvozovky fakt na místě. V Norsku jsem neběhala ani jednou, většinu času jsem seděla v autě a šla maximálně na nějaké kratší výšlapy. Fyzičku jsem měla hroznou. Bylo šílené vedro, v půlce trasy jsem špatně odbočila a tím si to ještě příjemně prodloužila. Vivobarefoot jsou vážně skvělé boty, ale chodidla jsem po těch 60 km měla docela dost na sračku zničené. Jít jen kvůli egu takovou mordu a nebýt na to navíc fyzicky připravená je pěkná blbost. Jsem zvyklá, že po šedesátce nemůžu pár dní chodit, ale letos jsem několik potom ještě měsíců nemohla uběhnout ani 2 km, aby mě potom i při chůzi několik dní nebolelo koleno. Až teď, po skoro půlroční pauze od běhu, je to jakž takž v pohodě. Nevyplácí se to podceňovat.

06-2.jpg

Odpočinek a regenerace u vody po Jesenické 60 za pomoci lesních jahůdek.

Červen a byl poměrně hektický, rychle utíkal a začátkem července jsem se opět chystala do Norska. Tam jsem se v podstatě stěhovala. Nejdřív jsme něco fotili ve fjordech a pak jsme se usídlili v Trondheimu. Měla jsem v Norsku domluvené nějaké zakázky, které to umožňovaly a tak jsem to konečně chtěla na vážno zkusit. Nebylo to ale úplně podle mých představ. Celé bytí v této zemi znamenalo žít poměrně hektický a nejistý život.

07-2.jpg

Focení večerních šatů pro Svatební salón Maya. Preikestolen, červenec, foceno kolem půlnoci. ;)

08.jpg

Jeden z mála opravdu teplých dnů v Trondheimu, kdy člověk mohl opékat kýty na slunci. Perioda letních teplot přišla začátkem srpna, trvala cca 10 dní a pak byla zase zima.

Skoro celé září jsem pak zase byla doma. Moc si z toho měsíce ale nepamatuju. Snad jen pár momentů s přáteli a poslední teplé dny, kdy jsem byla šťastná, že ještě můžu chodit venku na lehko. Pak začal dlouhý podzim

09.jpg

Září. Můj oblíbený skřítek, kterého vždycky strašně ráda vidím. Zvlášť, když jsem dlouho pryč.

Podzim je moje oblíbené období. V žádném jiném ročním období se nedají udělat lepší fotky. Přesto se mi už několik let po sobě nedaří ho naplno vychytat a strávit kreativně. Protože mám v životě strašný bordel... Letos byl ten můj podzim pořádně dlouhý. Mohla bych si ho rozdělit na dvě části - skandinávská a středoevropská. Odjížděla jsem na konci září. A tak zatímco u nás stromy teprve začínaly žlounout, ve Skandinávii byl již od půlky září (a na úplném severu už od začátku září) podzim v plném proudu. Přes noc jsem ocitla rovnou v barevné pohádce. Na konci října, kdy už je ve většině Norska po podzimu a leckde již nasněženo, jsem z Norska zase odjížděla domů.

10.jpg

Lesy porostlé koberci mechu zvaným dutohlávka. Je-li trochu vlhko, rostlinky jsou nacucané vodou a chůze po nich připomína chůzi po nadýchaných polštářích. Je to nádhera...

10-7.jpg

Severské mechy a lišejníky jsou při bližším pohledu něco jako jiné světy, na které mě moc baví se koukat...

Tundra je na podzim opravdu nádherná... Opakuju se všude jako rádio - pokud chcete jet do Norska, jeďte na podzim. Je to úplně jiný level. Přesto to tento rok pro mě bylo nějak... míň intenzivní, než bych čekala. Asi za to mohly dvě věci...

Posledních 5 let nejezdím pomalu nikam jinam. Dohromady jsem tam byla 11x. Z toho letos už 4x (teď jsem v Norsku zase). Najezdila jsem napříč zemí desetitísíce kilometrů, viděla jsem toho opravdu hodně a nebojím se říct, že to bylo jednoznačně to nejlepší, co tato země může nabídnout. Je to však možná trochu zvláštní to takhle napsat, ale začínám mít pocit, že už mě jen tak něco do kolen fakt nedostane. Je zajímavé, a možná i trochu smutné, že si oči na krásu docela rychle zvyknou. Člověku to začne připadat normální. Když jsem to říkala své blízké kamarádce, trefně poznamenala, jestli si vlastně ještě vůbec uvědomuju, jaké mám štěstí oproti mnoha jiným lidem, kteří za celý svůj život stěží vystrčí paty ze svého rodného města. Je mi to vlastně hrozně líto, protože Norsko byl takový poklad v mé duši, který posledním rokem ztrácí svůj lesk. Je to opravdu část lidské podstaty, že jakmile jsme něčím nasyceni, nemáme dost a potřebujeme stále víc a víc? Nechci být taková, i když jde "jen" o hory a jezera.

dsc_2604.jpg

 

A druhá příčina, proč už z této země přestávám být tak odvařená je to, že jsem si už zkusila, co všechno obnáší tu žít. A to neříkám proto, že bych snad nečekala, že to nebude dokonalé. Čekala jsem, že to bude těžké, ale... Některé věci mi prostě začaly více vadit. Lidé na první pohled vypadají stejně jako jinde v Evropě. Většina z nich jsou velmi milí a usměvaví lidé, avšak dostat se až pod jejich slupku, která je pod všemi těmi úsměvy sakra tvrdá, je oříšek. V létě jsem v Trondheimu byla denně konfrontována s norskou realitou a najednou jsem začala být daleko všímavější vůči všem těm věcem, které jsou v této zemi podle mého názoru špatně. Na každém kroku jde cítít, jak je tato země zhýčkaná blahobytem. Popsat to všechno do detailu by bylo na další článek. Po měsíci jsem domů dokonce odjížděla s pocitem, že o této zemi nechci nějakou dobu vůbec slyšet. To úpěnlivé snažení se tam žít mě celkem slušně vysálo.

10-4.jpg
Říjen. Doma mě přivítaly barevné Rychlebky. Hned mi bylo lépe na duši.

10-2.jpg

Tvořit se moc často nedalo, protože na to nebyl čas. Ale něco málo jsem stihla.

11-2.jpg

Listopad v lomu na Smrčníku. Potkala jsem jednu skvělou inspirativní osobnost. Jen párkrát za život se stane, že vám je nějaký člověk hned při prvním setkání tak moc blízký. Kristýna určitě patří do těch nejlepších "věcí", které mě letos potkaly. Děkuji. :)

12.jpg
Město Tromsø. Foto: Ole Salomonsen, http://www.arcticlightphoto.no/, https://www.facebook.com/arcticlightphoto/

Ale pak se to zase nějak semlelo a teď jsem v Norsku znova. Hlavně z toho důvodu, že tady na tom chci ještě zapracovat. Pokud se mé pocity vůči této zemi nezmění, v budoucnu už do Norska určitě tolik jezdit nebudu.

Prosinec a leden strávím je v severonorské metropoli Tromsø. Budou to zrovna dva nejtemnější měsíce v roce. Slunce tam již od 26. listopadu nevychází nad obzor a na malou chvíli vykoukne až 15. ledna. Pokud teda nebudou zrovna mraky a budu zrovna stát na nějakém kopci, protože Tromsø je oblopeno jejich hradbou. Vždycky jsem snila o tom, že zažiju polární noc, ale teď z toho mám trochu obavy. Člověk ráno vstane a je šero. Máte pocit, jako kdybyste přišli domů nad ránem a probudili se až večer... Jak se někdy stane... ;) Je to vážně zvláštní.

12-2.jpg

Kytovci poblíž severonorského pobřeží. Foto: Ole Salomonsen, http://www.arcticlightphoto.no/, https://www.facebook.com/arcticlightphoto/

Pak jsou tady ale věci, kterých se naopak nemůžu dočkat. Přes zimu připlouvají za potravou blízko k severonorskému pobřeží kytovci. Je tak možné vidět v podstatě přímo z města kosatky, plejtváky, keporkaky... Myslím, že jestli v Norsku ještě existuje věc, která mě do kolen dostane, bude to vidět kytovce ve volné přírodě. Neskutečně se těším. A polární záře. Hodně polárních září, které budou zdobit celou oblohu. Koukněte na TOTO VIDEO, je to fakt drsný kombo.

A co příští rok? Chci vědoměji žít. Víc sportovat, lépe jíst. Plnit si sny, o kterých přemýšlím už dlouhé roky. Co se týče těch cestovatelských, v červnu jedeme s Danielou na Island, o kterém sním už od základní školy, kdy mi kamarádka ukázala fotky svého tatínka, který tam stavěl tunely. A taky docela vážně přemýšlím o Svatojakubské cestě. Uvidíme. ;)

Mějte se krásně.

zobrazeno 4133x, dnes 3x