Osobní

Na sever

komentáře: 5, zobrazeno 2470x

1.jpgKdyž jsem začínala s focením, svět vypadal trochu jinak. Sociální sítě byly v plenkách, hezkých fotek bylo málo a komunity fotografů se zdržovaly na stránkách typu DeviantArt nebo Flickr. Tam jsem se chodila pravidělně na pěkné fotky dívat a později se i odvážila tam sama nějaké dávat. Objevila jsem směr fotky, který mě nejvíc bavil a... nejen to. Jeden z mých tehdy nejoblíbenějších tvůrců byla mladá fotografka z Tromsø. Fotila převážně autoportréty v severské krajině kolem města. V Norsku jsem tou dobou už párkrát byla, ale nikdy ne tak daleko na severu, tehdy mi to připadalo tak strašně vzdálené a těžko dosažitelné... Tromsø, Paříž severu, studené velkoměsto plné extrémů, celodenní tmy a celodenního světla... Za městem na každém rohu nezvyklá, pro středoevropana, zvířata a za mrazivých nocí polární záře nad hlavou...  více


Staronový svět

komentáře: 5, zobrazeno 2317x

_dsc3443-2.jpgJe zrovna Valentýn, když mě kamarádka vyhodí na letišti ve Vancouveru. Tady v severní Americe je tento den ještě o kus nechutnější přehlídkou nevkusu než u nás. Všude visí červená srdíčka a růžové nápisy "I love you". Uprostřed haly hraje na klavír nějaká performistka známé skladby a soundtracky romantických filmů. Sednu si na lavičku kousek od ní. Její prsty tancující po klapkách sice kouzlí dokonalé melodie a srdce mi doslova poskočí, když začne hrát mou velmi oblíbenou Beethovenovu Měsíční sonátu, když ale zvednu oči a zjistím, že tento mistrovský kus hraje s umělým americkým úsměvem od ucha k uchu, který rozdává na všechny strany, cítím se i za ni poněkud rozpačitě. Jsou momenty, kdy mi tato země a její obyvatelé připadají fakt nepopsatelně bizarní a divní. více


Přelom roku

komentáře: 10, zobrazeno 3473x

listopad.jpgJe půlka listopadu 2018. Včera jsem si koupila lístek do kina na ten film o Queen. Skoro vyprodáno, volné je už jen sedadlo 11 v 1. řadě. Hm, tři jedničky, znamení. Bude mě sice asi bolet za krkem, ale to dám. Večer se hodím trochu do gala, což má za následek, že moc nestíhám, takže ten téměř kilák z domu na bus musím běžet. Stačí trochu klusat, to už mám vypočítané. Za rychlé chůze je to 8 minut, za lehkého poklusu za 5. A za 5 minut mi to jede. Je to skoro po rovině, ale zadýchávám se a bolí to. Super, to jsem dopadla. Nakonec se tam dostanu včas, ale bus má asi 10 minut zpoždění. Když nespěchám, jede dřív, ale jakmile nestíhám a celá upachtěná doběhnu na zastávku, vždycky tam čekám, přičemž jako bonus je tři čtvrtě hodinová práce s podtočením a zafixováním mých jemných rovných vlasů totálně v háji a zase vypadám jak zmoklá slepice. 
více


Střípky barevných dní

komentáře: 9, zobrazeno 4529x

zapomenute-horyw.jpgPodzim 2017. Nebyla to moc zábava, ale s trochou sarkasmu - nenudila jsem se. Teď sedím za oknem v kanadském Whistleru a dívám se na padající vločky za oknem. Když jsem přijela, padal jen mokrý sníh, který při dopadu na zem napůl roztál, načež se všude povalovala měkká mokrá břečka. Ale deště ubývalo, sněhu přibývalo a teď už tu je regulérní zima. Podzim jsem letos měla dost dlouhý, začal mi už v srpnu v Norsku, přesto utekl jako voda. A teď jsem tady. Zatím jsem ve zvláštní melacholické náladě, stejně jako to počasí, ale doufám, že se to změní. Že si na tento jiný svět více zvyknu. Člověk si vždycky zvykne na vše. A když to je dostatečně dlouho, přestane vnímat rozdíl mezi tím, co je normální dnes a co mu připadalo normální předtím. více


Klid listopadového lesa

komentáře: 23, zobrazeno 7142x

perex.jpgKončí říjen a podzimní barvy, na které každoročně čekám, jsou na vrcholu. Fotím jako o život každou volnou chvíli, ale moc mi to nejde. Stojí mě to přesto spoustu času a energie. Každé ráno navíc za okny slyším celkem silný vítr, což znamená jediné - barvy budou hodně rychle pryč a já zase nestihnu udělat to, co jsem chtěla. Mrzí a frustruje mě to. Čím víc však tlačím na pilu, tím míň se daří. Stále jsem ochromená po emocionálním vypětí posledních měsíců (nebo let?) a všechno to na sobě cítím jako těžký nános bahna. Později se už přestávám divit tomu, že mi tento podzim moc fotek nevychází. Ubitá kreativita je logickým vyústěním toho, že se prostě dlouhodobě cítím spíš blbě než dobře. Stejně tak to, že na mě leze nemoc a jsem totálně apatická a bez života. Potřebuju aspoň chvilku ticha, ale úplně jiného druhu, než když jsem sama doma a vyvalím se na chvíli do horké vany.

Ticho přírody. To nikdy není zvukoprázdno. Je to krásný zpěv. Ten chci mít kolem sebe. Slyšet šum lesa, kapky deště dopadající na střechu srubu a spadané rudé listí na zemi a hučení potoka v údolí. Nechat se probudit ptáky a leknout se jeleního zatroubení poblíž. Cítit po svými kroky křupání čerstvě zmrzlé země. Číst si knížku, přemýšlet a zároveň nemyslet, starat se jen o základní lidské potřeby jako jídlo a teplo, večer místo počítače koukat do světla svíčky a klidně se v noci i trochu bát své představivosti. Musím se zahojit, vyléčit, zapomenout a zároveň si vzpomenout na tu daleko veselejší osobu, kterou jsem bývala dřív... více


Jaro 2014

komentáře: 4, zobrazeno 4089x


1.jpgKaždý rok na jaro čekám jako na smilování. Zima pro mě zpravidla bývá nejméně příjemným obdobím celého roku. Krátké a studené dny nepříznivě působí na mé zdraví i na mou psychiku a tak jsou pro mě tyto měsíce většinou velkou zkouškou i v osobním životě. Letos tomu nebylo jinak, a to i přes to, že jsem takto mírnou a krátkou zimu u nás v Jeseníkách ještě nezažila.

Vůbec nezávidím všem těm lidem žijím v některém z větších měst, která jsou po většinu zimy zahalená pod nepropustným pláštěm smogu, protože zvláště to šedivé počasí svádí k přemýšlení nad negativními věcmi a k opakovanému přehrávání si různých nepříjemných chvil z minulosti. Pak je nejen teploměr, ale i nálada na bodu mrazu. Mami a tati, děkuji, že jste chvíli před mým narozením utekli z Ostravy a přestěhovali se na to nejlepší místo v republice.

Nechci však, aby to působilo, že toto roční období beru jen jako zlo. Vyloženě takto to určitě nemám. K zimním sportům jsem sice nikdy nebyla vedena a nemám k nim příliš blízký vztah (i když se snažím, prostě mi to na těch lyžích zatím moc nejde, no! :D), ale třeba takové sněžnice využívám moc ráda. Přechod části hřebenu Nízkých Tater v únoru 2012 a následný mrazivý březnový výlet napříč laponskými pláněmi na nejvyšší horu Finska rozhodně patří mezi mé nejlepší zážitky. A v neposlední řade je taky moc fajn využít dlouhých večerů k přečtení si pár knížek, protože přes léto na to většinou není čas. více