Osobní

Střípky barevných dní

komentáře: 8, zobrazeno 2110x

zapomenute-horyw.jpgPodzim 2017. Nebyla to moc zábava, ale s trochou sarkasmu - nenudila jsem se. Teď sedím za oknem v kanadském Whistleru a dívám se na padající vločky za oknem. Když jsem přijela, padal jen mokrý sníh, který při dopadu na zem napůl roztál, načež se všude povalovala měkká mokrá břečka. Ale deště ubývalo, sněhu přibývalo a teď už tu je regulérní zima. Podzim jsem letos měla dost dlouhý, začal mi už v srpnu v Norsku, přesto utekl jako voda. A teď jsem tady. Zatím jsem ve zvláštní melacholické náladě, stejně jako to počasí, ale doufám, že se to změní. Že si na tento jiný svět více zvyknu. Člověk si vždycky zvykne na vše. A když to je dostatečně dlouho, přestane vnímat rozdíl mezi tím, co je normální dnes a co mu připadalo normální předtím. více


Klid listopadového lesa

komentáře: 19, zobrazeno 4663x

perex.jpgKončí říjen a podzimní barvy, na které každoročně čekám, jsou na vrcholu. Fotím jako o život každou volnou chvíli, ale moc mi to nejde. Stojí mě to přesto spoustu času a energie. Každé ráno navíc za okny slyším celkem silný vítr, což znamená jediné - barvy budou hodně rychle pryč a já zase nestihnu udělat to, co jsem chtěla. Mrzí a frustruje mě to. Čím víc však tlačím na pilu, tím míň se daří. Stále jsem ochromená po emocionálním vypětí posledních měsíců (nebo let?) a všechno to na sobě cítím jako těžký nános bahna. Později se už přestávám divit tomu, že mi tento podzim moc fotek nevychází. Ubitá kreativita je logickým vyústěním toho, že se prostě dlouhodobě cítím spíš blbě než dobře. Stejně tak to, že na mě leze nemoc a jsem totálně apatická a bez života. Potřebuju aspoň chvilku ticha, ale úplně jiného druhu, než když jsem sama doma a vyvalím se na chvíli do horké vany.

Ticho přírody. To nikdy není zvukoprázdno. Je to krásný zpěv. Ten chci mít kolem sebe. Slyšet šum lesa, kapky deště dopadající na střechu srubu a spadané rudé listí na zemi a hučení potoka v údolí. Nechat se probudit ptáky a leknout se jeleního zatroubení poblíž. Cítit po svými kroky křupání čerstvě zmrzlé země. Číst si knížku, přemýšlet a zároveň nemyslet, starat se jen o základní lidské potřeby jako jídlo a teplo, večer místo počítače koukat do světla svíčky a klidně se v noci i trochu bát své představivosti. Musím se zahojit, vyléčit, zapomenout a zároveň si vzpomenout na tu daleko veselejší osobu, kterou jsem bývala dřív... více


Co mi přinesl rok 2015

komentáře: 11, zobrazeno 4068x

10u.jpgDo konce roku sice zbývá ještě necelý měsíc a tak je možná trochu předčasné již sumírovat, nicméně pro mě pocitově rok končí už s posledním spadlým podzimním listem ze stromu. Navíc poprvé v životě nebudu na přelomu roku doma, ale více než 3000 km daleko. První "osamělé" Vánoce v cizím prostředí, první zážitek opravdové polární noci. Těším se a zároveň mám trochu strach. Tento rok jsem moc silná nebyla a tak nedokážu odhadnout, jak velký vliv na mě dva měsíce beze slunce budou mít.
Letošní rok pro mě byl docela obtížný. To těžké hodně převažovalo nad tím lehkým a radostným. Přestože je stále s čím zápolit, cítím, že se mnohé teď ke konci roku začíná dávat do pořádku a já se vnitřně už trochu uklidňuju.

Původně jsem článek chtěla nazvat "Co mi tento rok dal a vzal", ale pak jsem si uvědomila, že mi nevzal nic a naopak štědře dal. I když to chvílemi bylo docela drsné. Těžko jsem kdy dostala tolik cenných životních lekcí jako tento rok. Je pravda, že některé záležitosti se člověk naučí jen v praxi. Člověk má tendenci za negativní události ve svém životě trestat sebe i své okolí. Přitom v životě neexistuje lepší lekce, než když se nám stane něco špatného. A jediné, co nám může doopravdy pomoct se s tím vším vyrovnat je přijmout realitu a poděkovat, protože příště už víme, jak se máme zachovat, abychom tomu předcházeli. Není to ve všem úplně jednoduché, ale snažím se na tento rok dívat pozitivně i přesto, že jsem se tolik nesmála. více


Něco víc o mně...

komentáře: 12, zobrazeno 6177x

dsc_2114w.jpgV době, kdy jsem zakládala tyto webovky, jsem zdaleka nejvíc bojovala se stránkou O MNĚ. Nebylo pro mě jednoduché o sobě mluvit, popisovat své vlastnosti a sdílet střípky ze svého života. Hlavně proto, že jsem si moc nevěřila a neuměla jsem nemyslet na to, co si pomyslí ti, kteří si to budou číst. Stále častěji mě ale kontaktují různí cizí lidé a chtějí o mně vědět víc. Pochopitelně nejvíc ohledně focení a věci s tím související, ale čas od času se někdo zajímá i o můj život a osobnější záležitosti. Často dostávám nádherné maily plné komplimentů, které mě neskutečně potěší a motivují. Na druhou stranu už se mi párkrát stalo, že si na mě někdo anonymně vylil svou zlost. Kritika někdy umí být dost tvrdá a je těžké nenechat se tím rozhodit. Přestože vím, že lidi, kteří neumí napsat kritiku slušně a schovávají se za anonymy, mají problém sami se sebou a jejich zášť se mě netýká. V praxi to stejně v hloubi duše zabolí a pak vznikají různé vnitřní bloky. Člověk se začne stydět se nějak víc ukazovat z obav, aby to někoho nedráždilo nebo aby se mu někdo nevysmíval.

Taky to, jakým stylem tady píšu, je jiné, než jakým stylem běžně mluvím. Myslím, že snad všichni nosíme určité masky, které měníme hlavně podle společnosti lidí, ve které se zrovna nacházíme. S cizími lidmi se chováme jinak, než když jsme se svou rodinou. S tou zase jinak, než když jsme s přáteli. Svým způsobem je to naprosto přirozené, někdo to dělá víc, někdo míň. Není úplně jednoduché takto jít s kůží na trh a zpřístupnit kus své osobnosti širšímu okruhu lidí. Hlavně z těchto obav jsem sekci O MNĚ měla vždy hodně stručnou a taky hodně rozpačitou. Chtěla jsem ji tedy trochu přepsat, ale text byl stále delší a delší. Nakonec jsem tuto sekci jen lehce obměnila, nechala však krátkou a věcnou. Pokud má někdo zájem nahlédnout blíž, dozvědět se, jak se k tomu všemu vlastně dostala, vidět mé úplně první fotky, proč mě baví zrovna tento styl a zároveň trochu i o mém životě mimo focení, ať pokračuje ve čtení. Je to docela dlouhé a místy dost osobní. Ale já to neosobně moc neumím. :) více


Jaro 2014

komentáře: 4, zobrazeno 3067x


1.jpgKaždý rok na jaro čekám jako na smilování. Zima pro mě zpravidla bývá nejméně příjemným obdobím celého roku. Krátké a studené dny nepříznivě působí na mé zdraví i na mou psychiku a tak jsou pro mě tyto měsíce většinou velkou zkouškou i v osobním životě. Letos tomu nebylo jinak, a to i přes to, že jsem takto mírnou a krátkou zimu u nás v Jeseníkách ještě nezažila.

Vůbec nezávidím všem těm lidem žijím v některém z větších měst, která jsou po většinu zimy zahalená pod nepropustným pláštěm smogu, protože zvláště to šedivé počasí svádí k přemýšlení nad negativními věcmi a k opakovanému přehrávání si různých nepříjemných chvil z minulosti. Pak je nejen teploměr, ale i nálada na bodu mrazu. Mami a tati, děkuji, že jste chvíli před mým narozením utekli z Ostravy a přestěhovali se na to nejlepší místo v republice.

Nechci však, aby to působilo, že toto roční období beru jen jako zlo. Vyloženě takto to určitě nemám. K zimním sportům jsem sice nikdy nebyla vedena a nemám k nim příliš blízký vztah (i když se snažím, prostě mi to na těch lyžích zatím moc nejde, no! :D), ale třeba takové sněžnice využívám moc ráda. Přechod části hřebenu Nízkých Tater v únoru 2012 a následný mrazivý březnový výlet napříč laponskými pláněmi na nejvyšší horu Finska rozhodně patří mezi mé nejlepší zážitky. A v neposlední řade je taky moc fajn využít dlouhých večerů k přečtení si pár knížek, protože přes léto na to většinou není čas. více