Přelom roku

listopad.jpgJe půlka listopadu 2018. Včera jsem si koupila lístek do kina na ten film o Queen. Skoro vyprodáno, volné je už jen sedadlo 11 v 1. řadě. Hm, tři jedničky, znamení. Bude mě sice asi bolet za krkem, ale to dám. Večer se hodím trochu do gala, což má za následek, že moc nestíhám, takže ten téměř kilák z domu na bus musím běžet. Stačí trochu klusat, to už mám vypočítané. Za rychlé chůze je to 8 minut, za lehkého poklusu za 5. A za 5 minut mi to jede. Je to skoro po rovině, ale zadýchávám se a bolí to. Super, to jsem dopadla. Nakonec se tam dostanu včas, ale bus má asi 10 minut zpoždění. Když nespěchám, jede dřív, ale jakmile nestíhám a celá upachtěná doběhnu na zastávku, vždycky tam čekám, přičemž jako bonus je tři čtvrtě hodinová práce s podtočením a zafixováním mých jemných rovných vlasů totálně v háji a zase vypadám jak zmoklá slepice. 


Do kina moc často nechodím, jsem na filmy hrozně vybíravá. Je trapné přiznat se, že jdu sama? Vlastně už podruhé v životě sama. Poprvé to bylo před deseti lety na Benjamina Buttona. Bylo to skvělé. Seděla jsem tehdy ještě šestnáctiletá mezi cizími žeskými ve středním věku. Připadala jsem si mezi nimi nejdřív jako na jiné planetě. Při poslechu jejich konverzace jsem měla oči navrch hlavy, ale nakonec jsme u filmu řvaly všechny stejně.
Tentokrát si vedle mě sednou tři dámy, které mě učily na gymplu, když mi bývalo právě těch šestnáct. Jejich téma rozhovoru a styl humoru mi je najednou nějak bližší.

Sakra. 

Film byl na velkém plátně boží. Vždycky mě inspirují příběhy lidí, kteří z ničeho dokázali udělat velké něco. Domů jedu celá namotivovaná, ve sluchátkách mi hraje hádejte co. Mám ráda staré hitovky, dneska už takové nadčasové písničky vznikají jen hodně sporadicky. Po filmu ta hudba zní ještě líp.

Taky jsem paradoxně docela nasraná. Ten "běh" na zastávku mi strašně živě připomenul, jak moc jsem se někde zapomněla. Celý letošní rok jsem dělala jedno blbé rozhodnutí za druhým a příliš si zalezla do své ulity, odkud je strašně omezený výhled. Moje chování bylo chvílemi vcelku dekadentní. Ne všechen nezdar jsem si sice zavinila sama, leccos by se dalo nazvat náhodou, neštěstím či dokonce cizím přičiněním, ale ve výsledku to je úplně jedno. Až zpětně vidím, kolikrát jsem šlápla dobrovolně a s úsměvem do hovna. Ale tak to je skoro vždycky. Něco podobného, jako když se s někým pohádáte, ale až týden po konfliktu vás napadne věta, kterou jste toho člověka mohli perfektně uzemnit. Trochu tuším, kde jsem měla většinu času strčenou hlavu. 

dsc_8553.jpg
Čistá krajina... Podzimní výlet do Femundsmarky byla jediná rozumná investice za celý rok. Slovy nedokážu popsat, jak moc tuto krajinu miluju a co to se mnou dělá. 

Na konci listopadu letím zas do Kanady. Jako přesně před rokem. Tehdy jsem strašně chtěla a byla plná obrovského očekávání, letos se mi tam vůbec nechce. Ale protože jsem si pohnojila všechno, co šlo, musím. Doma svoje problémy už nevyřeším. Můj nezájem o vnější svět mi pochopitelně docela zásadně zasáhl do mé práce. Neodpovídala jsem na maily se zájmem o zakázky, nesnažila se nijak propagovat, neudělala jeden jediný krok vpřed, netvořila téměř nic pěkného. Peníze, které jsem měla našetřené, mi nakonec udělaly spíš medvědí službu. Neměla jsem totiž nad sebou žádný bič. Dostávala jsem nabídky na rozhovor na známé navštěvované servery, ale měla jsem problém napsat i jeden blbý mail... Je to celkem jednoduché. Pokud se chci živit focením, musím dělat všechno proto, abych byla vidět. Pokud na to totálně z vysoka kašlu, fotograf je dneska na každém rohu, nikdo na mě čekat nebude. Když už jsem s někým komunikovala, měla jsem tendence si vymýšlet důvody, proč tu zakázku nemůžu vzít, nejoblíbenější důvod zněl "možná zrovna budu na cestách", abych sama sobě omluvila nechuť pracovat. 

Věděla jsem, že jsem sama proti sobě, ale nešlo to jinak.

b0007477.jpgPodzimní větrné dny před mým odjezdem.

Věci do batohu házím nedbale a s totální nechutí. Že je tu něco špatně potvrzuje i fakt, že v něm mám stále spoustu místa, což se mi jinak nikdy na žádné cestě nestává. Jindy musí být každý centimetr krychlový využitý. Loni se mi sice za mořem vcelku líbilo, byla to nová neuvěřitelně silná zkušenost po všech směrech, ale ke konci už jsem to tam fakt nemohla vydržet. Po návratu domů jsem si s odstupem i navzdory všem patáliím silně uvědomovala, kam doopravdy patřím, jakým stylem a v jakém prostředí chci svůj život vést. Zahraničí, speciálně taková místa jako Whistler, člověka ze začátku silně strhnou a pak musí být velmi obezřetný, aby ho to místo nesemlelo. Mě semlelo. Nenašla jsem se tam. Představa, že jedu zpátky, mě netěší.

Letadlo má v Praze zpoždění skoro 3 hodiny, což dost vážně smrdí tím, že to v Londýně nestihnu. Po příletu mám 15 minut, než zavřou gate. Skoro všichni pasažéři stojí ve frontě u přepážky a zřejmě poletí až následujícím letadlem. Nemám ráda letištní prostředí a na lítání mě baví jen adrealin při vzletu a přistávání. Nechci si to prodlužovat. Risknu to a běžím. Opět jsem konfrotována s mou žalostnou fyzičkou, ale v poslední minutě to stihnu. Protože však se mnou už nepočítali a na mém původním místě už někdo sedí, pošlou mě do business class (i s omluvou, bravo British Airways!). Zatvářím se stylem, no, dobře, tak já to tam teda těch 9 hodin nějak vydržím... Těšila jsem se sice na své malé místečko, kde z jedné strany bude řvát dítě, z druhé strany mi někdo ve spánku bude slintat na rameno, zároveň mi budou odumírat nohy a jako bonus ani na jedné straně nebudu mít volné opěrátko na loket, ale přežiju to!

Přestože můžu spát, dokonce pohodlně, nakonec se udržím celou dobu vzhůru, abych omezila jet lag, který mě vždy hrozně sundá. Ve Vancouveru ale nakonec jak trubka čtyři hodiny čekám ve frontě na imigračním, která evidentně nikoho moc nezajímá, protože se bezdůvodně posunuje tempem 3 lidi za hodinu. Ujedou mi všechny večerní spoje do Whistleru, takže místo docela pohodlného spánku v business class si dám "velmi příjemného" šlofíka na lavičce v letištní hale. Cítím se jak bezďák a pocit výhry z cestování v lepší třídě je tatam. Díky bohu jsem si v tom letadle vzala špunty do uší a masku na spaní, hahaha. Protože intuice, protože vetešník a protože Češka. Kdož bez viny, hoď kamenem. Britka co seděla přes uličku si to vzala taky, dokonce i propisku, tu jsem tam já nechala. Just saying. 

dsc_3039.jpgWest coast podruhé a dost možná i naposledy, myslím, že už mě to sem, ani do Kanady obecně, táhnout nebude a necítím při tom žádnou nostalgii. 

dsc_2971.jpgMěsto deště. Hned jsem si osvojila jeho přezdívku Raincouver.

Z letiště vypadnu ve 4 ráno, vypadám hrozně, cítím se ještě hůř. Přesunu se do centra a čekám na spolujízdu do Whistleru. Poslouchám ruch ulic i takto brzy nad ránem a dívám se na světla rozptýlená hustým deštěm. Jak jinak ve Vancouveru. Velká města ve mě vzbuzují trochu úzkost. I naše malá Praha mě dokáže pěkně vyvést z míry, natož Vancouver. Hlavou mi probleskne věta "co tady sakra zase dělám", pár pochybností, jestli jsem přece jenom neměla zůstat doma a risknout jinou cestu. Pak to uzavírám a snažím se soustředit na to, proč jsem se vracela. O penězích je prý neslušné veřejně mluvit, ale upřímně je to jediný důvod, proč jsem zpět. Díky známosti mám v jinak neskutečně drahém Whistleru velmi výhodné ubytování a tím pádem velkou příležitost si ušetřit slušné peníze za kratkou dobu. Potřebuju nové vybavení, protože momentálně vlastně ani nemám čím fotit. Starý foťák pořád mám, ale ten už je na seriózní práci naprosto nevhodný, můžu ho použít jen na předem připravené fotky, ostřím už jen manuálně. Něco mám samozřejmě našetřeno díky prodeji starého vybavení, ale každý, kdo prodával fototechniku, ví, jak nevýhondný takový prodej vzhledem k investici je. Nestačí to ani náhodou na všechno, co potřebuju, plus z něčeho musím i žít a mít nějakou rezervu, než se to všechno zase plně probudí a bude fungovat.

Hned první minuty ve Whistleru jsou tak moc povědomé, že mi připadá, jako bych ani neodjela. Automaticky sahám na tlačitko přechodu pro chodce, v centru nemusím přemýlet, kudy domů (ve Whistleru se totiž první dny ztratíte na 10 metrech čtverečních, JAKO FAKT), dům voní pořád stejně a světlo v mém pokoji je pořád stejně zluté. Jen stará husky fenka Alpine při chůzi trochu víc kulhá na zadní, než když jsem ji viděla naposledy.

dsc_1173-2.jpgAle je to pořád krásná dáma!

Všechno je úplně stejné, ale zároveň pocitově strašně jiné. V centru přelidněno, zmatení asijští turisté pobíhají sem a tam, nejraději jdou v protisměru všech ostatních chodců, sníh, břečka, sníh, déšť, břečka, zhulený australan s dlouhými narezlými vlasy a knírkem, vůně trávy, co se v ulici po jeho průchodu drží ještě několik minut, sníh po kolena, panička s kabelkou od Prady, pytlíčky s psími hovny, zmrzlé medvědí hovno, lyžař v parádním oblečení s lyžemi na rameni, co se prudce otáčí, takže pokud kolem něj lidé nemají úplně postřeh, dostanou po hlavě, lyžař v křiklavě růžové kombinéze z devadesátek, břečka po kolena, kaluže po kotníky, ráno ledovka, malý pytlíček od kokainu na chodníku, večer na autobusové zastávce hezká slečna, co se náhle zlomí do pravého úhlu a zvrací. Na její krásné dlouhé blonďaté vlasy a rukávy slušivé bundy. Uf. Bude mi chvilku trvat, než si na tyhle kulisy zase zvyknu. Prostředí na mě vždy má obrovský vliv a vytvořit si kolem sebe svou bublinu je pro mě někdy těžké.

Fotky z Femundsmarky, které si po večerech upravuju, jsou tak neuvěřitelný kontrast. Pár lidem po večerech napíšu, že jsem tu nešťastná a chci domů. Nebo vrátit čas. 

dsc06074.jpgLost Lake ve Whistleru. Po večerech tiché klidné místo.

Dva dny spím a čekám a zpožděný batoh, potom hned naskočím do práce. Nejdřív sama, potom s někým, později si najdu druhou práci. Jedu jak fretka. Volný čas? Nemám. A když už někdy přijdu domů za světla a mám třeba volné dvě hodinky, jsem tak unavená, že poslední, na co mám náladu, je sport. Dochází mi, že jestli mám šanci za celý den udělat něco pro sebe, budu se muset naučit vstávat brzo ráno. Sem tam se mi to podaří, ale většinou jsem potom zase nepoužitelná přes den. Je toho moc a jsem unavená. 

dsc_3582-2.jpgMrazivá noc u Green Lake.

Svým způsobem je pro mě uspokojující vidět, jak rychle tu přibývají peníze. Přináší mi to vnitřní klid a úlevu, že nebudu mít tak velké starosti aspoň po této stránce, pokud se vším naložím dobře. Navíc, když pracuju 12 hodin denně, dny se slijí v jednu šmouhu a čas docela utíká. Ale finančně se stabilizovat bude jen dočasná náplast, pokud nezměním příčinu, proč se mám blbě. Proč se tak mám, to moc dobře a dlouho vím. Protože se o sebe nestarám. Ani o tělo, ani o duši. Příliš jsem se zaměřila jen na to špatné. Než jsem odjela, dostal se ke mně tento článek, který se mi strašně moc líbil a četla jsem ho už asi čtyřikrát. Autorův přístup k životu a jeho elán je pro mě inspirující, stejně jako postoje a názory, které tam popisuje. Byl to jeden z momentů, kdy jsem si velmi silně uvědomila, jak důležité je se konečně probrat. Úspěch a spokojenost je nastavení v hlavě. 

Soundtrack letošní zimy. Písničku znám delší dobu, ale pod kůži mi vlezla až s koukáním na seriál Bron, který jsem dlouho odkládala, ale nakonec to je spolu s Game of Thrones můj zatím nejoblíbenější. Mám novou misi - potřebuju náladovou fotku s Öresundským mostem. :D Koukat jedině s titulkama bez dabingu. 

And everything... goes back to the beginning... :)

Po večerech občas listuju náhodnými stránkami jedné své oblíbené knihy a jeden odstavec si musím zapsat.

"Usiluješ-li dělat něco, čeho si ceníš, je důležité obklopit se lidmi, kteří nezištně tvé úsilí podporují. Mít kolem sebe takzvané přátele, kteří mají stejná zranění, ale žádnou skutečnou touhu jejich zhojení, je jak pastí, tak i jedem. Tento druh přátel tě bude podceňovat, abys jednala nezřízeně, mimo své přirozené cykly, v nesouladu se svými duševními potřebami."

Snažím se hlídat, v jakém prostředí trávím svůj čas, ať už to jsou lidi v reálu nebo třeba to, co dělám na internetu, včetně internetových druhů komunikace. Už mnohokrát jsem se přesvědčila, jak strašně mě může nevhodné prostředí ovlivnit. Pokud nemám možnost být s lidmi nebo v prostředí, které i vyhovuje, aspoň eliminuju ten vliv na minimum. Tady v Kanadě jsem skoro pořád sama. Vyhovuje mi to. Letos se ze mě stal celkem brutální choler. Vyhýbám se nepříjemným situacím a pracuju na tom, abych nebyla tak impulzivní, protože jsem fakt hrozná, když mě ovládně vztek. I když jsem už "měla tu čest" i s mnohem horšími případy. Po výbuchu mi je ještě dlouho špatně a jsem naštvaná. Když mě něco štve a zvládnu to odsunout někam dozadu, přestat řešit, schovat mobil do kapsy a vypnout zvonění, za chvíli na to prakticky zapomenu. Když se k tomu pak vrátím, mám úplně jiný přístup a nejsem skoro vůbec ovlivněná afektem. Vždy mi v tom hodně pomůže sama sobě říct, že tohle či tamto nemám zapotřebí a že ten čas můžu věnovat něčemu, co mi něco dá (nebo aspoň nic nevezme, hlavně dobrou náladu). Místo koukání do cizích zahrad se snažím starat o tu svou. Stačí změnit pomalu a bez tlaku pár otravných blbostí a hned je všechno daleko lepší.

dsc06083.jpgKřupavé a klouzavé běhání. Po příchodu domů na obličeji nejkrásnější tvářenka...

Jedno prosincové odpoledne zaznamenám na FB nabídku na pronájem docela fajn bytu. Líbí se mi, ale začnu okamžitě vymýšlet, proč by to nešlo, proč bych to nezvládla... Je pro jednoho sice celkem velký, stejně tak nájem by byl lepší ve dvou. Pak si pomyslně lisknu a napíšu zprávu. Long story short: Mám poprvé v životě svůj byt. V Javorníku, hlavním městě Rychlebských hor. Vlčice jsou sice jen jedny, ale 7 km je stále v pohodě doběhová vzdálenost. Popisuju to tu s takovou slávou, ale nesmějte se. Javorník je super maloměsto. Potraviny jsou otevřeny až do šesti. I večerku tam mají. A taky wellness, bazén, lezeckou stěnu a zámek s krásným parkem, na který mám od dětství až po současnost spousty nostalgických vzpomínek. I diskotéku tam mají! Ale na tu už asi nepůjdu. Zároveň je tam mrtvo, což je taky super. V lese nad Javorníkem je pro běhání víc možností, než v lese nad mými Vlčicemi. A až to budu myslet vážně s tím, že chci mít hezký zadek, můžu si každý den vyběhnout několikrát schody k místnímu zámku. Na základce nás k tomu občas nutil tělocvikář. Nenáviděla jsem to. 

V Rychlebských horách je všechno, co mám nejradši. Čas od času mi chybí lidi a společnost, ale to není neřešitelný problém a stejně jsem častěji radši sama. 

13199029_1322955497731489_1733654888_o.jpgMaloměstečko...           

Skoro každý den se dívám na fotky a představuju si, jak bych si to tam mohla zařídit, abych se tam cítila dobře. Prohlížím si webovky Ikei a Jysku a vybírám si ze svých disků adepty na fotky, které si vytisknu v obrovském formátu na zeď. Je to skoro takový každodenní fetiš před spaním a taky velká motivace. Mám z toho fakt upřímnou radost, i když jsem v tom bytě ještě osobně ani nebyla. Mamka i ségra říkaly, že je super, a já jejich úsudku plně důvěřuju. 

Píšu vymyšlený životopis (říkali, že se to tak dělá) a nabírám si třetí práci jako číšnice v restauraci. Časově to nějak udělám. Ale bude to už fakt brutál. 

b0007416.jpgÚžasné smíšené lesy nad Javorníkem, krásné ve všech obdobích. Sen každého lesního běžce. 

dsc06148.jpgVýhled na Whistler Mountain z "mého" domu. Kdo neví a koho to zajímá, ve Whistleru se lyžuje na dvou horách, Whistler a Blackcomb, které jsou propojené kabinovou lanovkou Peak 2 Peak. Na Whistler Mountain nastoupíte na lanovku přímo v centru města.

Nemám ráda severoamerické Vánoce. U nás je to poslední roky taky čím dál horší - možná to je ale tím, že stárnu. Jako malá jsem to tak možná nevnímala, ale dneska jsem ráda, že jsem nedostávala 50 dárků. Aspoň jsem věděla, jaké to je po něčem doopravdy toužit a pak z toho měla fakt radost. Dnešní děcka mají všechno ještě dřív, než si vzpomenou, že by to chtěla. Mamka nám uměla udělat krásné Vánoce. Pekla milion druhů cukroví, vonělo doma celý prosinec. Nechápu, jak to stíhala, s prací a se třemi, později čtyřmi dětmi. Doma hrály nejlepší staré koledy z gramofónové desky. Naše šílená rodina si udělala vlastní tradice. Taťka s bráchou vždy ve sněhu závodili v běhu ke kůlně a zpátky pouze v trenkách a po rozdávání dárků jsme řvali z plných plic z okna "děkujeme, Ježíšku!!!". I když polovina dárků byly věci, které jsme spíš potřebovali, než chtěli, hahaha. Byla jsem jedna z posledních ve třídě, kdo věřil na Ježíška a tu zdrcující pravdu, že nenosí dárky, jsem se dozvěděla přes dveře z rozhovoru rodičů mé kamarádky. Tady je to neskutečná přehlídka plýtvání, nevkusu a rozežranosti a není úniku. Jsem přes svátky v práci a kromě telefonu domů a návštěvy kamarádky na Vánoce vůbec nemyslím. Jako kdyby ani nebyly.

Na Silvestra mám v plánu před půlnocí vylézt na kopec a podívat se na ohňostroj a zdejší bláznivé lidi zeshora, maximálně na hodinku pozdravit kamarádku, jinak chci být sama. Ráno mi ale píše mail rodinný přítel, Američan Butch, který stejně tak jako já nemá úplně náladu na nějaký hlučný kolektiv, a pozve mě na večerní pokec. Jen poznámka: Je ženatý, věkem by mohl být můj dědeček a navíc to je jeden z nejslušnějších mužů, jaké jsem kdy poznala. Moc ráda si s ním povídám. Vůbec si čím dál raději povídám se staršími lidmi. Ne vždy to s každým plyne, pochopitelně, ale když si to někdy i navzdory věkovému rozdílu sedne, je to skvělé. Na skoro všechny věci mají názor, který dává logiku, skoro vším si většinou už sami prošli a daleko lépe vědí, co je doopravdy důležité. Umí mávnout rukou nad věcmi, kterým dávám daleko větší důležitost, než si zaslouží. Vzbuzují přirozenou autoritu, takže se jim lépe naslouchá. A mají fakt super vtipy. Takové ty co sednou jak prdel na hrnec a zároveň jsou slušné. Pozvání mě trochu překvapuje, ale přijímám. Proč ne. Nakonec mám pocit, že jsem nemohla letošek zakončit lépe, než příjemnou konverzací na úrovni, která mi přinesla spoustu nových podnětů k přemýšlení nebo naopak spoustu věcí uzavřela. Doma jsem ještě před půlnocí a půlnoc strávím na zemi s Alpine, která se strachy chvěje u mě v pokoji.

Díky a sbohem, 2018, na ty brutální a nečekané lekce asi nikdy nezapomenu. Letos je zúročím.

Nový rok začínám s dobrou náladou. Využiju toho, že je 1. ledna a všichni (zřejmě i včetně mého šéfa) vyspávají draka. Ráno vstanu o hodinu dřív, udělám v práci jen to nezbytné a pak zdrhnu na tajňačku lyžovat, společnost mi dělá Butch a Joe (manžel kamarádky, u které bydlím). Že Joe lyžuje dobře nikoho tolik nepřekvapí, ale že Butch je ještě větší drak už trochu jo. Jezdí brutálně rychle. A to mu je už přes sedmdesát. Neuvěřitelné. Aktivní život dělá zázraky i v pokročilém věku. Stíhat jim je absolutně nemožné, ale snažím se. Úplně si zničím stehna. Teprve pak běžím dodělat, co jsem posunula. Odpoledne jsem měla v plánu jít běhat, ale dochází mi, že po lyžování v kombinaci s prací už si nejspíš obecně moc nezaběhám, po tom dlouhém sjezdu jsem ráda, že dojdu domů.

Zase se víc usmívám na svět a Whistler už mi není tak protivný jak na začátku. 

dsc06143.jpgButch, the biggest killer with the biggest heart. :) 

_dsc4163.jpgBlack Tusk z vrcholu lanovky na Whistler Peak. Nejdřív jsem si chtěla zrušit koupený skipass, přece jenom to tu nestojí zas tak málo peněz, ale nakonec jsem ráda, že jsem to neudělala.

Nevěřím na novoroční předsevzetí. Konec roku je jen hra na uzavírání kapitol a nových začátků. Pro mě bylo impulzem k postupným změnám hlavně vypadnutí z republiky. A taky mě samozřejmě donutily okolnosti. Snažím se dělat tak dlouho odkládané věci. Staré známé moudro praví, že ve zdravém těle zdravý duch. Začala jsem tedy tím, že se o sebe trochu líp starám, pomalu odstřihávám všechno, o čem vím, že mi škodí a naopak zkouším do své rutiny zahrnout staré i nové zdravé činnosti. Dělám skoro každý den dechové cvičení tummo breathing, vřele doporučuju vyzkoušet. Je to úplně boží, poradil mi to rychlebský zabiják Honza S. (díky, bez tebe bych o tom nevěděla!). Dávám studené sprchy, jednou jsem to vyhecovala jít se okoupat i ven do řeky, ale zatím jsem neměla čas to zopakovat. Wim Hofova metoda je něco, co chci na sobě letos hodně testovat. Docela jsem zhubla loňské zásoby a je mi ze sebe trochu líp, což má obrovský vliv i na to, jak smýšlím o dalších aspektech svého života. Snažím se co nejvíc hýbat, jíst co nejmíň sladkostí. Často slýchám, zvlášť od rodiny, že pořád koukám do telefonu. Je to pravda. Ahoj, jmenuju se Barbora a mám problém s čuměním do telefonu. Kvůli práci na to teď naštěstí nemám tolik času a navíc je i fajn, že doma všichni spí, když já jsem vzhůru. Na druhou stranu je super ty technologie začít využívat správným směrem. Skoro denně si pustím nějaký videotutoriál nebo cokoliv týkajícího se focení. Čtu si před usnutím anglické knížky, které jsem si tu už loni nakoupila v antikvariátu, ale nedotkla se jich. Učím se norsky. Klasicky z učebnice, ale především z mobilu. Dost mě to baví, je to taková hra... Je úžasné, kolik existuje stránek a aplikací pro učení jazyků zcela zdarma a je to tisíckrát zábavnější, než kdy bylo ve škole. 

dsc_0989.jpgMamko, na tohle se nedívej.

2018-12-12-04-48.jpgOblíbené počasí...

Bojím se, hodně, jestli letos všechno sama zvládnu a zase si to nějak nepo.... víte co. Ale snažím se na to nemyslet a zároveň se na všechno fakt těším, včetně těch tlaků, které mě donutí ze sebe vymáčknout víc. A na svůj byt, Rychlebské hory, na práci, nové fotky, které udělám, na workshopy, na kterých vždy poznám spoustu skvělých lidí, na cesty a výlety, které podniknu, i kdyby měly být jen v rámci našeho krásného Československa, na hory, které přeběhnu.

Těsím se, až se dostanu do bodu, kdy si namísto vzdychání nad nezdarem zase budu dělat ze všeho i ze sebe jenom srandu. Tento přístup mi chybí ze všeho nejvíc.

Ať se Vám všem daří všechno, na co sáhnete. ♥️

viewed 1150x, today 9x