Blog


Bolestivá Jesenická 100

Běhání, comments: 20, viewed 15325x

stovka.jpgMoje první zkušenost se sto kilometry, kterými jsem se fakt protrápila. Tak strašně mě láká běhat ultramaratony a zároveň paradoxně nejsem schopná se do toho pořádně opřít a tak si vždy jen jednou nebo dvakrat do roka ujedu s nějakou, pro mě šílenou, trasou, ze které se pak dostávám měsíc, někdy měsíce. A nejinak tomu bylo teď o víkendu, kdy se konala Jesenická 100. Můj první a zároveň nejdelší a nejtěžší závod, který jsem letos chtěla zkusit. Absolutně nepřipravená jsem se odhodlala to ujít a uklidňovala se myšlenkou, že to je přece jen o hlavě a když se pořádně vyhecuju, dám to určitě v nějakém rozumném čase i bez pořádného tréninku. Stejně jako ty Jesenické 60 roky předtím... Vždyť přece zase tak šílený rozdíl mezi 60 a 100 být nemůže... No, může. Je. A já jsem blbá, že jsem si myslela něco jiného.

Nic těžšího jsem zatím nikdy nezažila. Stalo se mi na první 60, že jsem ji těsně před cílem ukončila kvůli bolesti kolene, ale tady to bylo horší, i když jsem pořád nějak mohla aspoň jít... Dostala jsem se úplně na dno, až jsem chvílemi ani nevěděla, jak se jmenuju. Článek bude přesně o tom, jak se to dělat NEMÁ - a to je vlastně taky důležité vědět. Chci ho sem ještě za čerstva hodit i proto, abych na ty pocity nezapomněla, až mě nohy přestanou bolet a já zase budu líná jít běhat, protože prší nebo protože proto. Známe... Přes to všechno trápení to pro mě byl první zážitek s opravdovým poctivým dlouhým závodem a za zkušenosti a facky, které jsem na něm dostala, jsem vděčná. more


Jarní čtenářské tipy

My world, comments: 4, viewed 3058x

dsc_1853w.jpgNikdy jsem se nepovažovala za nějakého nadšeného knihomola, který přečte klidně 500 a víc stránek za den, ale párkrát do roka mě to chytne a to pak čtu několik knížek za měsíc. Miluju a zároveň nesnáším ten pocit, kdy nejste schopní přestat něco číst a zároveň si šíleně přejete, aby knížka nikdy neskončila. Na takovou člověk narazí jen občas... Vždy, když mám čas a narazím na větší knihkupectví, musím jít dovnitř a bloudit mezi regály, i když vlastně skoro nikdy nejdu pro nic konkrétního. Očima projíždím úhledně zarovnané tituly, cítím příjemnou vůni nového papíru a oceňuji ten klid, který v těchto obchodech většinou je. To je vždycky s ostatními prodejnami v nákupních centrech kontrast. Často při tomto procházení narazím na knihy, které jsem si třeba dávno chtěla přečíst, ale zapomněla na ně. Nebo náhodně vytahuju to, co mě zaujme obalem, jménem autora nebo názvem, a občas si to pak s sebou i odnesu domů.

Baví mě objevovat nové nebo neznámé knihy. Ráda a často čtu samozřejmě i populární knihy, od super čtivé detektivní trilogie Milénium přes Egypťana Sinuheta až po Harryho Pottera, ale tyto knihy většinou zná každý a slyšíme o nich ze všech stran. Mám ráda, když se ke mě dostane něco, co už tolik lidí nezná a přitom by si to zasloužilo pozornost celého světa. Níže tedy najdete šest titulů, které mě nejen v poslední době zaujaly. Beletrie, duchovno i špetka naučné literatury. Pod každým nadpisem je i odkaz na databízi knih, kde si můžete přečíst víc komentářů. A pokud byste se vy rádi podělili o vaše oblíbené tipy na knihy, napište mi je do komentářů. Ráda se nechám inspirovat.
more


Beautiful Norwegian island Senja

Travelling, comments: 5, viewed 8078x

senja1.jpgAs I sometimes go through data on my drives, I find some photos I never used. Last time it was this folder - Norwegian island Senja. It's an amazing place which I consider to be one another must-see in Norway. So I edited a few photos from the trip and posted it here.
.
:
.
:
.
:
.
:
.
:
.
:


The peace of the November forest

Personal, comments: 23, viewed 7021x

The article is not available in english yet.


Jesenická 60 a Rychlebská 40

Běhání, comments: 1, viewed 4356x

nahled.jpgDva první červnové víkendy jsou pro mě už třetím rokem ve znamení běhu. Konají se tu dva pohodové a oblíbené regionální pochody, které však rok roku stále více lídí běží. A já s nimi. Nutno podotknout, že Jesenická 60 je pro mě daleko srdcovější záležitost, protože právě tato akce se stala prvnotním impulzem k tomu, abych začala běhat. Před 3 lety jsem si tam při obyčejném pochodu záhadným způsobem zranila koleno a pochod 2 km před koncem poníženě ukončila. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré. V mém případě na toto pořekadlo skvěle sedí právě můj fail na Jesenické 60 v roce 2013. Stalo se to nějak takhle...

S několika kamarády jsme si řekli, že by bylo fajn si tuto legendární šedesátku projít. Byl to jen takový hec více méně z nudy. Přišlo mi docela "drsné" ujít 60 km za jeden den, ale přesto jsem se docela sebevědomě považovala za zkušenou turistku, která s těžkým batohem přechází Tatry nebo norskou Femundsmarku. Zkrátka a dobře pro mě bylo úplně nemyslitelné, že bych to nedala. Ještě jsem jednu kamarádku, která se výletům do přírody věnovala jen velmi sporadicky, významně varovala, aby si ten pochod ještě rozmyslela, protože by bylo blbé, kdyby kvůli ní někdo z nás musel skončit dřív a ze solidarity s ní někde počkat na auto nebo bus. Haha, karma... Nakonec jsem to byla já, kdo to trapně nedošel a s kým kamarád solidárně počkal na auto. Skončila jsem asi 2 km před cílem, přičemž již cca od 45. kilometru jsem trpěla jako pes. Cíl byl již doslova za rohem, ale nešel mi udělat už ani jeden krok. Dobrý týden po pochodu jsem téměř nemohla chodit a bolesti jsem potom cítila ještě více než půl roku. Co bylo ale nejdůležitější, byla jsem na sebe strašně naštvaná. more


Běh po hřebenovce Rychlebských hor

Běhání, comments: 8, viewed 5663x

1.jpgRychlebské hory. Kraj, kde jsem se narodila a kde s největší pravděpodobností také umřu. Pokud mě teda neklepne někde na cestách, což je taky dost možné. Mám to tu ráda. Přesto jsem se o zdejší přírodu dlouhé roky téměř vůbec nezajímala. I když to bude znít dost hloupě, vlastně mě ani nenapadlo, že by tu mohla být i jiná zajímavá místa než například snadno dostupná Čertova kazatelna či kostel na Boží hoře. Psát o místech, která jsem si tu ale nakonec oblíbila, chci až někdy jindy.

Oblíbila jsem si taky běhání. Nejsem žádný přeborník, jsem (zatím?) dost pomalá a do prudších kopců nejsem schopná běžet, ale jen jít, přesto mě to fakt baví. Proč mě to tak baví, o tom možná taky budu psát až někdy jindy. :) Dříve jsem na sport nikdy moc nebyla. Před 7 lety jsem začala lézt po skalách, ale i v této aktivitě mi trvalo v porovnání s jinými dost dlouho, než jsem získala nějakou sílu. V běhu taky nic nemám zadarmo. Ale mám nějaký přirozený smysl pro vytrvalost, když už v tom není ta síla. Běh je perfektní pohyb pro celé tělo. Většinou běžím sama a tak mnohem víc vnímám přírodu kolem mě. Všechny ty vůně, zvuky, faunu a flóru... Skvěle se u toho přemýšlí a zároveň u toho jde i úplně vypnout, je-li to třeba.

Baví mě běžet co nejdál dokážu. V dnešním světě, kdy ultramaratony dlouhé i několik set kilometrů v horských terénech posunuly hranice někam úplně jinam, nezní moc drsně, že si běžně dám pro radost 20 km trasu, ale nakonec je to všechno jen o úhlu pohledu. Když to řeknu doma mamce, skoro se křižuje a většinou mě varuje, že umřu nebo tak něco. (...:D...) Když to řeknu ultra běžci, pravděpodobně to pro něj nebude znamenat vůbec nic. Ráda bych příští rok uběhla 100 km a ráda bych dala i Beskydskou sedmičku. Nemám na to zatím ani náhodou, ale o tom to je. Tak si tu po těch našich kopečkách pobíhám, učím se mj. i tím o svém těle a jeho fungování a malými krůčky se zlepšuji...
more


Zimní výstup na Halti - nejvyšší horu Finska

Travelling, comments: 3, viewed 4064x

vystupnahalti.jpg...plus pár fotek severního Norska (Lyngenfjord, Lofoty) a malý běžkařský výlet do Femundsmarky.
Nápad nakouknout do zimní Finnmarksviddy přišel někdy na začátku roku 2012 a vyjeli jsme v půlce března téhož roku, tedy přesně před 4 lety (je to vůbec možné, jak ten čas letí?!). Petr ke konci roku 2011 dodělal první dokumentární film o nejlepším lezci světa Adamovi Ondrovi, já měla také po gymplu a tak jsme se shodli, že bychom po letech stresu a omezení, které jemu přinášela tvorba filmu a mně škola, mohli podniknout nějaký oraz. Teda tak nějak to nazýval Peťan. Roky jsem poslouchala, jak jsou zimní expedice úžasné a tak jsem byla řádně naočkovaná a celkem s nadšením souhlasila. Že to ovšem zas takový oraz není jsem plně pochopila jednu noc, kdy byly teploty téměř u -30°C a on dokola opakoval, jak je to boží, zatímco já raději ani neotvírala pusu, aby mi z těla náhodou neuteklo víc tepla, než bylo nutné. To jsem si vážně začínala říkat, že s tím chlapem něco není v pořádku... :D

Samozřejmě trochu přeháním. Bylo to boží. Zpětně jednoznačně. Pro takovou teplomilnou holku, která většinu svého dosavadního života měla k podobným aktivitám celkem daleko, to byl naprosto skvělý zážitek. Když jsem v roce 2009 poznala Petra, neustále mi vyprávěl o svých zimních cestách na pláně severního Norska. Znělo to pro mě jako příběhy z jiného vesmíru a rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo, že bych někdy dělala něco podobného. Se správnou přípravou a ve společnosti někoho, kdo má dost zkušeností, to však zase tak těžké nebylo ani pro někoho jako já.
Je to jednoznačně zatím nejdelší fotočlánek, jaký jsem tu kdy dala. Fotkami jsem rozhodně nešetřila. Určitě tohle nebude pro každého a mnoho z vás zřejmě nedojde ani do poloviny. Přesto to sem dávám, protože byl pro mě tento výlet docela zásadní a v té době i celkem drsný. Trochu jiný pohled na sever Evropy...
more


Únorová Barcelona

Travelling, comments: 4, viewed 6427x

dsc_7274u.jpgSeděla jsem zrovna jeden povánoční večer na doma u počítače na severu Evropy, za okny byla už ve 3 odpoledne černočerná tma a chumelenice, když mi na Facebooku přistál vzkaz od Daniely: "Čau, v únoru potřebuju jet na týden do Barcelony odvézt na prázdiny jednoho malého kluka k jeho taťkovi a za týden s ním zase přiletět zpátky. Ubytování zdarma u té rodiny. Sháním někoho, kdo pojede se mnou. Nechceš jet?"
Moje hlava začla okamžitě po přečtení tohoto vzkazu vymýšlet důvody, proč bych jet neměla. Nehodí se to, rozjíždí se teď mnoho časově náročných projektů, během blížícího se jara budou velké výdaje na různé věci, které budu potřebovat, v březnu se zase bude muset jet do Norska, pak chci na Island a podobně. Pak jsem se ale zastavila a zeptala se sama sebe, proč to sakra dělám? Vždycky mám plnou hlavu i hubu keců, jak chci strašně moc cestovat a vidět toho co nejvíc, ale často si přicházející příležitosti nesmyslně sama automaticky zakážu. Vždycky se najdou "rozumné" důvody, proč je vhodnější momentálně zůstat doma. Zrovna o Barceloně, a městech obecně, jsem sice nikdy nijak zvlášť nesnila, na druhou stranu jsem toho zatím z jižní Evropy moc neviděla a Španělsko určitě na seznamu je. Tak proč do něj nenakouknout právě skrze tohle město a jeho okolí? Neříkala jsem si náhodou, že chci letos zažít trochu víc tepla, než předešlé roky? Začít se trochu ohřívat už v únoru nezní zas tak špatně. Místo výmluv jsem tedy začala hledat cestu. A světe div se, šlo to docela snadno. Chlapy jsme nechaly doma a udělaly si holčičí výlet. Barcelonu jsme si prošly křížem krážem, válely se na pláži, smály se věcem, které žádný chlap nemůže nikdy pochopit, probraly všechny důležité i nedůležité věci v našem životě (pro jistotu dvakrát), dávaly si skvělé kamarádské rady, kterými se stejně nakonec řídit nebudeme, a tak různě. A nepohádaly jsme se, i když chvílemi taky moc nechybělo. :D
more


Polární noc v Tromsø

Travelling, comments: 5, viewed 6392x

senja.jpgTromsø, 25.11. 2015. Poslední den v roce, kdy tady slunce vykoukne nad obzor. Nasledujícího dne na téměř dva měsíce zmízí a severní oblasti zasáhne období tmavé polární noci. Slunce pak poprvé v roce 2016 vyšlo 15.1. Ne však ve městě, šlo vidět pouze z vrcholků okolních hor. Dole ve městě mělo jít vidět až 21.1. 2016, ale kvůli nepřízni počasí to bylo ještě o několik dní později. Dřív jsem si myslela, že polární noc v těchto končinách znamená 24 hodin trvající tmu. Ve skutečnosti je však i v kritickém období kolem zimního slunovratu kolem poledne chvilka "světla". Jen pro představu, Tromsø leží téměř na 70. rovnoběžce, na stejné zeměpisné šířce leží nejsevernější oblasti Aljašky. I přesto, že to ale není tak drsné, jak jsem si myslela, mi moje tělo dalo najevo, že se jen tak přizpůsobit nehodlá a já jsem chvílemi měla docela dost.

Až když sedím zpátky v teple a světle domova a do oken mi svítí ostré polední slunce, si ale plně uvědomuju, jak skvělou zkušenost jsem si mohla prožít. I když to zní otřepaně a sluníčkově (a moje ségra se svým chotěm se mi zase budou smát), cítím obrovskou vděčnost. Za ty noci, kdy jsem seděla u okna a pozorovala polární záře zatímco za mnou praskalo dříví v krbu. Za velryby a tuleně, které jsem mohla vidět ve volné přírodě. Za slunko, které nám svítí nad hlavou denně a nám to přijde tak normální, že už to vůbec nevnímáme. Za všechny ty možnosti, které mi život přinesl. Za privileium narození se v tak skvělém kraji, jakým jsou Rychlebské hory. A za všechny skvělé lidi; 3 sourozence, se kterými si jeden z druhého neustále utahujeme, jeden je šílenější než druhý, ale když je zle, vždy stojíme při sobě... Akční kamarády, kterým je omšelost a nuda cizí... Nejbližší osoby, které mi daly ty největší životní dary a lekce. Jak dojemné, vím... :D Ale takto to cítím. more


Stetind

Travelling, comments: 6, viewed 6324x

dsc_8624-2.jpgI decided to write some words about a few Scandinavian locations and trips, which I consider to be the best that I have visited so far. We have been in Norway so many times already and we have seen a lot during our travels. Our drives are full of gigabites of photos that we haven't posted anywhere yet. So I think it is maybe a pity that all these pictures just lay in my computer. Perhaps there may be someone who will find it interesting or motivating.
So I will start with, maybe, the very finest trip - the Norwegian national mountain Stetind with a height of 1392 meters above the sea level. So far I haven't heard that other countries have their national summit. Only the highest one. But ok, Norway has it. And as soon as you see Stetind, you are not surprised about it anymore... It's an enormous monolithic piece of granite rock, it's bizarrely shaped and the surroundings are absolutely fabulous.

At the beginning of July 2014 we went on a roadtrip to northern Norway and this rocky monolith was our first stop. The view from this famous mountain is definitely one of the best views you can get in Norway. You can see the whole Tysfjord, sea full of islands, Lofoten on the horizon and the wide ocean in the background. It's really worth the daylong effort. And, of course, I have to admit that the egoistic feeling "I stood on the top" is not bad at all too. ;) If you plan to visit Norway, especially areas behind the polar circle, definitely consider visiting Stetind. In my opinion it is a must-see and it would really be a shame to just pass by and not go there. Tons of people visit Lofoten every summer and this place is just along the way there. There are couple of climbing routes by which you can reach the top and there are different difficulties, from the easiest ones to the hard ones. But we went by "main route", it's the easiest one that most of the people use. First you only hike to the pre-summit called Halls Fortopp. And then you put your climbing gear on and continue to the top of the Stetind. Most of the way you can normally walk, sometimes crawl on all fours four (me, haha). There are maybe two quite difficult places, where you have to climb. It's not very hard, but the exposed terrain and weather conditions might be tricky. I don't recommend to climb there without the rope. Even though we saw some guys doing it. They were crazy. Don't be crazy too. more