Stetind

dsc_8624-2.jpgRozhodla jsem se, že napíšu pár slov o několika málo skandinávských místech a výletech, které považuju za to nejlepší, co jsem tu zatím zažila. Na těch mnoha cestách jsme toho viděli opravdu hodně a na discích se hromadí mnoho giga fotek, které se vůbec nikde neukazovaly. Takže si myslím, že je možná trochu škoda, aby to jen leželo ladem v počítači, když to třeba někoho může zajímat, inspirovat či nakopnout. Začnu tím, dost možná, úplně nejhezčím - norská národní hora Stetind s výškou 1392 m. n. m. Zatím jsem neslyšela, že by jiné země měly kromě nejvyššího vrcholu ještě i národní vrchol. Norsko to tak má a jakmile člověk Stetind vidí, nediví se. Je to enormně velký jednolitý kus kamene bizarního tvaru a na naprosto famózním místě.

Na začátku července roku 2014 jsme jeli na roadtrip do severního Norska a tento skalnatý monolit byla naše první zastávka. Alespoň co se výhledu týče, je to fakt jedno z nej míst. Vidět pěkně z výšky celý Tysfjord, moře plné ostrůvků, na horizontu hradbu Lofot a širý oceán, to opravdu stojí za tu celodenní námahu. A taky, přiznejme si, ten pocit, že "TAM NA TÉ ŠPIČCE JSEM BYLA", není vůbec k zahození. Jede-li člověk do Norska za polární kruh, Stetind považuju určitě za must-see, kolem kterého by byl hřích jen tak bez povšimnutí projet. Mraky lidí každé léto proudí na Lofoty a toto místo je skoro po cestě. Na vrchol vede několik různě těžkých lezeckých cest z několika stran. My jsme šli "normálkou" přes předvrchol s názvem Halls Fortopp. Většinu cesty jdete po dvou, místy po čtyřech, ale i tak se musí asi na dvou místech přece jenom trochu lézt. Bez lana bych to nedoporučovala. Super na tom je ale i to, že vůbec nemusíte být horolezec, abyste si ho mohli užít pěkně zblízka. Ale o tom později.


0.jpg

Panorama se Stetindem focené z jednoho "bezvýznamného" vrcholu poblíž hlavní cesty.

Stetind leží asi 80 km jižně od Narviku a není přímo u hlavní cesty E6, ale pár kiláčků bokem. Vedlejší cesta ústí do tunelu, který je přímo v hoře a na druhé straně vyjedete hned u výchozího parkoviště. Na předvrchol Halls Fortopp se jde odhadem 3-4 hodiny. Odtud se pak již s lanem pokračuje na vrchol Stetindu a toto lezení by mělo zabrat tam i zpět dohromady 3-4 hodiny (ne však pro mě, haha). Celý výlet dá dohromady cca 12-16 hodin a je tedy fajn jít na začátku léta, kdy je celou noc perfektní světlo. Takto brzký start má své výhody, ale samozřejmě i nevýhody.
Na parkoviště jsme přijeli asi v 10 večer. Sbalili jsme si věci, pojedli, asi tak půl hodinky poleželi a zhruba o půl jedné ráno vyrazili. Vyjít v noci je skvělé ze dvou hlavních důvodů - skoro žádní lidi a super světlo. Na začátku července je v těchto končinách stále půlnoční slunce. Za hlavní nevýhodu považuju únavu, která na mě asi v půlce tripu na vrchol dolehla a kterou jsem sice vydržela, ale dobu na vrcholu Stetindu mám kvůli ní docela v mlze a obecně to celý výstup ztížilo a znepříjemnilo. Trip je to celkem náročný a tak je určitě fajn se před ním trochu vyspat. A pokud jdete na Stetind za slunečného dne a máte přitom v plánu i udělat pěkné fotky, na vrcholu budete zrovna když je neostřejší světlo, což focení moc nenahrává.

První část vede po příjemném chodníčku, po kterém co chvíli přeběhne lumík, a krásným, sytě zeleným, březovým lesem, kterým proudí potůčky vody z tajícího ledu v horách a jsou plné malých i větších kaskád. Fajn místo na nabrání vody. Není však třeba to hrotit, protože výš se ještě voda nabrat dá. Tímto lesem je to zatím jen mírné stoupání. Ale čím hlouběji údolím se postupuje, tím strmější chodník je. Pak se začne stoupat směrem nahoru a člověk se brzy dostane nad hranici lesa.

1-2.jpg

2.jpg





Potůčky z tajícho ledu.

3.jpg

Při postupu lesem se Stetind ukáže z nové perspektivy.

Nad hranici lesa je třeba to trochu vybouchat, ale pak se sklon chodníku trochu sníží a taky se konečně začnou otevírat ty krásné výhledy. Čím výš člověk postupuje, tím méně zeleně je kolem. Od hranice lesa se docela příjemným terénem lehce stoupá k horskému jezeru Svartvatnet, kde je poslední možnost nabrat si vodu na zbytek cesty. Pomalu se dostáváme do zvláštního světa ze zbytků ledu a obrovských žulových skal.

5.jpg

Výhledy, které se začnou ukazovat při postupu nahoru.

4.jpg

Vycházenící slunce maluje hory kolem nás na růžovo.

6.jpg



Jezero Svartvatnet - poslední místo, kde dá nabrat voda.


Od jezera se chodník zase láme, je opět strmější a hlavně mnohem exponovanější. Terén se taky zhorší. Jde se různě hrubou sutí, sněhem a po kamenných polích. Sklon je místy hodně velký a zakopnutí by mohlo mít smrtící následky. Zvlášť při přechodu zbytků sněhu je třeba dát si pozor na uklouznutí. Je v nich sice vyšlapaný chodník, ale i v létě můžou teploty v Norsku spadnout pod nulu, obzvlášť na severních svazích hor. A i když je teplo, mokrý sníh nepříjemně ujíždí pod nohama. Na chodníků je taky hodně volných kamenů různé velikosti a tak je třeba našlapovat opatrně, zvlášť pokud jdou za námi jiní lidé. Tato část je fyzicky nejnáročnější.

7.jpg

Skoro po celou dobu výstupu od jezera Svartvatnet na předvrchol Halls Fortopp má pod sebou člověk slušnou díru, která je zvlášť při přechodu sněhových polí dost nepříjemná.

Pár set metrů před vrcholem Halls Fortopp (1314) se sklon zase trochu sníží. Terén je pevnější a příjemnější. Otevřou se fantastické výhledy. Na jedné straně moře s mnoha ostrůvky, Tysfjord zakousnutý do pevniny a Lofoty na obzoru. Na straně druhé nekonečné hory pokryté zbytky sněhu. Laponsko. A v popřetí žuloví skalnatí obři. Prakticky kamkoliv se člověk podívá, vidí vrcholy, na kterých by bylo velmi zajímavé stát. Fakt nádhera.

8.jpg

Kousek pod vrcholem Halls Fortopp. Skalnatá hora na fotce se jmenuje Presttinden.

9.jpg

Boží výhledy na všechny strany...

Tyto dvě fotky výše byly foceny něco málo po půl 4. ráno. Slunce je v tuto roční dobou už docela vysoko nad obzorem a začíná péct. Polární den je jízda. My fotografové kvůli němu ale i docela trpíme. Nejkrásnější žluté světlo začíná zhruba v 11 večer a trvá třeba tak do 3-4 ráno. Pak se jde spát, ale já osobně se dosytosti nevyspím ani když si přes hlavu naházím třeba 5 triček. Nedej bože, když je k tomu přes den ještě i horko. Po pár dnech to na člověka neskutečně dolehne a začne se vzhledem i chováním podobat zombie. Pak je fajn najít si nějaký tmavý kout a chvíli hibernovat.

10.jpg
Došel jsi až sem? Jsi jednička! Na předvrchol nás doprovodil náš pan zvukař. Tohle je typická ukázka nonverbální komunikace mezi ním a panem fotografem. Co teprve, když dojde na mluvené slovo... a pak nemám mluvit sprostě, když trávím čas s takovými lidmi. ;)

Výhled z vrcholu Halls Fortopp je nejlepší. Najednou se přímo před vámi zjeví ten obrovský žulový obr a v jeho pozadí nádherná členitá krajina. Vidět svět z vrcholu Stetindu je jednoznačně bomba, ale výhled z této hory je podle mého názoru o něco impozantnější, a to právě proto, že je tady ještě ke všemu i ten Stetind jak na dlani. Žádná fotka dobře nevystihuje, jak obrovský kus jednolitého kamene to je... To se opavdu musí vidět. Vyjít si sem podle mě úplně stačí, lezení na Stetind už beru jen tak pro ten pocit. Bavím se o normální turistické cestě za účelem pěkného výhledu, ne o zážitku lezeckém. Pro lezce je nepochybně velmi lákavé vylézt na něj jednou z tradičních cest, které na tam vedou.

11.jpg

Pohled na Stetind z předvrcholu Halls Fortopp.

Vrchol se zdá být celkem blízko, ale dost to klame. Je to ještě štreka. Tady si nachystáme lezecké vybavení. Lano, smyce, vklíněnce a friendy. Lezečky nejsou potřeba, helma by se možná hodila, ale my si ji nevzali a žijeme. Po cestě nahoru není žádný nýt a tak se musí jistit po vlastním. Přestože je to nejjednudušší možnost, jak se na vrchol dostat, prvolezec by určitě měl mít nějaké zkušenosti se zakládáním vlastního jištění. My jsme měli jenom 3 friendy a 2 vklíněnce, takže v tomto ať se nikdo neinspiruje - určitě je lepší vzít si toho víc. Vzhledem k obtížnosti nejtěžšího místa výstupu by prvolezec měl minimálně na umělé stěně dokázat natáhnout 6 UIAA (raději 7 UIAA).
Většina cesty je choďák, ale je to FAKT HODNĚ exponovaný choďák, takže pokud se bojíte výšek (jako já), počítejte s tím, že se odhadovaná délka dosáhnutí vrcholu docela prodlouží. Tam, kde totiž normální lidi chodí po dvou, jsem já lezla po čtyřech. A navíc celá rozklepaná. Kdo je s výškami v pohodě, je na vrcholu za chvilku. Borci můžou jít na mnoha místech bez lana, ale já si myslím, že to není nic příjemného a tak bych si s tím lanem pro jistotu práci stejně dala.
Taky tady člověk znova ocení to, že nebyl líný vyjít po půlnoci. Přestože je krásný den a červenec, na vrcholu Halls Fortopp potkáme jen dva lidi, navíc Čechy, kteří tu nocovali. Ti začínají lézt zatímco my si chystáme věci, takže než začneme my, jsou už dost daleko a máme prostor a klid. V horském terénu není příjemné, když někdo zdržuje další lidi. Takže ti, kteří ví, že budou pomalejší, nechť si přivstanou. Nebo nejdou spát. ;)

25.jpg

Sympatická česká dvojice lezců. To ráno lezli první a měli Stetind celý pro sebe.

12.jpg

Lezecky nejtěžší místo celého výstupu normálkou.

Fotka výše je z nejnáročnějšího místa celého výstupu. Obtížnost je psaná 5+ UIAA. Skoro celou dobu se drží tutová spára, do které zapadne celá dlaň, ale psychický faktor tu může dát slušně zabrat. Je to totiž asi jediné místo, kde pod nohama zmizí zem i stupy a tak se musí nohy opřít do holé stěny, přičemž pod sebou máte celkem velkou propast. To by byl let na jistotku... I když se nechcete dívat dolů, stejně vám tam sklouznou oči kdykoliv posunujete nohy po holé skále. Na tomto místě jsem si slušně procvičila svůj slovník hodně sprostých slov. Lezci ví a pochopí - pomáhá to. Jak jsem už napsala, chyty jsou úplná madla, ale vzhledem k množství lidí, kteří tu denně lezou, je celá spára trochu oslizlá. Lidi, kteří lezou v horách a pohled z velké výšky jim s žaludkem nic nedělá, toto místo pár pohyby přeskočí a ani se u toho nezapotí. Já nejsem ve své kůži už v 10 metrech, takže toto byl pro mě trochu hardcore.

Kousek odtud je ještě jedno těžší místo, odkud nemám fotku, ale přesto bych ho zmínila. Musí se slézt z asi 3-4 metrového kamene. A to tak, že se rukama a nohama musí zapřít do kamene vedle, přičemž za zády je už jenom šupa dolů. To taky nebylo nic moc příjemného, ale člověk si opět trochu zanadává a pak se to dá zvládnout. Pak už se až nahoru jde po dvou, místy po čtyřech, občas se nějaký pohyb trochu podobá lezení, ale už je to docela pohoda. I hřeben se rozšíří a zbytek cesty už není tak nepříjemně exponovaný.

13.jpg
Čím blíž vrcholu člověk je, tím častěji se dá normálně jít. Hora za mnou je Halls Fortopp, odkud jsme přišli.

Při výstupu poslední části na mě dolehlo nevyspání a fyzické vyčerpání a začala jsem být extrémně unavená. Asi nikdy předtím se mi ještě nestalo, že bych usínala u nějaké činnosti. Tady tou činností bylo jištění, což není úplně ideální stav. Postup se kvůli mně ještě víc zpomalil, lidi nás předbíhali a pak titíž zase obcházeli po cestě dolů. Loudala jsem se a strašně zdržovala Peťu, který tahal lano. :) Naštěstí to v této části už je opravdu jednoduché.

14.jpg

A takhle vypadá většina mých vrcholových fotek. Okamžitě jsem to zabalila. Popravdě ani nevím, jak dlouho jsme tam byli, protože jsem hned byla tuhá. Celou dobu výstupu jsem se fakt bála, takové výšky nejsou moc pro mě. Je zvláštní kolik energie strach člověku vezme.

19.jpg
Tysfjord, mraky a mrtvola.

15.jpg

...ale nakonec mě Petr donutil si aspoň sednout. Že prý ty fotky vypadají blbě, když ležím.

Vrchol Stetindu je taková zvláštní placka s povrchem z oblých kamenů. Uprostřed té plochy na vrcholu je zvláštní ticho a klid, ale jakmile se člověk zase přiblíží k ostrému okraji, doléhá nahoru hluk z cesty dole a vítr, který se opírá do skalnatých stěn hory. Pohled z okrajů je skoro hrůzu nahánějící - neskutečná šupa až dolů do fjordu. Nahoře je také vrcholová knížka.
Špatná viditelnost ani ostré denní světlo moc nepomohlo tomu, abychom mohli udělat nějaké dechberoucí fotky, ale místo je to opravdu výjimečné. Mít možnost být tam přes noc, kdy je nejlepší světlo, by určitě přinesla skvělé obrázky.

16.jpg

Pohled směrem, ze kterého jsme přišli. V popředí hora s malou mohylou Halls Fortopp, vpravo dole jezero Svartvatnet, ve kterém se za nezvykle teplého dne rychle topí ledové kry, a nad ním skalnatý obr Presttinden.

18.jpg

Partner in crime.

Cesta dolů je značně rychlejší a jednodušší. Možná taky proto, že už si na tu exponovanost přece jenom člověk trochu přivykne a už mu to nedělá takový problém. Skoro celou dobu se jde úplně stejnou cestou, jen v jednom místě (tam, kde je to nejtěžší lezení) se musí slaňovat kousek jinde. Tam se musí v jednom místě přelézt úzký exponovaný hřebínek a z místa, na kterém stojí lidi na fotce níže, se slaňuje odhadem tak 10 metrů dolů zpátky na chodník. Jinak se slaňovat nikde jinde nemusí.

23.jpg

Skupinka Norů s horským vůdcem v místě, kde se musí slaňovat. Vyleze tam po úzkém exponovaném hřebínku. Je to jediné místo, kde je navrtaný slaňák. Lidi, kteří nemají s lezením žádné zkušenosti, ale přesto by se na Stetind rádi podívali, si můžou najmout horského vůdce. Z oblasti můžu doporučit například toto: http://www.albmi.com/. Tyto lidi známe osobně. Díky jejich přístupu i zkušenostem můžu Albmi Adventures s čistým svědomím doporučit.

17.jpg
Kousek nade mnou si bystré oko možná všimne malé červené tečky nějakého člověka. To jen pro lepší představu toho, jak je Stetind obrovský. A to je na této fotce jen jeho horní část.

24.jpg
Poslední opravdu exponované místo, kousek před Halls Fortopp. Vodní plocha dole je konec fjordu.

22.jpg

Na Halls Fortopp jsme se opětovně shledali s kámošem, který na nás po celou tu dobu čekal s Čendou. Chudák, bylo to fakt dlouho. :D Originální turistická fotečka musela být.

20.jpg

Výstavní kousek.

dsc_8624.jpg

Pohled na Stetind při příjezdu ze směru od městečka Kjøpsvik (kde staví trajekt - jedna ze dvou možností, jak se sem dostat).

21.jpg

A na závěr jedno spařené prasátko jako ukázka toho, jak to dopadá v praxi, když světlý fototyp nechce používat chemické opalovací krémy.

zobrazeno 4646x, dnes 1x