Jarní Vesterály a Lofoty

matind-view.jpgKdyž jsem naposledy psala o cestě na nádherný ostrov Senja, porovnávala jsem ho tak trochu s Lofotami, které jsou sice nádherné, ale milovníkům opuštěných míst by mohlo vadit, že jsou turisticky velmi oblíbené. Byla jsem tam v létě 2012, když byl Instagram ještě v plenkách, přesto tam už tehdy bylo turisty narváno. Popravdě ani nechci vidět, jak to tam v létě vypadá teď, když jsou všechna ta ikonická místa tak moc zprofanovaná. Pokud se tedy tomuto člověk chce vyhnout, nezbývá mu nic jiného, než jet mimo sezónu. Asi nejhorší po této stránce podle mě je jižní Norsko, třeba taková Trolltunga, kde se na fotku čekají hodinové fronty, by mohla vyprávět. Dole ve městech to tam potom je jak někde v Chamonix, což není úplně podle mého gusta. Jestli však je něco hned v závěsu, jsou to asi právě Lofoty... Nádherné hornaté souostroví charakteristické zdvihajícími se skalnatými štíty přímo z oceánu. Je to tam boží, to ano... Ale davům japonských turistů v dvoupatrových autobusech se v létě těžko vyhnete.

Já měla v dubnu možnost přiletět do severního Norska a pak "malou" oklikou přes Lofoty jet autem domů. Zimy jsem popravdě měla plné zuby a ze začínajícího jara jsem měla fakt radost, ale nejet kvůli tomu do Norska? Ani náhodou. Takže jsem měla pořádnou motivaci pracovat. A těch pár dní opět stálo za to. A to platí i po trochu ironické stránce... Jak to s tou cestou autem domů nakonec dopadlo jsem lehce naznačovala na Facebooku. No, nebudu předbíhat, každopádně výlet byl opět jednoznačně velice výživný na všechny možné situace... Fotkami jsem nešetřila. Doufám, že to třeba některé z vás zaujme a taky se někdy vydáte na cesty jindy než v letní sezóně. Co se Norska týče, věřte mi, že tam je stejně skoro stejná zima celý rok. ;)


V březnu makám jak šroub. Několik menších zakázek, třídní tabla a to vše ve stínu vetší práce z Vídně mi dalo zabrat. Jako vždy jedu do poslední chvíle a ještě den před odjezdem v noci nespím, abych to všechno stihla rozeslat a měla čistou hlavu. O kolik se dá lidská produktivita zvednout, když máte motivaci... U mě to byla letenka do Tromsø. Letěla jsem teprve podruhé v životě a tak jsem se o to víc těšila. V letadle do Oslo sedím vedle dvou chlápků, kteří každou chvíli vypouští neomalené vtipy na adresu všeho a všech okolo. Po chvíli už se neudržím a směju se s nimi, tím víc ale chlapci přidají grády. Kousek před Oslo už se to zvrhne k černému humoru o terorismu, bombách a o tom, jak jim v Praze před letem zabavili z příručního zavazadla velký šroubovák. Upřímně doufám, že jsou všichni kolem nás Norové a ničemu nerozumí. Při přistávání to hodně háže, chlapci konečně ztichnou a drží pro jistotu v ruce pytlíky. Aspoň jsem se nenudila.
Let do Tromsø je uplně jiný a klidný. Skoro celé Norsko je jako vymetené. Je zvláštní vidět tu obrovskou členitou krajinu z letadla a být ve městě, kam jsme v zimě jeli 5 dní, z Prahy za 4 hodiny. Kouzlo zkazí jen fakt, že mi nepřijel batoh, přestože jsem byla v Praze jasně ujištěna, že mi ho v Oslo automaticky přeloží. Tohle už se stalo při příletu dvěma známým a konečně aspoň už vím, kde je chyba, takže pokud někdo v Norsku budete přestupovat na vnitrostátní linku, můžu vám poradit, co udělat, aby zavazadlo přiletělo s vámi, a nemuseli jste čekat jak idioti do druhého dne ve stejných hadrech. Neb v Praze v tom mají bordel. Skoro jsem jim napsala hodně nabroušený e-mail, měli jediné štěstí, že jsem moc nebyla na internetu a mezitím jsem tedy vychladla.

dsc_1995.jpg

Ježišmarjá, no, tak letím podruhé v životě a poprvé ve dne, tak si to musím vyfotit a pořádně zamachrovat!

V Tromsø mě čeká Petr, který už je v Norsku skoro měsíc. Jen co vylezu z letiště, připadá mi, jako kdybych z Tromsø nikdy neodjela. Slunce zrovna zapadlo a je pěkná kosa. Jakékoliv známky jara nevidím. Ale je to krásné. Ba co víc, hned jdeme hned do Remy (supermarket) a nacpu si břicho těmi jejich nenapodobitelnými suchary. Člověk by neřekl, že něco tak obyčejného může být tak dobré. Spíme u známých, kteří si koupili dům nedaleko od města přímo v Ersfjordu s výhledem na nádherné hory. V zimě budou moci přímo z okna koukat na velryby. Přestože ve mně v posledních letech touha po životě v této zemi trochu opadla, znovu si říkám, jak je to v něčem fakt super... Jdu trošku běhat na západ slunce a po hodně dlouhé době se cítím fakt happy.

dsc_2021w.jpg

V životě je bezpochyby velice důležité umět si vybrat správný kámoše... :D Aneb v Norsku lidé ví, kde a jak si postavit barák! Až jednou budu mít svou vlastní dřevěnku, taky chci mít po skandinávském stylu na slunné straně takovou terasu.

dsc_2037w.jpg

Takový výhled kilometr nad domem bych si taky nechala líbit. To se pak člověk určitě moc nemusí přemlouvat k běhu.

V Tromsø se nezdržujeme dlouho, což mě trochu mrzí. Nejlepší norské město snadno přiroste k srdci a při odjezdu se trochu cítím, jako kdybych opouštěla můj domov. Jedeme ale naštěstí do jiného ráje. Cestou obdivuju masivní spadlé laviny všude kolem cesty. Vypadá to, že sněhová nadílka letos byla štědrá. K Narviku se blížíme docela rychle. Na večer ale změníme původní plány a rozhodneme se podívat se na nedaleké Vesterály, které jsou nezaslouženě lehce ve stínu Lofot. Krajina je tam krasná, na druhou stranu už vím, že jinde to může být ještě lepší... To ale netuším, jak mě tento kout světa ještě překvapí.

dsc_2071w.jpg

Protože jsem ještě od příjezdu nebyla schopná vytáhnout zrcadlovku, fotila jsem zatím jen na mobil... Nejde to moc poznat, ale občas byly lavinky na svazích docela masivní. Někdy bych chtěla vidět padat lavinu. Z dálky, samozřejmě. Aneb zadejte si Na YouTube GoPro videa z laviny a nebudete pár dní spát... :D

vesteraly.jpg
Statek, traktor, sob = norský venkov.

andoya.jpg
Krásné výhledy u pobřeží v Andenes na ostrově Andøya, nejsevernějším ostrově z celého vesterálského souostroví. Přírodní ráj, kde je možné pozorovat papuchálky, velryby a mořské orly.

dsc_1915w.jpg

Náhoda? Nemyslím si.

Opravdu hodně se mi to začne líbit až v Andenes. Zrovna jsou Velikonoce a to Norové zmizí na své chaty. Město je prakticky prázdné, což jen umocňuje zvláštní pocit z místa. Působí to jako město duchů. Přejedeme do nedaleké vesnice Bleik, u které je nejdelší písečná pláž v Norsku. Mám ráda severonorské pláže. Zkouším dlouhé expozice, fotím západ slunce, Peťa si lítá s dronem... Večer spíme zpátky v Andenes. Trefila jsem okno nádherného počasí a tak v noci koukám ven a doufám, že JI uvidím... Dny se však v půlce dubna už hodně prodlužují a obzor je celou noc světlý. Největší tma je mezi půlnoci a jednou ráno. A tak vyhlížím... A dočkám se. Polární záře je kvůli světlým nocím už hodně slabá, ale já mám na ni oči vycvičené a moc dobře ji poznám. Co teprve pak foťák, který vždy v noci vidí víc, než lidské oko. Hned se cítím spokojenější a výlet má okamžitě velké plus.

bleikw.jpg

Krásná pláž u vesnice Bleik. A výhled na oceán, který omývá nejbližší pevninu až v Grónsku.

dsc_2553w.jpg

Je zvláštní vidět ji za světlých nocí. Když navíc tančí přímo nad světlou stranou obzoru a přetahuje se o oblohu s barvami soumraku. Chvílemi skoro nejde vidět, pak se najednou celá zavlní a rozsvítí, až se člověk lekne. Byla jsem už sice fakt hodně unavená a nechtělo se mi stát venku na zimě, ale ten pohled na polární záři mě nikdy neomrzí.

Ráno fotím na pobřeží a nad hlavou mi lítají mořští orli. Když jsou vysoko na obloze, nevypadají o moc jinak než česká káňata (ortnitologové se teď určitě křižují, ale snad mi toto přirovnání odpustí). Jakmile se ale trochu přiblíží, člověk z nich dostane i strach. Před pár lety jsme na jedné norské benzínce viděli na stropě vycpaného orla, a kromě toho, jak mě to trochu (dost) pohoršilo, jsem musela uznat, že je to opravdu obrovské a majestné zvíře... Dva orli mě potom při focení pozorují z nedalekého kopečku. Když se trochu přiblížím, vzlétnou, a nedá se jim upřít, že jsou králové oblohy. Peťan si úzkostlivě hlídá Čendu, protože se bojí, že jdou po něm. Já myslím, že by to pro (tohoto... ehm, ehm... nepovedeného...) jezevčíka byla hezká a důstojná smrt.

cendaw.jpg

Didinčina pomsta. Prosímtě, orle, odnes si tady to disproporční cosi, ať už mé estetické cítění tolik netrpí.

andenes-pobrezi.jpg
Azurové pobřeží

Celý den se potom odhodláváme k čtyřkilometrovému výšlapu na jeden slavný vrchol. Musíme se dost přemlouvat, ale nakonec se vykopene z auta a jdeme. Jsem líná jak veš, ale aspoň se uklidňuju, že si před Jesenickou stovkou musím dát pár kopců... Jakmile se začnou otevírat výhledy, jde se mi líp, protože to je kolem hezké, ale kdybych věděla, co mě čeká na konci, nasadím raketový pohon. Výhled z hory Måtind je úžasný. Doposud se mi nejvíc líbil výhled z předvrcholu Stetindu - Halls Fortopp, ale tohle je úplně stejný level. Na světě nemůžou existovat o moc krásnější místa.

dsc_2397w.jpg

Výhled z Måtindu.

2017-06-13-02-12-20-1w.jpg

Byla tam strašná zima, prsty z focení zebaly i v rukavicích, ale byla jsem okouzlená.

dsc_2415.jpg

Pěkné výhledy na všechny strany.

dsc01101.jpg

Kouzelné místo.

V noci potom zase spíme v Andenes a já opět obdivuju tanec polární záře na obloze. Peťan spí ve stanu a už je krásou severu za ten měsíc tak otupělý, že se mu kvůli slabé záři nechce ven. Ani mi to nevadí. Je krásné mít to "jen pro sebe". Stojím u stativu, občas zapnu dlouhou expozici, je bezvětří, nikde ani živáčka a ticho přerušují jen slabé vlny odlivu. To je ono. Pro takové chvíle se mi moc líbí jeden anglický výstižný výraz. Bliss.

dsc_2522w.jpg

V polovině dubna jsou poslední noci, kdy v těchto zeměpisných šířkách můžeme polární záři vidět. Pak se zase objeví nejdřív v září, kdy definitivně končí polární den.

dsc_2573w.jpg

Loučení se s Vesterály... Možná jste si všimli, že fotky na výšku skoro nikdy nedělám. Nějak se mi to nelíbí. Tady jsem byla líná vytáhnout širokáč a na fullframu jsem měla jen 35 mm, takže jsem to výjimečně otočila. A ono se mi to nakonec i docela líbí, i když je to taková obrovská kráva... Aspoň třeba trochu víc vtáhne do děje.

dsc_6753w.jpg

Sobi u cesty

Ráno pak vyrážíme na Lofoty. Je zataženo a trochu sněží, ale to mi vůbec nevadí. Sluníčko je sice super, ale ne v případě, že chcete i fotit. Jedeme podél krásného rozervaného pobřeží, míjíme stáda sobů u cesty a s Vesterály se loučíme. Až do Svolvaeru je krajina sice krásná, ale ta pravá sranda začíná až za ním. Cestou je tam jen jedna moje oblíbená pěkná pláž u cesty, která je celá z mušlí a korálů. Zastavit se tam a pár mořských cetek si posbírat do krabičky od bonbónků Läkerol považuju za povinnost. Někdy bych chtěla jet na Lofoty, mít hromadu času, zázemí a moct se vylézt nějaké ty vícedélky, chodit na tůry, objevovat skryté pláže... To musím někdy udělat.

dsc_2607w.jpg
Doposud jsem si nenašla na mapě, jak se toto místo jmenuje, vím jen, za jakým tunelem mám tuto pláž vyhlížet... Každopádně je to pro mě brána na Lofoty, kde se musím vždy zastavit a něco si posbírat. Ty detaily barvného písku jsou úžasné, stejně jako výhled na moře na hory.

dsc_2612w.jpg

Když jsem byla v severním Norsku poprvé, nechtělo se mi věřit, že to, co se všude na pláži povaluje, jsou kusy korálů... Myslela jsem, že korálové útesy jsou jen v teplých mořích.

V noci přijedeme do Leknes, kde spíme a na druhý den pokračujeme. Nespěcháme. Každou chvíli někde zastavíme a fotíme. Jediné, co mému vegetariánskému duchu vadí, je pohled na sušené ryby. A ten puch taky není úplně libový. To jako fakt tohle potom žerou?! :D Jedeme se podívat do Unstadu, ráje arktických surfařů. Krom toho, že to je peckovní místo, zdálky pár bláznů čekajících na svou vlnku v té ledové vodě pozoruju a nějak mi proletí hlavou, že by nemuselo být úplně špatné to někdy zkusit. Snad ale nejdřív v teplejších vodách. Poté pokračujeme dál, míjíme slavný boulder, u kterého jsme před 5 lety natáčeli Change s Adamem Ondrou, a zastavujeme v krásné rybářské vesnici Nusfjord, která by se hodila jako exteriér nějaké drsného skandinávskéo filmu. Pár dřevěných ikonických domků dole ve fjordu, obklíčených skalami, s úzkým výhledem na moře. Nádhera.

unstadw.jpg

Kamenné pobřeží v Unstadu.

dsc_2883w.jpg

Rybářská vesnička Nusfjord.

Z Nusfjordu si to potom zamíříme rovnou na konec světa. Projíždíme kolem těch nejslavnějších hor a známým městem Reine. Teprve až tento konec lofotského souostroví je tou pravou třešničkou na dortu. Přijíždíme do Å. Krásný název. Vyslovuje se to nějak jako něco mezi A a O, takže si z toho děláme srandu a větách schválně přeháníme, že jedeme do AHHH nebo OHH, přičemž tyto citoslovce pravděpodobně připonají spíše zvuky divokého pohlavního styku. Značka mi připomíná pozdní dětsví, kdy jsem milovala seriál Hvězdná brána. Dobře, vlastně ho miluju do teď. Je to fakt takový konec světa... Z parkoviště na konci městečka se jde pár set metrů na výhled na skalních útesech, které omývá divoký oceán. Na skalách sedí hejno racků, kteří svým křikem atmosféru skvěle doplňují. Mám to tu ráda.

dsc_6874w.jpg

Na konci světa. Nebo na začátku?

dsc_2937w.jpg

Šestý symbol zadán!

Poté přejedeme kousek zpět do Reine, kde na vyhlídkovém mostě přes malý fjord fotíme město, které z tohoto místa bylo vyfoceno již nejméně milionkrát. Vždy mám v sobě tak trochu odpor, když dělám totéž, co dělají davy, ale nakonec se na to vykašlu a vnímám jen krásu toho výjimečného místa. Škoda, že podmínky ještě moc nedovolují pohodlný výstup na Reinebringen, odkud je výhled dle fotek vůbec nejlepší... Každopádně, pokud jste líní cestovatelé, na Lofotech si přijdete na svoje i když budete jen koukat z okýnka auta. Ne že bych snad ale tento druh poznávání doporučovala. Poté už pomalu jedeme směrem zpět. Fotíme ještě na pobřeží a pak jdeme spát. Je to poslední noc, kdy vidím nad hlavou polární záři. Jako na truc tentokrát nelezu z tepla ven a jen koukám z okýnka. Zrovna tancuje úplně nejkrásněji za celou dobu... Párkrát sebou ve spacáku vztekle zacukám, když svádím boj s leností, ale pak si říkám, že to takto má být, a zůstanu klidně ležet. Někdy je fajn foťák nechat ležet a jen vnímat. Dostane se to hlouběji.

reinevsco.jpg

Reine tak, jak už bylo vyfoceno milionkrát.

reine1w.jpg

Určitě jedno z nejkrásněji položených měst na světě.

dsc_7012l.jpg

Mám ráda, když se na cestách počasí loučí ve velkém stylu.

Poslední den na Lofotech už slunce nesvítí. Na skalách, kde jsme večer fotili, leží poprašek sněhu. Kopce jsou zase bílé. Počasí se mění každou minutu. Na chvíli vykoukne zpoza mraku pár paprsků, v další minuté hustě sněží. Konečně počasí, které se k Lofotům opravdu hodí. Jedeme ještě na jedno místo, které mi před pěti lety silně přirostlo k srdci. Osada Myrland a cesta k ní. V létě jsem se do tohoto místa zamilovala právě proto, že vůbec nepůsobilo, jako z Lofot. Nikdo tam nebyl. Jen pár domků, poštovní schránka, mlha po zelených kopcích a přátelská stáda ovcí. Tahle písnička, kterou jsme tehdy dokola pouštěli v autě, mi tu atmosféru vždycky spolehlivě připomene. Trošku diskoška, ale dobrá diskoška. Myrland miluju. Miluju, jak to tam vypadá. Miluju, tak tam fouká vítr. Miluju, jak ten název zní. Doufám, že je teď jasné, jak moc mi to tam je blízké. ;)

dsc_3080w.jpg
Drsná krása Myrlandu.

dsc_7222.jpg
Výhled z myrlandského pobřeží.

rybyw.jpg

Pohled na sušené ryby sice nepatří mezi mé oblíbené, ale k tomuto místu to prostě patří.

dsc_3197w.jpg

Náhlá sněhová bouře.

Cestou zpět se ještě projedeme jednou boční cestou, kterou jsme ještě nikdy předtím nejeli. Taky se tu ukrývá pár krásných výhledů. Nejvíc se mi líbila jedna azurová zátoka s barevným pobřežím v popředí. Nakonec nám je líto spěchat na trajekt v Lødingenu a tak to ještě fiknem do Henningsvaeru. V motoru auta se již předtím ozývaly nějaké strašidelné zvuky, ale najednou to začíná být horší. Stále na to "kašlem" a doufáme, věříme, že to ještě ty tři litry kilometrů domů nějak doklepeme.

dsc_3334.jpg


Modrá laguna.

Večer si na uklidnění v Lødingenu koupíme chipsy a najíždíme na skoro prázdný trajekt. Sedím nahoře ve "VIP LOUNGE". Nikdo mě nevyhazuje. NIkdo tam není. Venku je už velké šero a prší. Hory jsou schované do mlhavého kabátku. Mám v sobě stejnou náladu. Trochu sychravou. A tak chroupu paprikové chipsy a koukám z okna. V Bognes, kde vyjíždíme z trajektu, už je tma. To je dobře. Bylo by mi líto, že musím Tysfjord a Hamarøy opustit bez zastávky. Spěchám na jedny štafetové závody a Petr musí zpracovávát video. Brzo to zalomím. Peťan jede dlouho do noci a zastaví až někde pod polárním kruhem.

dsc_3406ww.jpg

Tak zas někdy... Brzo...

trajektbognes.jpg

Konečně wifina! :D

Pokud jste vydrželi číst až jsem, dostanete za odměnu příběh o tom, že to taky nemáme vždycky všechno tak růžové a jednoduché, jak by se někdy mohlo zdát... Ráno vyjíždíme brzo. Zvuky v motoru se přestaly ozvývat a Petr vyvíjí teorie, že prý to přestalo proto, že na to přestal myslet. Za chvíli se však ozve kontrolka. Pípá a pípá... Říkám, že jsme v prdeli. Petr říká, že to vydrží. Já čumím s kyselým obličejem z okna, a je mi jasné, že to nevydrží. Petr říká, že stejně v těchto končinách nemáme na výběr. Jedeme. Petr pak zastaví a chvíli se v tom hrabe, ale já svůj zrak stále raději obracím jiným směrem. Pokračujeme a po chvíli to pípat přestane. Že by to spravil? Možná to bude fakt v pohodě... Pak to začne pípat nějak moc, ozvou se fatální zvuky, skončíme u krajnice a interiér poněkud zasmrádne něčím, co byste v autě určitě cítit neměli. Deset vteřin ticha. Pak Petr pronese větu: "Tak, a dojeli jsme." Neříkej, pomyslím si, a otevírá se mi kudla v kapse. Jsme v prdeli.

Pár minut více méně mlčky sedíme, zatímco se auto vždy zatřepe náporem vzduchu, když kolem projíždí velkou rychlostí kamiony. Bylo to docela zoufalé. Když na účtu zrovna nemáte půl mega navíc pro případ toho, že se přihodí podobná situace, není to úplně nejlepší zážitek. Pak se telefonuje, zařizuje a za chvíli nás nakládá odtahovka. Zaplatíme tisíc norských korun za to, že nám v servise otevřou kapotu, čuchnou si a řeknou, že je motor kaput. Děkujeme, to jsme fakt nevěděli.

Zadřel se motor u tři roky starého auta, které je 2000 km po záruce. Se vyplatí. Komukoliv to řeknu, hned se zeptá, proč jsme tam neměli olej. Takže podotýkám, že se ten motor nezadřel naší vinou a nedostatkem oleje, chybu udělali soudruzi technikové v japonském Mišibuši, kdy se něco z nějakého důvodu ulomilo a proletělo to celým motorem. Nebudu předstírat, že vím, o čem mluvím, jsem ráda, že mi vůbec dali řidičák, který jsem dostala spíš pro mé "krásné modré oči" než schopnosti, a tím i končím... Diagnózu jsem jen zaslechla později v servisu.

outw.jpg

Tak nějak to bylo, no...

Než přijede odtahovka z ČR, bude to chvíli trvat. Za další peníze tedy ve stejném servisu půjčujeme auto a jedeme ke známe do Lierne. Její krásná chata je malá utěcha, i když nálada není úplně nejlepší. Můžeme si aspoň uvařit normální jídlo a pohodlně se vyspat. Závody nestíhám, ale to je malá starost, i když mě to mrzelo hlavně kvůli holkám, se kterými jsem měla jít. Odtahovka přijede dost brzy. V největším nečase nakládají auto na závěs za VW transportérem, do kterého mezitím schováme Čendu. Ten této chvíle pohotově využil a hned se pánům představil, když jim sežral celou štangli lovečáku, která byla delší než on. Pak spal na zádech a těžce dýchal až do Německa... Páni radost neměli. Ale nakonec to Čendovi odpustili a až do ČR jsme se dobře bavili.

Kdo může říct, že jel 2500 km odtahovou službou? Ha? Moc z vás, ne, co? :D

No, i takto to někdy dopadá. Ne moc šťastně. Ale důležité je se z toho nezbláznit. A umět se zasmát i když by většině lidí do smíchu nebylo. A jedeme dál.

A na závěř trochu švédské elektronické chillové hudby...

zobrazeno 3126x, dnes 1x