Jarní Saské Švýcarsko

dsc_4732.jpgNa konci dubna jsem byla spolu s několika dalšími českými, německými a švýcarskými "instagramery a blogery" (tyhle škatulky mi přijdou strašně směšné, ale budiž) pozvána na týdenní pobyt v Saském Švýcarsku. Organizace zabývající se propagací tohoto německého národního parku totiž usiluje o vyšší návštěvnost oblasti a tento organizovaný blogtrip je pro ně experiment, jak to tam proslavit. Už několik let jsem se to tam chystala jet prozkoumat. Poznávat středoevropskou krajinu má pro mě největší smysl jedině na jaře a na podzim. Přiznejme si, že to léto je tu, zvlášť pro nás fotografy, trochu nijaké. Toto pozvání mi tedy přišlo vhod, protože mi je jasné, že bych tam stejně sama od sebe zase nejela. 


U nás na Jesenicku dost trpím na to, že tu jsem prakticky pořád sama. V něčem to je skvělé, ale má to i své stinné stránky. Vždy, když mám tedy možnost poznat někoho se stejnými zájmy, jsem natěšená jak na Vánoce. A přestože jsem před cizími vždy spíš stydlivá, v těchto případech nemám strach, že bychom si neměli co říct. 

Hned první večer poznávám kreativního fotografa Jakuba Fišera, který je na českém instagramu dost známý, a taky neméně oblíbené skvělé holky z Czech Vibes, Markétu a Magdu, se kterými si hodně padnu do noty. Geograficky i jazykově jsme předurčeni k tomu, abychom se spolu "sčuchli" a další dny objevujeme krásy národního parku společně. Poznáváme taky švýcarského fotografa Stephana Wiesnera, pro kterého je Instagram a YouTube životem. Ostatní účastníci jsou spíše novináři a blogeři, kteří nejsou tolik outdoorově založení, nevstávají s námi každé ráno ve 4 a nepospíchají na východ slunce, takže nemáme tolik příležitostí se lépe poznat. Připadám si mezi těmi "influencery" trochu divně, protože moje vlny, kdy se Instagramu věnuji, přicházejí s čím dál většími rozestupy, nejsem zdaleka tak produktivní jako oni a jsem čím dál tím méně ochotná sociálním sítím podřizovat svůj osobní prostor. Přesto s velkým zájmem poslouchám všechny tipy a rady ohledně toho, jak využívat současný algorytmus co nejefektivněji, co dělat, co nedělat, co způsobuje, že jedna fotka dostane 1500 likes a další 500. A zjišťuji, že i když jsem si myslela, že o Instagramu vím hodně, nevěděla jsem o něm skoro nic. Vzhledem k tomu, že je to poslední ze socka sítí, která se dá ještě trochu pozitivně využít, tyto rady nasávám jak houba. 

_dsc4854w.jpgBouřková atmoška při příjezdu. Výhled z mého balkónu.

Dost ale o sítích, když tohle má být hlavně o přírodě. Jsme ubytováni v penzionu Weinberghaus. Odkaz jsem dávám ne z důvodu nucené reklamy, ale proto, že snad v oblasti upřímně opravdu není lepší výchozí místo a krásné ubytko v jednom. Vysoký dům stojí na kopci, který si hned první den pojmenuju Větrná hůrka. Chvíli po mém příjezdu přijde silný vítr a bouřka. Apartmán jsem vyfasovala troufám si říct úplně nejlepší - podkrovní. Sedím v okně a fascinovaně hledím na kymácející se košatou korunu kaštanu přede mnou. Čerstvě zelené listy bičuje silný déšť a kolem třískají blesky. Bože, nádhera. Láska na první pohled. 

2018-05-30-02-13w.jpgMordor přichází.

_dsc4856w.jpgVýhled z okna po bouřce.


Hned první večer se s Kubou a holkami domlouváme, že ráno pojedeme na východ slunce na asi nejznámější místo v oblasti - kamenný most mezi pískovcovými skalami - Bastei. Vsáváme něco po čtvrté ráno a jedeme na místo. Hned v další vesnici má Kuba první dobrou fotku, totiž fotku z policejního radaru. Ten pár minut po nás vyfotí i holky v druhém autě. Bacha na ty těžké nohy na plynu, radarů je tam opravdu dost. ;) Když přijedeme na Bastei, je ještě velké šero a taky hustá mlha. Nevidím tedy nic kolem, ale nevadí mi to, mlha je prostě mlha a tohle místo určitě nikam neuteče.

dsc_4153ww.jpgBastei v mlze.

dsc_4167w.jpgJedovatá zelená. 

dsc_4229w.jpgListnaté lesy kolem Bastei a Magda z Czech Vibes.

dsc_4286w.jpgS Kubou Fišerem obdivujeme bukové koruny.

Asi poprvé v životě pořádně zkouším práci s širokoúhlým objektivem. Krajinu moc dobře fotit neumím a vysoká clonová čísla jsou mým nepřítelem. Dokonce to kvůli těmto fotkám dávám i na stativ a zkusím bracketing. No prostě jdu totálně proti všemu, čemu věřím. Ale světe div se, docela mě to baví. Nikdy nebudu bůhví jakej krajinář, protože ono povětsné oko prostě nemám, ale baví mě to čím dál víc.

dsc_4288w.jpgKrálové středoevropských lesů... 

Pak si jdu ještě na chvilku lehnout, protože od přírody fakt nejsem ranní ptáče a když můžu spát 9 hodin, jsem spokojená. Odpoledne se pak přidávám na výlet s Kubou a Stephanem. Kuba pochází z nedalekého Děčína, takže to tu má dobře prochozené a zavede nás na svá oblíbená místa. Zastavíme na parkovišti Am Beuthenfall a jdeme k ferratě Häntzschelstiege, co vede nahoru na písky. Kuba mě tedy už předem varoval, že tam ta ferrata bude, ale po těch letech, co už prakticky vůbec nelezu po skalách, se při pohledu na ni trochu zhrozím. Není samozřejmě vůbec těžká, je jako žebřík, ale dělá mi blbě fakt, že nemáme sedáky a set. Výšky mi nikdy nebyly moc příjemné, bez lezení se to jen zhoršuje. Kluci mi na pár místech gentlemansky pomůžou, vezmou můj těžký batoh, když se snažím protáhnout úzkým komínem či přeskočit z pískovce na pískovec a tak to nejenže přežiju, ale ještě mám nakonec hezký zážitek. Ke konci dne už přeskakuju kameny jako mazák. :) 

dsc_4293w.jpgVýhled nad ferratou. 

dsc_4297w.jpgSvětlo na focení bylo přímo odporné, takže fakáč Affensteinu pouze dokumentačně.

Nahoře pokračujeme směrem ke známé výhlídce Carolafelsen. Občas uhneme i z chodníku, abychom se podívali na nějaká "tajná" Kubova místa. Jsme však v národním parku, tak na to musíme myslet a minimálně se rozhlédnout, zda kolem nečmuchá nějaký ochranář. Vůbec nespěcháme, protože stejně chceme na masivu zůstat až do večera a počkat si na západ slunce, takže objevujeme a povídáme si, jak jinak než o focení a sociálních sítích. Stephan natáčí video na svůj YT kanál. Obdivuju jeho odhodlání dělat video několikrát do týdne a podřizovat tak tomuto světu většinu svých činností. Když mu to řeknu, s naprostou samozřejmostí odpoví, že to je přece jeho práce... :) No, funguje mu to. Cestou na Carolafelsen dokonce potkáme dva turisty, kteří Stephana znají z internetu. 

dsc_4354w.jpgAsi dvě hodiny čekáme na vyhlídce a doufáme, že mraky odejdou. Pak je jasné, že žádný hezký západ slunce nebude. Já si tedy z povinnosti hupsnu do šatiček, nacvakáme pár fotek a utíkáme dolů. 

Vyhlídku Carolafelsen zná asi každý, kdo sleduje evropské krajináře na Instagramu. Je to snad nejvíc focené místo v celém Českosaském Švýcarsku. Když vynechám most Bastei, který bude asi kvůli nejsnadnějšímu přístupu nejvíc navštěvovaný, na Carolafelsen už se člověk trošku zapotí, takže to odfiltruje většinu turistů z dvoupatrových autobusů. Na vyhlídce si rozložíme věci a hledáme kompozice na focení. Chceme zůstat až do večera, ale obloha je zatažená. Jsme na místě tak dvě hodiny, něco málo pofotíme, ale nakonec usoudíme, že západ slunce se konat nebude a jdeme zpátky. Aspoň tedy stihneme večeři, na kterou jsme pozvaní do jedné lepší místní restaurace. Mám hlad, že bych snědla koně, tak se na to dost třepu. 

V restauraci nás vezmou do kuchyně, vyfasujeme do ruky skleničku s bublinkami, které takhle na lačno cítím v hlavě už po krátké chvíli. Ukazují, jak večeři připravují a mluví o svém přístupu k této práci a jídle. Vzhledem k mému vegetariánskému postižení mě tyto informace příliš neberou, takže se zabavím tím, že si natáčím a fotím ostatní, kteří se snaží z proužků zelí poskládat "obal" na roládu, kterou budou mít na večeři. Jsem ráda, že se můžu jen dívat, popřípadě radit, že to někdo dělá špatně. Bublinky.

_dsc4911w.jpgMasožravci makaj, vegoši přičumujou.

Na druhý den máme domluvený výlet s místním průvodcem. Původně měl jít i Kuba a Stephan, ale ti zase vstávali ve 4 a tak to nakonec odpískali, takže jdu jen já a německá redaktorka Monique. Thomas - průvodce - nás zavede na stejná místa, na kterých jsem byla už včera s Kubou a Stephanem, s tím rozdílem, že nejdeme nahoru po ferratě a z Carolafelsen pokračujeme dál po masivu až na Schrammstein.

dsc_4500w.jpgCarolafelsen den poté.

dsc_4457w.jpgThomas a Monique obdivují jeden z nejhezčích výhledů v celém národním parku.

dsc_4540w.jpgThomas povídá Monique o všem možném...

Vůbec mi nevadí, že půlku dne vidím něco, co už jsem viděla včera, protože Thomas povídá spoustu zajímavých věcí o celé oblasti. Vždycky mě hrozně zajímala geologie a tak pozorně poslouchám jeho vyprávění. Jde cítit, že tato práce je jeho životem a myslím, že děti ho musí na výletech úplně zbožňovat. Nachodíme něco kolem 17 km, pak naskočíme na stylovou retro šalinu, která jezdí po ulici Kirnitzschtalstrasse a v Bad Schnadau se s Thomasem rozloučíme. S Monique pak jedeme busem zpátky na Weinberghaus. Není to pěšky z Kirnitzschtalstrasse pěšky přes kopec vůbec daleko, ale už se nám přes ten kopec právě vůbec jít nechce. A navíc přichází další bouřka. Monique mě zavede do cukrárny, kde si chtě nechtě koupím nějaké dobrůtky a pak skočíme na bus. 

dsc_4628w.jpgNáš poslední cíl tohoto dne - Schrammstein a výhled z něj. Moc se mi tu líbí, ale zrovna tam je zároveň i docela dost lidí a všude jsou železná zábradlí, což mi vždy všude trochu zkazí dojem... 

dsc_4591w.jpgVýhled druhým směrem... Trochu foukalo. 


Večer se na ranní vstávání pro změnu přidávám k Markétě a Magdě. Vzhledem k tomu, že večer pršelo, je vysoká pravděpodobnost ranní inverze. Rozhodneme se pro kopec Lilienstein, odkud je kruhový výhled na celou oblast. Vstávání docela bolí, ale strašně v tomto vždy pomůže se s někým domluvit, protože vzájemně víte, že ten druhý na vás spolehá, takže si nemůžete dovolit říct si, že na to kašlete a zůstanete radši spát. Díky bohu, bylo to totiž úplně dokonalé ráno. Schody, které na Lilienstein musíme zdolat, jsou pro mě trochu vražedné, ale snažím se myslet na svůj zadek. Když přijdeme nahoru, vidíme pod sebou nekonečné moře mraků, které se různě zalévají do členité krajiny pod námi.

dsc_4651w.jpg


Výhled z Liliensteinu před východem slunce.

dsc_4675w.jpgKrásné ráno... Pýcha a předsudek vibes, pan Darcy už je určitě na cestě přes pole, aby to stihl na východ slunce. 

dsc_4681w.jpg
Tsunami ve střední Evropě. Nebyl to špatný pohled. 

Střílíme závěrkou všude kolem a jsme si jistí, že náš společný fotografický krajinářský idol numero uno Daniel Kordan (kterému teď díky Markétě neřeknu jinak než Danušek) by byl minimálně stejně nadšený tak jako my, i když to není Patagonie. Zůstaneme ještě dlouho po východu slunce, protože prostě není možné odejít. Slunce stále různě zajímavě prosvítá mezi mraky a Markéta už jen zoufale volá o pomoc. ať už to přestane. Nefotograf tohle asi ale nemůže pochopit. 

dsc_4732w.jpgAhoj Oskare.

dsc_4797w.jpgOstrůvky štěstí 


dsc_4799ww.jpgKoruny dotýkající se mraků...

Pak jdu ještě bez výčitek spát. Odpoledne jsme všichni pozvaní na prohlídku do vesničky Schmilka. Ta je pověstná tím, že je tam všechno bio. A když říkám všchno, tak myslím všechno. V pekárně pečou ještě ve starých pecí na ohni, mouku použivají ze starého mlýna, který je hned naproti přes uličku. Sudetské domečky jsou spravené ve starém stylu, uvnitř to krásně voní dřevem. Je tam pivovar, pivo z něj je naprosto boží. Ideální místo na ubytování pro lidi, kteří to mají rádi trochu víc "fancy".  

_dsc4968w.jpgVšechno bio, i pekař je prý organic. 

_dsc4985w.jpgSchmilka style. 

Večer s holkami vyjedeme směr Bastei, který jsem chtěla vidět i bez mlhy, ale cestou tam se slunko schová za mrak a nevypadá to na nějaký dobrý západ slunce. Jsme po těch dnech plných focení už všichni trochu unavení, takže to moc neřešíme. Nedá mi to ale spát, takže říkám holkám, že na Bastei ještě zajedu ráno - v nás den odjezdu. Že chci jen přijít, chladnokrevně to tam kolem sebe nastřílet, vrátit se na snídani a odjet domů. Moje holky zaujmou stejný tvrďácký postoj, takže se o půl páté ráno opět scházíme u auta. Od průvodce Thomase jsem se dozvěděla, že Bastei navštíví asi milion a půl lidí ročně. Je to krásné místo, to ne že ne, ale řekla bych, že při troše snahy se tu dají najít lepší zákoutí a výhledy.

dsc_5139w.jpgBastei bez mlhy.

dsc_5144w.jpgLes má úplně jinou atmosféru než první den.

Po ranním výletu jedeme na snídani, rozloučíme a každý frčíme na svou stranu světa. Byl to super kreativně strávený pracovní týden s inspirativními lidmi. Těším se na další příležitost podniknout něco podobého. A Českosaské Švýcarsko? Doufám, že mi to někdy vyjde sem jet na podzim. A když ne na podzim, jaro za to taky stojí. 

zobrazeno 813x, dnes 1x