Barevná Arménie

zoratskarer.jpgLetošní podzim mě čekaly dvě krásné cesty. Nejdřív padlo spontánní rozhodnutí jet na pár dní do Norska a pak jsem se konečně rozhodla jet do Arménie. Po návratu z Norska jsem nebyla ani 24 hodin doma a už zase seděla v letadle. Proč zrovna tam? Vždycky jsem měla v hlavě, že by se mi chtělo do zakavkazských zemí podívat. Nikdy to ale nebylo dostatečně vysoko na mém cestovatelském žebříčku, abych to sama jen tak uskutečnila. Až se ke mně někdy v roce 2016 dostal skrze reklamu na Facebooku zajímavý odkaz. Ano, zdá se to nemožné, ale reklamy na Facebooku opravdu někdy mohou být pozitivní... ;) Z odkazu jsem se dozvěděla o společnosti Luminous Endowment, která dvakrát ročně rozdává granty na cestu do Arménie. To mi znělo docela dobře, takže jsem si řekla, že to při příštím otevření terménu určitě zkusím... 


První dva termíny jsem nakonec prošvihla. Pak jsem si na to jednou znova u počítače vzpomněla, stránky si vyhledala a zjistila jsem, že je to zrovna otevřené. Nechtělo se mi ale hned sepisovat celý projekt a posílat ho tam, navíc bylo uvedeno, že mám na to téměř měsíc čas. Takže jsem se podle toho jako profesionální prokrastinátor zařídila. Na lepící papírek jsem napsala deadline datum, kdy se granty uzavírají, a nalepila si ho do rohu monitoru. Dopadlo to tak, že jsem svůj projekt narychlo psala asi půl hodiny předtím, než se termín uzavíral, a mou největší motivací bylo to, že jsem si nechtěla přiznat, že mě nalepený papírek v rohu obrazovky celý měsíc otravoval úplně zbytečně. Klikla jsem na "odeslat" a jak už to se mnou bývá, vzápětí jsem na to zapomněla. 

Za měsíc přišel email, který začínal nějak "You won..." bla bla bla... další spam. Málem jsem ho rovnou smazala, ale něco se mi nezdálo, protože podobné spamy mi na gmailu do schránky přistanou jen velmi sporadicky, takže jsem ho otevřela a zjistila jsem, že jsem dostala k dispozici oněch 3000 dolarů, které můžu na tuto cestu použít. Haha, ok. Takže asi fakt pojedu Arménie. To, že jsem psala projekt na poslední chvíli způsobilo, že byl úplně nahoře a vzhledem k množství lidí, které se o to ucházelo, to dle mého názoru byl docela důležitý faktor při výběru výherce. Znovu si čtu, co jsem tam napsala, nacházím neskutečné množství hloupostí a překlepů, ale už se neptám, kdo to vybíral a kontroloval. Myslím si ale, že ten člověk evidentně taky spěchal. Beru to tak, že celá tahle akce musí být zkrátka dílo vesmíru. 

dsc05876.jpgArménie, země plná rakytníků...

Těžko se mi popisuje, jaké to tam vlastně bylo. Nejvíc na východě jsem byla v Košicích. A i když se říká, že Asie začíná už za Tatrami, tohle bylo něco natolik odlišného oproti všem zemím, které jsem doposud navštívila, že se mi na to nejvíc hodí pubertální přirovnání... Bylo to HUSTÝ. Zároveň jsem si ještě lépe uvědomila starý fakt, že pokud chci nějakou zemi a její kulturu doopravdy poznat, musím tam jet několikrát. A to s Arménií ráda udělám. Nemám pocit, že bych to tam poznala tak dobře, abych o tom mohla sáhodlouze povídat a rozdávat dobré rady. Cestopisy na netu najdete určitě i mnohem lepší. Zatím tedy jen pár střípků a pocitů doplněných o fotky... :) 

dsc05756.jpgPevnost Amberd necelé dvě hodiny cesty z Yerevanu. První setkání s realitou. Nad pevností je několik budov s plechovými střechami a stánky, kolem vybudovány betonové schody. A i když je všední den a říjen, je tu fakt hodně lidí... 

_nik1674.jpgHned za pevností je taky krásný kostel sv. Astvatsatsina.


Je to tam krásné, plné historie, stop socialismu, zvláštních lidí, chudoby i bohatství, památek... I na začátku října se teploty mohou šplhat až ke třiceti stupňům, což mi napovídá, že letní měsíce asi nebudou zrovna nejlepší volbou pro návštěvu. A mnoho z těch, co rádi cestují low-cost, potěší i fakt, že je tam navíc všechno brutálně levné. Mnoho lidí mi říkalo, že jsou zde lidé neuvěřitelně přátelští, usměvaví a pozitivní. Nemůžu říct, že by byli nepříjemní, ale nepřišlo mi, že by zrovna sršeli vřelostí. Spíš jsem měla pocit, že hned poznají Evropana, moc přirozených blond lidí tam totiž nemají. Neví asi, co čekat, tak si člověka tak zvláště prohlíží a čekají, co se bude dít. Dost často si taky myslí, že jsme Rusové. 

dsc05778.jpgTyhle ruiny se mi líbily docela dost. Kostel ležel přímo ve vesnici, a je obklopen starým hřbitovem s křivými náhrobními kameny porostlými lišejníky. Kolem byly obyčejné domy, zahrady, u cesty plechové sudy, ve kterých místní správně špinavé děti na večer dělaly ohně. Za horšího počasí by to tu bylo dokonale hororové.

dsc05782.jpgStopy historie se doslova válí všude po zemi.

dsc05776.jpgKatedrála už nemá střechu. 


Udělala jsem ale jednu dost zásadní chybu. Měla jsem pocit, že Arménie je země, kterou vlastně skoro nikdo nezná. Myslela jsem si, že tam jezdí jen cestovatelé fajnšmekři, kteří vyloženě hledají něco neotřelého a divokého. Ono to nakonec nebyla až tak pravda. Místa, na která jsem se dívala na netu, vypadala jako z fantasy filmů, ale realita byla malinko jiná. Kolem těch nejzámějších míst bylo ve většině případů postaveno spoustu socialistických budov, parkoviště, stánky... Zkrátka taková klasika, jakou známe ze všech známých míst i u nás v Evropě, akorát tady to bylo v trochu ruském a východním provedení. Což znamená dost často velmi necitlivá "moderní vylepšení". Dojem to každopádně bohužel dost kazilo. Jen asi dvě známější a snadno dostupná místa mě chytla za srdce, na víc bych se už nevracela. Příště se určitě budu víc soustředit na přírodu, hory a vulkány, kterých tam je hrozně moc a z Google map vypadaly ty krátery fakt krásně. Boží dokonalé kužely uprostřed ničeho. Klasická lákadla bych pak nechala spíš jen jako doplněk. To je ale asi vždy na individuálních preferencích. Já to cítila takto. 

dsc05796.jpgCestou k jezeru Sevan zjišťuji, že to černé lesklé u cesty je lávové sklo. Vždycky mě fascinovala neživá příroda. A sopky. Nemohla jsem si pomoct, pár kousků se ocitlo v mém batohu.

_dsc2647.jpgHlavní cíl dne byl klášter Sevanavank. Na ten jsem se těšila opravdu hodně, ale byla jsem hodně zklamaná. Klášter je hezký, ale je hodně vidět, jak moc oblíbené místo to je. Pod klášterem je spousta socialistických budov, stánky, komerce... Dojem to dost pokazí. Na druhou stranu to je docela dobré místo pro nákup suvenýrů. Stánků plných takových těch klasických serepetiček tam bylo vskutku hodně. 

dsc05846.jpgBřeh jezera Sevan. Překvapilo mě, jak je tam čistá průzračná voda. Čekala bych trošku větší brčál, tady by mi při troše nadsázky nevadilo se i napít. 

dsc05884.jpgDetaily...

2018-11-13-08-2.jpgKlášter Hayravank u jezera Sevan. Známé lehce dostupné místo a ze všech klášterů, které jsem viděla, se mi líbil nejvíc. 

_nik2162.jpgHayravank u jezera Sevan. Za mě mnohem hezčí než slavnější Sevanavank.


Velmi pozitivně jsem byla překvapená tím, že to tam není až takový konec světa, kde se budu bát držet v ruce foťák a přes obličej a vlasy si preventivně hodím šátek. V tomto směru je Arménie úplně v pohodě. Mám pocit, že třeba v takové Barceloně to je v tomto směru daleko horší, než kdekoliv v Arménii, kde jsem byla. Samozřejmě to neznamená nechat odemčené auto nebo nechat ležet výbavu s peněženkou na sedadle, ale ruku na srdce - kdo by si tohle dovolil i u nás v Praze, že jo. Bála jsem se, že se budu bát a nakonec jsem se nebála prakticky vůbec. Ani o své věci, ani o to, že bych přišla k nějaké újmě. Možná by to bylo jiné, kdybych cestovala především po zapadlých místech a vesnicících, ale tuhle zkušenost nemám, takže nemůžu soudit. 

dsc05868.jpgTaková typická vesnička.

dsc05955.jpgKrajina po cestě vnitrozemím do Náhorního Karabachu.

dsc05959.jpgKrásné vrstvené srázy podél cesty.

dsc05975.jpgPohřebiště Zorats Karer s menhiry. Asi moje nejoblíbenější místo. 

Zorats Karer je takové arménské Stonehenge. V překladu to znamená kamenní vojáci. Zvláštností je, že narozdíl od jiných megalitických staveb různě po světě tady byly v kamenech udělány díry, jejichž účel se nepodařilo rozluštit. Teorie tvrdí, že zde bylo starodávné pohřebiště a nebo astronomická observatoř. Kdybych si z celé Arménie měla vybrat jedno nejlepší místo, prstem bych ukázala na tohle. 

2018-11-14-07-42.jpgZorats Karer.

_nik2341.jpgV Arménii mi celou dobu svítilo slunce a bylo skoro letní teplo, ale na večer ta místa vždy dostala tajemnou hororovou atmosféru.

Další místo, kam jsem se chtěla podívat, byl Náhorní Karabach. Podle mezinárodního práva je to Ázerbajdžán, ale tohle území je momentálně spravováno Arménci a funguje jako autonomní celek. Nejvíc jsem se těšila právě sem. Čekala jsem, že tady to začne být teprve drsný. No, nezačlo. Hory měly vzhledově nádech Karpat, je tam hodně zeleno a jsou tam celkem dobré cesty. 

dsc05986.jpgV Arménii jsou všude psi. Tento chudáček neměl ťapku, ale jinak byl živý a zdravý. ;)

dsc05997.jpgDalší čumáček.

Náhorní Karabach je území, které oficiálně leží v Ázerbajdžánu. Místní Arméni zde vyhlásili svou vlastní republiku, která však ostatními státy (sranda je, že včetně Arménie) není uznána. Pro vstup sem jsou zapotřebí víza, která dostanete v hlavním městě Stěpanakertu. V oblasti ještě nedávno zuřila válka. V současnosti je tu klid a na naprosté většině území bezpečno, ale konflikt stále není vyřešen a občas ještě k nějaký přestřelkám dochází, hlavně na hranici s Ázerbajdžánem. Přišlo mi jako docela vzrůšo podívat se na takové místo. Neměla jsem moc času vidět tu toho hodně, ale pocitově mi to nakonec moc nesedlo. Místa předtím se mi líbila víc. 

dsc06002.jpgStopy nedávné války.

dsc06021.jpgJeden z obyvatelů Náhorního Karabachu.

Teprve v Karabachu jsem měla moment, kdy jsem se necítila Úplně příjemně. Jeden večer jsem si vyšla ve Stěpanakertu do města koupit nějaké jídlo. Venku bylo ještě světlo. Úplně každé auto, které kolem mě postranní ulicí projíždělo, vedle mě přibrzdilo, řidič si stáhnul okýnko, chvilku nepokrytě zíral a odjel. Přísahám, úplně každý. Asi o nic jiného než zvědavost nešlo, ale o dost se mi ulevilo, když jsem se po pár stech metrech dostala někam mezi lidi. 

_dsc2756.jpgV Karabachu jsem chtěla navštívit hlavně Dadivank, ale ten zrovna rekonstruovali, takže se moc pěkně nafotit nedal. 

_dsc2738.jpgDělník pracující na opravě střechy Dadivanku.


_dsc2776.jpgKrásný západ slunce před cestou zpět do Yerevanu. 

Poslední místo, kam jsem se chtěla podívat, byl kaňon v Garni Gorge, ale dostanu se tam bohužel už příliš pozdě a kvůli tmě už nic nevyfotím. Nestihla jsem bohužel všechno, co jsem měla v plánu. Nebo možná bohudík, protože mám aspoň důvod se do Arménie vrátit, což i určitě udělám hned, jak to půjde. 

_dsc2860.jpgMísta, na která se hoooodně těšíte, nikdy nenechávejte na poslední chvíli. Tak někdy příště, Garni, uvidíme se, Arménie! 

zobrazeno 971x, dnes 1x