Blog


záznamy: 11 - 20 / 242

Klid listopadového lesa

Osobní, komentáře: 19, zobrazeno 4663x

perex.jpgKončí říjen a podzimní barvy, na které každoročně čekám, jsou na vrcholu. Fotím jako o život každou volnou chvíli, ale moc mi to nejde. Stojí mě to přesto spoustu času a energie. Každé ráno navíc za okny slyším celkem silný vítr, což znamená jediné - barvy budou hodně rychle pryč a já zase nestihnu udělat to, co jsem chtěla. Mrzí a frustruje mě to. Čím víc však tlačím na pilu, tím míň se daří. Stále jsem ochromená po emocionálním vypětí posledních měsíců (nebo let?) a všechno to na sobě cítím jako těžký nános bahna. Později se už přestávám divit tomu, že mi tento podzim moc fotek nevychází. Ubitá kreativita je logickým vyústěním toho, že se prostě dlouhodobě cítím spíš blbě než dobře. Stejně tak to, že na mě leze nemoc a jsem totálně apatická a bez života. Potřebuju aspoň chvilku ticha, ale úplně jiného druhu, než když jsem sama doma a vyvalím se na chvíli do horké vany.

Ticho přírody. To nikdy není zvukoprázdno. Je to krásný zpěv. Ten chci mít kolem sebe. Slyšet šum lesa, kapky deště dopadající na střechu srubu a spadané rudé listí na zemi a hučení potoka v údolí. Nechat se probudit ptáky a leknout se jeleního zatroubení poblíž. Cítit po svými kroky křupání čerstvě zmrzlé země. Číst si knížku, přemýšlet a zároveň nemyslet, starat se jen o základní lidské potřeby jako jídlo a teplo, večer místo počítače koukat do světla svíčky a klidně se v noci i trochu bát své představivosti. Musím se zahojit, vyléčit, zapomenout a zároveň si vzpomenout na tu daleko veselejší osobu, kterou jsem bývala dřív... více


Jesenická 60 a Rychlebská 40

Běhání, komentáře: 1, zobrazeno 3120x

nahled.jpgDva první červnové víkendy jsou pro mě už třetím rokem ve znamení běhu. Konají se tu dva pohodové a oblíbené regionální pochody, které však rok roku stále více lídí běží. A já s nimi. Nutno podotknout, že Jesenická 60 je pro mě daleko srdcovější záležitost, protože právě tato akce se stala prvnotním impulzem k tomu, abych začala běhat. Před 3 lety jsem si tam při obyčejném pochodu záhadným způsobem zranila koleno a pochod 2 km před koncem poníženě ukončila. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré. V mém případě na toto pořekadlo skvěle sedí právě můj fail na Jesenické 60 v roce 2013. Stalo se to nějak takhle...

S několika kamarády jsme si řekli, že by bylo fajn si tuto legendární šedesátku projít. Byl to jen takový hec více méně z nudy. Přišlo mi docela "drsné" ujít 60 km za jeden den, ale přesto jsem se docela sebevědomě považovala za zkušenou turistku, která s těžkým batohem přechází Tatry nebo norskou Femundsmarku. Zkrátka a dobře pro mě bylo úplně nemyslitelné, že bych to nedala. Ještě jsem jednu kamarádku, která se výletům do přírody věnovala jen velmi sporadicky, významně varovala, aby si ten pochod ještě rozmyslela, protože by bylo blbé, kdyby kvůli ní někdo z nás musel skončit dřív a ze solidarity s ní někde počkat na auto nebo bus. Haha, karma... Nakonec jsem to byla já, kdo to trapně nedošel a s kým kamarád solidárně počkal na auto. Skončila jsem asi 2 km před cílem, přičemž již cca od 45. kilometru jsem trpěla jako pes. Cíl byl již doslova za rohem, ale nešel mi udělat už ani jeden krok. Dobrý týden po pochodu jsem téměř nemohla chodit a bolesti jsem potom cítila ještě více než půl roku. Co bylo ale nejdůležitější, byla jsem na sebe strašně naštvaná. více


Běh po hřebenovce Rychlebských hor

Běhání, komentáře: 8, zobrazeno 3918x

1.jpgRychlebské hory. Kraj, kde jsem se narodila a kde s největší pravděpodobností také umřu. Pokud mě teda neklepne někde na cestách, což je taky dost možné. Mám to tu ráda. Přesto jsem se o zdejší přírodu dlouhé roky téměř vůbec nezajímala. I když to bude znít dost hloupě, vlastně mě ani nenapadlo, že by tu mohla být i jiná zajímavá místa než například snadno dostupná Čertova kazatelna či kostel na Boží hoře. Psát o místech, která jsem si tu ale nakonec oblíbila, chci až někdy jindy.

Oblíbila jsem si taky běhání. Nejsem žádný přeborník, jsem (zatím?) dost pomalá a do prudších kopců nejsem schopná běžet, ale jen jít, přesto mě to fakt baví. Proč mě to tak baví, o tom možná taky budu psát až někdy jindy. :) Dříve jsem na sport nikdy moc nebyla. Před 7 lety jsem začala lézt po skalách, ale i v této aktivitě mi trvalo v porovnání s jinými dost dlouho, než jsem získala nějakou sílu. V běhu taky nic nemám zadarmo. Ale mám nějaký přirozený smysl pro vytrvalost, když už v tom není ta síla. Běh je perfektní pohyb pro celé tělo. Většinou běžím sama a tak mnohem víc vnímám přírodu kolem mě. Všechny ty vůně, zvuky, faunu a flóru... Skvěle se u toho přemýšlí a zároveň u toho jde i úplně vypnout, je-li to třeba.

Baví mě běžet co nejdál dokážu. V dnešním světě, kdy ultramaratony dlouhé i několik set kilometrů v horských terénech posunuly hranice někam úplně jinam, nezní moc drsně, že si běžně dám pro radost 20 km trasu, ale nakonec je to všechno jen o úhlu pohledu. Když to řeknu doma mamce, skoro se křižuje a většinou mě varuje, že umřu nebo tak něco. (...:D...) Když to řeknu ultra běžci, pravděpodobně to pro něj nebude znamenat vůbec nic. Ráda bych příští rok uběhla 100 km a ráda bych dala i Beskydskou sedmičku. Nemám na to zatím ani náhodou, ale o tom to je. Tak si tu po těch našich kopečkách pobíhám, učím se mj. i tím o svém těle a jeho fungování a malými krůčky se zlepšuji...
více


Zimní výstup na Halti - nejvyšší horu Finska

Cestování, komentáře: 3, zobrazeno 2771x

vystupnahalti.jpg...plus pár fotek severního Norska (Lyngenfjord, Lofoty) a malý běžkařský výlet do Femundsmarky.
Nápad nakouknout do zimní Finnmarksviddy přišel někdy na začátku roku 2012 a vyjeli jsme v půlce března téhož roku, tedy přesně před 4 lety (je to vůbec možné, jak ten čas letí?!). Petr ke konci roku 2011 dodělal první dokumentární film o nejlepším lezci světa Adamovi Ondrovi, já měla také po gymplu a tak jsme se shodli, že bychom po letech stresu a omezení, které jemu přinášela tvorba filmu a mně škola, mohli podniknout nějaký oraz. Teda tak nějak to nazýval Peťan. Roky jsem poslouchala, jak jsou zimní expedice úžasné a tak jsem byla řádně naočkovaná a celkem s nadšením souhlasila. Že to ovšem zas takový oraz není jsem plně pochopila jednu noc, kdy byly teploty téměř u -30°C a on dokola opakoval, jak je to boží, zatímco já raději ani neotvírala pusu, aby mi z těla náhodou neuteklo víc tepla, než bylo nutné. To jsem si vážně začínala říkat, že s tím chlapem něco není v pořádku... :D

Samozřejmě trochu přeháním. Bylo to boží. Zpětně jednoznačně. Pro takovou teplomilnou holku, která většinu svého dosavadního života měla k podobným aktivitám celkem daleko, to byl naprosto skvělý zážitek. Když jsem v roce 2009 poznala Petra, neustále mi vyprávěl o svých zimních cestách na pláně severního Norska. Znělo to pro mě jako příběhy z jiného vesmíru a rozhodně by mě ani ve snu nenapadlo, že bych někdy dělala něco podobného. Se správnou přípravou a ve společnosti někoho, kdo má dost zkušeností, to však zase tak těžké nebylo ani pro někoho jako já.
Je to jednoznačně zatím nejdelší fotočlánek, jaký jsem tu kdy dala. Fotkami jsem rozhodně nešetřila. Určitě tohle nebude pro každého a mnoho z vás zřejmě nedojde ani do poloviny. Přesto to sem dávám, protože byl pro mě tento výlet docela zásadní a v té době i celkem drsný. Trochu jiný pohled na sever Evropy...
více


Únorová Barcelona

Cestování, komentáře: 4, zobrazeno 4575x

dsc_7274u.jpgSeděla jsem zrovna jeden povánoční večer na doma u počítače na severu Evropy, za okny byla už ve 3 odpoledne černočerná tma a chumelenice, když mi na Facebooku přistál vzkaz od Daniely: "Čau, v únoru potřebuju jet na týden do Barcelony odvézt na prázdiny jednoho malého kluka k jeho taťkovi a za týden s ním zase přiletět zpátky. Ubytování zdarma u té rodiny. Sháním někoho, kdo pojede se mnou. Nechceš jet?"
Moje hlava začla okamžitě po přečtení tohoto vzkazu vymýšlet důvody, proč bych jet neměla. Nehodí se to, rozjíždí se teď mnoho časově náročných projektů, během blížícího se jara budou velké výdaje na různé věci, které budu potřebovat, v březnu se zase bude muset jet do Norska, pak chci na Island a podobně. Pak jsem se ale zastavila a zeptala se sama sebe, proč to sakra dělám? Vždycky mám plnou hlavu i hubu keců, jak chci strašně moc cestovat a vidět toho co nejvíc, ale často si přicházející příležitosti nesmyslně sama automaticky zakážu. Vždycky se najdou "rozumné" důvody, proč je vhodnější momentálně zůstat doma. Zrovna o Barceloně, a městech obecně, jsem sice nikdy nijak zvlášť nesnila, na druhou stranu jsem toho zatím z jižní Evropy moc neviděla a Španělsko určitě na seznamu je. Tak proč do něj nenakouknout právě skrze tohle město a jeho okolí? Neříkala jsem si náhodou, že chci letos zažít trochu víc tepla, než předešlé roky? Začít se trochu ohřívat už v únoru nezní zas tak špatně. Místo výmluv jsem tedy začala hledat cestu. A světe div se, šlo to docela snadno. Chlapy jsme nechaly doma a udělaly si holčičí výlet. Barcelonu jsme si prošly křížem krážem, válely se na pláži, smály se věcem, které žádný chlap nemůže nikdy pochopit, probraly všechny důležité i nedůležité věci v našem životě (pro jistotu dvakrát), dávaly si skvělé kamarádské rady, kterými se stejně nakonec řídit nebudeme, a tak různě. A nepohádaly jsme se, i když chvílemi taky moc nechybělo. :D
více


Polární noc v Tromsø

Cestování, komentáře: 5, zobrazeno 4253x

senja.jpgTromsø, 25.11. 2015. Poslední den v roce, kdy tady slunce vykoukne nad obzor. Nasledujícího dne na téměř dva měsíce zmízí a severní oblasti zasáhne období tmavé polární noci. Slunce pak poprvé v roce 2016 vyšlo 15.1. Ne však ve městě, šlo vidět pouze z vrcholků okolních hor. Dole ve městě mělo jít vidět až 21.1. 2016, ale kvůli nepřízni počasí to bylo ještě o několik dní později. Dřív jsem si myslela, že polární noc v těchto končinách znamená 24 hodin trvající tmu. Ve skutečnosti je však i v kritickém období kolem zimního slunovratu kolem poledne chvilka "světla". Jen pro představu, Tromsø leží téměř na 70. rovnoběžce, na stejné zeměpisné šířce leží nejsevernější oblasti Aljašky. I přesto, že to ale není tak drsné, jak jsem si myslela, mi moje tělo dalo najevo, že se jen tak přizpůsobit nehodlá a já jsem chvílemi měla docela dost.

Až když sedím zpátky v teple a světle domova a do oken mi svítí ostré polední slunce, si ale plně uvědomuju, jak skvělou zkušenost jsem si mohla prožít. I když to zní otřepaně a sluníčkově (a moje ségra se svým chotěm se mi zase budou smát), cítím obrovskou vděčnost. Za ty noci, kdy jsem seděla u okna a pozorovala polární záře zatímco za mnou praskalo dříví v krbu. Za velryby a tuleně, které jsem mohla vidět ve volné přírodě. Za slunko, které nám svítí nad hlavou denně a nám to přijde tak normální, že už to vůbec nevnímáme. Za všechny ty možnosti, které mi život přinesl. Za privileium narození se v tak skvělém kraji, jakým jsou Rychlebské hory. A za všechny skvělé lidi; 3 sourozence, se kterými si jeden z druhého neustále utahujeme, jeden je šílenější než druhý, ale když je zle, vždy stojíme při sobě... Akční kamarády, kterým je omšelost a nuda cizí... Nejbližší osoby, které mi daly ty největší životní dary a lekce. Jak dojemné, vím... :D Ale takto to cítím. více


Stetind

Cestování, komentáře: 6, zobrazeno 4646x

dsc_8624-2.jpgRozhodla jsem se, že napíšu pár slov o několika málo skandinávských místech a výletech, které považuju za to nejlepší, co jsem tu zatím zažila. Na těch mnoha cestách jsme toho viděli opravdu hodně a na discích se hromadí mnoho giga fotek, které se vůbec nikde neukazovaly. Takže si myslím, že je možná trochu škoda, aby to jen leželo ladem v počítači, když to třeba někoho může zajímat, inspirovat či nakopnout. Začnu tím, dost možná, úplně nejhezčím - norská národní hora Stetind s výškou 1392 m. n. m. Zatím jsem neslyšela, že by jiné země měly kromě nejvyššího vrcholu ještě i národní vrchol. Norsko to tak má a jakmile člověk Stetind vidí, nediví se. Je to enormně velký jednolitý kus kamene bizarního tvaru a na naprosto famózním místě.

Na začátku července roku 2014 jsme jeli na roadtrip do severního Norska a tento skalnatý monolit byla naše první zastávka. Alespoň co se výhledu týče, je to fakt jedno z nej míst. Vidět pěkně z výšky celý Tysfjord, moře plné ostrůvků, na horizontu hradbu Lofot a širý oceán, to opravdu stojí za tu celodenní námahu. A taky, přiznejme si, ten pocit, že "TAM NA TÉ ŠPIČCE JSEM BYLA", není vůbec k zahození. Jede-li člověk do Norska za polární kruh, Stetind považuju určitě za must-see, kolem kterého by byl hřích jen tak bez povšimnutí projet. Mraky lidí každé léto proudí na Lofoty a toto místo je skoro po cestě. Na vrchol vede několik různě těžkých lezeckých cest z několika stran. My jsme šli "normálkou" přes předvrchol s názvem Halls Fortopp. Většinu cesty jdete po dvou, místy po čtyřech, ale i tak se musí asi na dvou místech přece jenom trochu lézt. Bez lana bych to nedoporučovala. Super na tom je ale i to, že vůbec nemusíte být horolezec, abyste si ho mohli užít pěkně zblízka. Ale o tom později.
více


Co mi přinesl rok 2015

Osobní, komentáře: 11, zobrazeno 4068x

10u.jpgDo konce roku sice zbývá ještě necelý měsíc a tak je možná trochu předčasné již sumírovat, nicméně pro mě pocitově rok končí už s posledním spadlým podzimním listem ze stromu. Navíc poprvé v životě nebudu na přelomu roku doma, ale více než 3000 km daleko. První "osamělé" Vánoce v cizím prostředí, první zážitek opravdové polární noci. Těším se a zároveň mám trochu strach. Tento rok jsem moc silná nebyla a tak nedokážu odhadnout, jak velký vliv na mě dva měsíce beze slunce budou mít.
Letošní rok pro mě byl docela obtížný. To těžké hodně převažovalo nad tím lehkým a radostným. Přestože je stále s čím zápolit, cítím, že se mnohé teď ke konci roku začíná dávat do pořádku a já se vnitřně už trochu uklidňuju.

Původně jsem článek chtěla nazvat "Co mi tento rok dal a vzal", ale pak jsem si uvědomila, že mi nevzal nic a naopak štědře dal. I když to chvílemi bylo docela drsné. Těžko jsem kdy dostala tolik cenných životních lekcí jako tento rok. Je pravda, že některé záležitosti se člověk naučí jen v praxi. Člověk má tendenci za negativní události ve svém životě trestat sebe i své okolí. Přitom v životě neexistuje lepší lekce, než když se nám stane něco špatného. A jediné, co nám může doopravdy pomoct se s tím vším vyrovnat je přijmout realitu a poděkovat, protože příště už víme, jak se máme zachovat, abychom tomu předcházeli. Není to ve všem úplně jednoduché, ale snažím se na tento rok dívat pozitivně i přesto, že jsem se tolik nesmála. více


Něco víc o mně...

Osobní, komentáře: 12, zobrazeno 6177x

dsc_2114w.jpgV době, kdy jsem zakládala tyto webovky, jsem zdaleka nejvíc bojovala se stránkou O MNĚ. Nebylo pro mě jednoduché o sobě mluvit, popisovat své vlastnosti a sdílet střípky ze svého života. Hlavně proto, že jsem si moc nevěřila a neuměla jsem nemyslet na to, co si pomyslí ti, kteří si to budou číst. Stále častěji mě ale kontaktují různí cizí lidé a chtějí o mně vědět víc. Pochopitelně nejvíc ohledně focení a věci s tím související, ale čas od času se někdo zajímá i o můj život a osobnější záležitosti. Často dostávám nádherné maily plné komplimentů, které mě neskutečně potěší a motivují. Na druhou stranu už se mi párkrát stalo, že si na mě někdo anonymně vylil svou zlost. Kritika někdy umí být dost tvrdá a je těžké nenechat se tím rozhodit. Přestože vím, že lidi, kteří neumí napsat kritiku slušně a schovávají se za anonymy, mají problém sami se sebou a jejich zášť se mě netýká. V praxi to stejně v hloubi duše zabolí a pak vznikají různé vnitřní bloky. Člověk se začne stydět se nějak víc ukazovat z obav, aby to někoho nedráždilo nebo aby se mu někdo nevysmíval.

Taky to, jakým stylem tady píšu, je jiné, než jakým stylem běžně mluvím. Myslím, že snad všichni nosíme určité masky, které měníme hlavně podle společnosti lidí, ve které se zrovna nacházíme. S cizími lidmi se chováme jinak, než když jsme se svou rodinou. S tou zase jinak, než když jsme s přáteli. Svým způsobem je to naprosto přirozené, někdo to dělá víc, někdo míň. Není úplně jednoduché takto jít s kůží na trh a zpřístupnit kus své osobnosti širšímu okruhu lidí. Hlavně z těchto obav jsem sekci O MNĚ měla vždy hodně stručnou a taky hodně rozpačitou. Chtěla jsem ji tedy trochu přepsat, ale text byl stále delší a delší. Nakonec jsem tuto sekci jen lehce obměnila, nechala však krátkou a věcnou. Pokud má někdo zájem nahlédnout blíž, dozvědět se, jak se k tomu všemu vlastně dostala, vidět mé úplně první fotky, proč mě baví zrovna tento styl a zároveň trochu i o mém životě mimo focení, ať pokračuje ve čtení. Je to docela dlouhé a místy dost osobní. Ale já to neosobně moc neumím. :) více


Fotky v květinových kobercích

Focení, komentáře: 2, zobrazeno 3752x

nahled.jpgS ohledem na vesměs kladné reakce na můj předchozí "tutoriál" a taky žádost v komentářích, dělám návod č. 2. Této fotce je už rok a půl (děsný, jak to letí) a byla součástí jednoho experimentu, tak opět berte některé věci trochu s rezervou.

Na přelomu loňského roku jsem se připojila k facebookové skupině Let's get creative 2014, kde byla spousta lidí - většinou fotografů z celého světa, kteří se snažili dělat projekt 52 týdnů roku 2014, čili každý týden jedna fotka. Na každý týden byla rozepsána různá témata, která ve vás měla probudit kreativitu, snahu poprat se s tématem co nejoriginálněji a posunout tím vaši tvorbu o level výš. A navíc to musely být autoportréty, čímž je to ještě těžší, ale pro mě možná i trochu omezující, protože si nemůžete zdaleka tolik hrát. Já jsem se dostala jen k týdnu s číslem 20, pak totiž začalo léto a tak jsem si našla spoustu výmluv, proč bylo nad mé síly to dodělat, znáte to... ;) Celé to ale mělo docela slušnou sledovanost od lidí, kteří mě zajímají. Mladí fotografové z celého světa, fajn lidi snažící se si vzájemně pomoci, poradit a podpořit se. Žádná závist nebo pocit konkurence, jak by si někdo mohl myslet. Když se někomu podařilo udělat pěknou fotku, všichni byli nadšení a projevovali uznání, což bylo fakt super a motivující. A když se někomu naopak něco moc nepovedlo, dokázali napsat konstruktivní kritiku aniž by se kvůli tomu někdo cítil uražený nebo dotčený. Takže jsem si aspoň udělala pár milých facebookových známostí, které snad někdy budu moci poznat i na živo. U focení platí, stejně jako u velké spousty dalších věcí, že čím víc to děláte, tím lepší v tom jste. I když jsem ten projekt nebyla schopná dodělat, 52 týdnů, či snad ještě líp 365 dní, doporučuju všem nadšeným nováčkům. Až to doděláte, budete někde úplně jinde. více


záznamy: 11 - 20 / 242