Přes hřeben Velké Fatry

dsc00112uv.jpgBěžecká sezóna mi letos nezačala moc ideálně. Měla jsem velké plány, ale zase mi to moc nevyšlo. Do konce března jsem byla v Kanadě, kde jsem každou volnou chvíli dala přednost raději lyžování před během. Trochu jsem sice chodila, ale bylo to špíš jen tak na udržování než jako trénink. A taky... Přibrala jsem tam skoro 10 kg. Člověk by neřekl, co udělá takový zdánlivě neškodný návyk chodit si ráno do kavárny pro kafíčko a blueberry muffin. Každy den. Někdy v únoru jsem si uvědomila, že mi při chůzi stehna dřou o sebe, tipovala jsem to tak na 5 kg. Málem jsem z té váhy spadla, když jsem zahlédla to číslo. Je to na dobré cestě, půlku už mám dole, tahat s sebou ale všude tu druhou půlku je pořád trochu namáhavé a také neestetické, haha. 


Foto: Petr Pavlíček - Bernartwood

Těšila jsem se, že hned po příletu domu vyběhnu na hřeben Rychlebek, ale místo toho jsem skoro celý duben stonala. Kvůli tomu jsem musela odpískat svou účast na Jesenické stovce, protože jsem se před rokem zařekla, že nepřipravená už takto nikdy blbnout nebudu a na to martyrium jsem ani po té době nezapomněla. Strašně mě to ale mrzelo. Teď už je všechno ok a běhám docela dost, i když se pořád cítím slabá a těžká. Nic mi ale moc nebránilo kývnout na Peťanův návrh přeběhnout společně Velkou Fatru. O víkendu jsem tak jak tak plánovala nějaký výlet a tohle mě láká už hodně dlouho. V červnu se chystám na hřeben vedlejší  Malé Fatry, tak si to už aspoň vyzkouším. A taky si trochu spravím chuť poté, co mi hned první z letošních cílů nevyšel. Začátkem června je moje oblíbená Jesenická 60 a tohle by mohl být docela dobrý trénink. 

Volba padá na sobotu 19.5., první den, kdy to s počasím po týdnu deště vypadá nadějně. Vyjíždíme už v pátek večer a spíme v Ružomberku v autě kousek od autobusáku. V oktávce. Není to zrovna moc pohodlné, schod mezi kufrem a sklopenými sedačkami vycpávám ruličkami toaléťáku a oblečením. Po prvních dvou hodinách polospánku mi pootevřených okýnkem začne pršet do obličeje, což se snažím statečně ignorovat, po dalších dvou hodinách polospánku zvoní budík. Supeeer, není nic lepšího, než se před během vůbec nevyspat. Chci si vzít barefooty, ale Peťan mi to rozmluví, rychle si oba olepíme chodidla naplástí, nazuju inovky, nacpu do batohu jídlo a běžíme na bus. 

dsc09473w.jpg
V buse narychlo snídám v dětskou výživu a pod očima mám pěkné pytle... jako tiché svědky probděné noci. Přesnídávka je při běhu je dobrou alternativou energetického gelu, ale osobně mě po ní trochu pálí žáha, když to s ní přeženu. Nevyhovuje mi se před během nacpat pevnou stravou, dělá se mi z ní pak šoufl, takže to většinou nechám na ovoci, maximálně do sebe hodím nějakou müsli tyčinku. 

Plán trasy začíná v Donovalech, odkud budeme stoupat na nízkotatranský Zvolen, z něj potom po bočním hřebínku směrem na velkofatranskou Krížnou, pak dále po hlavním hřebeni Velké Fatry přes Ostredok, Ploskou, Rakytov až na Smrekovicu a kolem Vlkolínce dolů zpět do Ružomberku k autu. Má to mít něco kolem 50 km a 3000 metrů převýšení. A když tak přemýšlím, je to asi můj první ultra běh ve vyšších kopcích. Jesenické kopečky moc nepočítám, i když i ty umí potrápit. :) Letos bych na Slovensku ráda dala kromě zmíněné Malé Fatry taky aspoň část Nízkých Tater. V Česku to letos vidím na Jizerky, České středohoří a Javorníky. Kéž to všechno stihnu.

dsc09478w.jpg
A jestli nebudete dělat, co vám říkám, stihne vás boží hněv.

Hned ze začátku je to na kopec Zvolen docela prudké stoupání. Na prvních 2 kilometrech nastoupáme něco kolem 450 metrů. Peťan mě na začátku postrašil, že to musíme stihnout za světla, protože poslední část okolo vesničky Vlkolínec je pověstná hojným výskytem medvídků hnědých. Pumpa mi jde vyletět z hrudního koše a prvotní nadšení se kamsi vytrácí, ale snažím se to vybouchat co nejrychleji. Kousek pod sedlem už jsme v mraku a docela dost i fouká. Doufáme, že předpověď slibující polojasno nelhala. Ze sedla je to na Zvolen kousek a sklon už není tak prudký. Nic kromě chodníčku sice zatím nevidíme, ale začíná běžecky velice příjemná část. Mlha ani vítr mi nevadí, je docela teplo. 

dsc09491w.jpg
Stoupáme nad Donovaly.

dsc09503w.jpg
Na hřebeni vítr a hmla. 

dsc09523w.jpg
Peťan by samozřejmě nikam nevyrazil bez Čendy, který je mimořádně úspěšný v motání se pod nohy a taky se s každým naším setkáním nese jistota, že mi rupnou nervy. 

Seběhneme ze Zvolenu zpět k linii lesa a pokračujeme dál po červené značce. Napojujeme se na hřeben vedoucí k hlavnímu hřebenu Velké Fatry. Je to nádherná část ještě pod hranicí lesa, dlouhá asi 12 km. Jsou tam dva větší stoupáky, ale jinak příjemný chodník, místy docela zarostlý, což prozrazuje, že tato část karpatských hřebínků není až tak navštěvovaná. Za celou dobu nepotkáme nikoho, kromě dvou cyklistů, když křižujeme cyklostezku. Chodník vede bučinou, ve které se po týdni deště vznáší těžká vlhká vůně tlejícího listí. Smrkových částí je jen pomálu. 

dsc09583w.jpg
Dobrý deň! Nějaká klíšťata by nebyla?


dsc09547w.jpg
Mraky se brzy začínají zvedat...

dsc09565w.jpg
...a otevírají se výhledy na hory, do kterých máme namířeno. 

Celý tento hřebínek je fakt výjimečný. Paloučky mezi lesy jsou v tuto dobu plné krásně barevné horské květeny. Chodník je uzoučký a měkký. V této části jsou dvě větší stoupání, ale jinak je to tu příjemně zvlněné a tak se dá běžet skoro celou dobu. Já tu ale i tak šetřím síly, protože před námi je stále ještě asi 40 km v horském terénu. Sluníčko začne brzo vykukovat skrz mraky. Je to veliká paráda. Trochu menší paráda je fakt, že už po deseti kilometrech začínám trochu cítit nepříjemné tahání v koleni. 

dsc09738w.jpg
Bukové lesy jsou stejně nejkrásnější.


Zanedlouho jsme opět nad hranicí lesa a blížíme se k vrcholu Krížna. Pod stoupákem nabíráme vodu v prameni a odpočíváme. Taky začínáme potkávat první skupinky turistů. Při stoupání na vrchol poprvé cítím, že už se mi jde hůř. Boční hřeben, kterým jsme se na hlavní napojili, se nezdá, ale je docela namáhavý. A nemám nijak zvlášť naběháno. Začínám se trochu bát, že to až do konce nedám a opatrně se ptám na únikové možnosti. Peťan na všechny moje otázky ale odpovídá jen "ježiši přestaň, to doběhneš". Hm. 

dsc09747w.jpg
Mám ráda široké travnaté hřebeny. 

dsc09767w.jpg
Hlavní hřeben před námi. 

dsc09821w.jpg
Závěrečný stoupák na vrchol.

Na Krížne je docela rušno, proto se tam nezdržujeme a plánujeme malou pauzu dát až na Ostredoku. Na hřebenu se běží pěkně. Přestože je slunečná sobota, lidí tam není tolik, kolik bych čekala. Potkáváme za celou dobu jen pár hloučků. Baví mě, že se s každým dalším dlouhým během naučím něco nového. Přicházím na to, jak se mám stravovat, aby mi nebylo zle, co změnit, když mě něco bolí, jaké vybavení mi nejvíc sedí, jaké boty mám zvolit, jakou velikost potřebuju... Běžecké boty jsem mívala vždy jen jedny, dneska mám patery, ale z nich mají správnou velikost jen dvoje. Na kratší tréninky to je úplně jedno, ale při dlouhém běhu chodidlo nabyde na objemu a to pak v lepším případě hodně bolí, v horším to bolí ještě trochu víc a pár dní poté odpadávají nehty. Dámy uznají, že to na léto do sandálků není moc žádoucí. Jakou prasárnu způsobí třeba lenost zastavit a napravit si shrnutou ponožku, nalepit náplast na místo, kde cítím tření, nebo povolit tkaničky, když začíná tlačit nárt... Absolutně se nevyplácí říct si "to ještě ten kilometr do sedla vydržím". Měla jsem už kvůli zmíněným věcem tak hluboké puchýře až do masa, že jsem musela týden nosit jen crocsy. 

dsc09846w.jpg
Sbíhám z vrcholu a napravuju něco, co mohlo být za chvíli průser. Peťan se mě snažil donutit, ať to udělám později, ale jsem nekompromisní.

dsc09884w.jpg
Na Ostredoku mě pak donutí k prvnímu a poslednímu selfíčku a já se nutím k úsměvu, protože mi můj stav začíná dělat docela starosti. 


Nejsme ani v půlce a mě hlavně v sebězích docela dost bolí koleno. Ne že bych nějak umírala bolestí, ale před sebou toho máme ještě veľa. Tuhle bolest v pravém koleni jsem měla naposledy někdy před rokem a půl a mezitím jsem měla svatý pokoj. Teď to cítím znova a hlavně se bojím, že si to tímto během podělám na blížící se šedesátku, kde budu muset samozřejmě valit daleko rychleji a kde každoročně nejvíc času i závodníků doháním až na posledních 10 kilometrech při nekontrolovaném seběhu z kopce Šerák. Začínám kňourat trochu hlasitěji, ale Peťanova odpověď je pořád stejná. To doběhneš.  

dsc09895w.jpg
Už jsi umřel? :)

Na Ostredoku docela pofukuje, takže plánované občervení si dáme až u salaše pod Suchým. Seběh je v pohodě, ale už jsem opatrnější (= pomalá). Salaš je volně otevřená a moc se mi tam líbí. Ještě nikdy jsem na Slovensku v podobné chatě nespala. To se taky bude muset napravit. S vidinou blízké svačiny jsem si hned běží líp. Mám hlad. Před námi se už při seběhu otevře výhled na další vysoký kopec - Ploskou. Takhle z dálky je to sice kopec pěkný, ale když si představím, jak se plazím nahoru, už mi tak pěkný nepřipadá. 

dsc09946w.jpg
Ploská před námi.

dsc09952w.jpg
Utíkám se najíst. 

dsc09966w.jpg
A tak se táži... Dáš mi prosím nějaké to jídlo?

U salaše hodíme oba těžkej chill. Já se nacpu, chvíli rozjímám nad příjemným pocitem plného žaludku a pak se položím na zem a usnu. Peťan mezitím čumí do mobilu a háže fotky na Instagram. Pak se mu telefon vybije a tak musím vstávát. Ach jo. Po siestičce se ale probudím jako vyměněná. Běží se mi zase docela dobře. Během chvilky jsme v sedle pod Ploskou a začínáme stoupat. Kopec to nakonec není tak strašný, jak to nejdřív vypadalo. 

dsc09999w.jpg
Stoupák na Ploskou. 


Část kolem Ploské se mi zatím líbí asi nejvíc. Bohužel mi však nevydrží energie načerpaná odpočinkem u salaše a při seběhu z vrcholu mě koleno bolí jak cyp. Oznamuji Peťanovi, že ze Smrekovice nějak už dostopuju k autu. Opět laxně odpovídá, že to doběhnu. WTF! Hlavní je, že když jeho něco bolí, ví o tom všichni v rádiu minimálně padesáti kilometrů, protože řve jak tur. Já jsem však holka z kraje Vincenze Priessnitze, takže jakmile zahlédnu pramen, vím, co mám dělat. Světe div se, na pár kilometrů mě to zase úplně zachrání. 

dsc00037w.jpg
Seběh z Ploské, další větší kopec je až Rakytov. 

dsc00070w.jpg
Dík, Vincku!
 

Brzy vběhneme zase do lesa. Tato část je po deštích docela dost podmáčená a tak to tam stejně nemůžeme nějak moc rozpálit. Aspoň si to teda odůvodňuju právě tímto. ;) Nesnáším mokré tenisky, takže se pokaždé snažím vodu a bahno obejít. Jednu bažinu beru hodně okolo, cupitám mezi kvetoucími blatouchy a s vítězným výrazem ignoruji Peťanova slova, že tudy cesta nevede, že se tam namočím... Tss, co ty víš o bažinách... Pak mi to pod nohama pěkně nahlas zamlaská a Peťan se začne smát. Vyjedu po něm jako saň a vzápětí mi dojde, že se u mě začíná projevovat první vážný symptom vyčerpání - agresitiva.

dsc00075w.jpg
Bažinový bod zlomu.

dsc00112w.jpg
Náladu zlepšující výhledy.

Pak se před námi zjeví Rakytov, který v mých očích nabývá obřích rozměrů. Pěšina na vrchol podle mě končí až na onom světě. Jsem si jistá, že tady zahynu. Už nevládzem! Je to masakr, funím jak mašina. Od půlky kopce koukám na hodinky a každých 20 metrů převýšení si dovoluju na chvilku zastavit. Vždy, když jsem už unavená, hraju sama se sebou takové hry. Třeba že musím dojít aspoň tam k tomu stromu atd. Mysl se tím zaměstná a najednou je člověk nahoře. 

dsc00115w.jpg
Tady už si to moc nedávám. 

Rakytov je asi poslední velký kopec. Za ním už je krajina jen lehce zvlněná, ale i tak už do každého kopečku jdu pěkně pomalu. Při seběhu se mi zase přihlásí koleno a vzhledem k intenzitě bolesti už to na žádné zázračné zlepšení nevidím. Nejhorší stavy přichází vždy ve chvíli, kdy je nablízku vidina konce. Peťan mi sdělí, že jestli chci, můžeme jít trochu kratší variantu, takže celkově to bude asi nějakých 46-48 km. Samozřejmě souhlasím. Když je člověk takto unavený, každý kilák k dobru už bere všemi deseti. Zavrhnu tedy nakonec možnost skončit už na Smrekovici, kde ještě je pár lidí a kde jsem plánovala požádat někoho, kdo odtamtud zrovna bude odjíždět, zda by mě nehodil dolů na hlavní. Pokud Peťan říká pravdu, je to ještě nějakých 10 km více méně z kopce, takže to už nějak docupitám. 

dsc00148w.jpg
Túru ze Smrekovice na Rakytov už jsem jednou šla. Je to krásná odpolední túra. 

Poslední část už fakt nemůžu. Občas se ještě trochu rozeběhnu, ale hrozně mě to koleno bolí a nechci si to totálně dorasovat a jít přes bolest, cítím, že už to je na hraně. Peťan mě opět razantně ujišťuje, že to doběhnu. Začíná mě tím shazováním mé bolesti fakt žrát. Pak pronese něco ve smyslu, že "dělám, že mě bolí koleno" a já se definitivně nafučím. Taková drzost.

dsc00151w.jpg
Sluníčko se sklonilo za obzor a nás čekají poslední kilometry. V tmavém lese. Plném medvědů.

Člověk by neřekl, že ta nejzábavější část teprve přijde. Nemůžeme se pořádně rozhodnout, jestli půjdeme do Ružomberku jednou nebo druhou stranou. Já to tam samozřejmě vůbec neznám, takže se odevzdávám do rukou Peťanových. To vždycky smrdí průserem. Krosíme to v šeru přes cyklostezky, protože turistické chodníky vedou hlubokým lesem. I tak ale místy jdeme ještě po chodníku. S přibývající tmou přichází takovej ten hodně blbej pocit, že na vás v tom lese něco čumí. Že ho má i Peťan poznám podle toho, že najednou mluví desetkrát víc nahlas a navíc úplné... pardon, úplné hovna. Víme, že se ztratit už nemůžeme, ale nejsme si úplně jistí, kde přesně vylezeme. Nakonec nás to vyhodí pod kopcem Sidorovo, který je nad Vlkolíncem. Tam nás trochu vyděsí poněkud agresivní pes, ale přežijeme a jdeme dál. Peťan uhne z cesty a nastoupí na chodníček. Že prý si myslí, že je to zkratka do Vlkolínce, ale není si jistý. Zkratka je nakonec traverz pod Sidorovom, vede celou dobu v hodně hlubokém lese, kde by se skrze smrkové větve zdrhalo fakt dost blbě. Peťán pronáší hlasitá moudra, já do toho nahlas říkám, že se smrti nebojím, Peťan poznamená, že nejhorší je, že setkání s medvědem nemusí znamenat pouze smrt a mně se zjeví před očima vzpomínky z kina:

Takhle od počítače už je to sranda, ale když si na to vzpomete v tom lese, kde něco podobného opravdu hrozí, stáhnou se vám půlky pevně k sobě. Než jsem odjela z Kanady, viděla jsem medvěda asi 5 metrů ode mě na zahradě. Naštěstí jsem stála za oknem, ale i tak jsem se při pohledu na něj celá rozklepala. Věta, že se smrti nebojím, už mě tolik neuklidňuje a začínám zpívat z plných plic Spending my time od Roxette. Peťan do toho naléhavě žádá Boha, aby ho zbavil sluchu. Kdyby nás někdo viděl a slyšel, poslali by nás určitě na lobotomii a sterilizaci, aby zamezili možnosti šíření tohoto druhu. Bez debat. Nakonec vylezeme z lesa a před námi dole svítí Ružomberok. Jsme zachráněni. Zase to vyšlo.

Do města už jdeme po široké cyklostezce. Kolem nás zpívají noční cvrčci. Tohle crvkání z naší české přírody neznám. Zní to jak z nějaké pohádky. Doléhá do toho zároveň ruch města pod námi, ale vůbec mi to nevadí, naopak. Je to hrozně zvláštní kontrast. Zajímavé protnutí dvou úplně jiných světů, které existují tak blízko vedle sebe. Když se rozhlížíme s čelovkami kolem, na loukách kolem cesty žlutě svítí stovky ovčích očí. I když už je cíl kousek od nás, na chvilku si ještě chci sednout, poslouchat a zapamatovat si nádherný konec tohoto dne. 

Nakonec to bylo téměř 53 km. Navzdory všem úskalím to bylo naprosto boží a chci víc, chci víc, chci víc...

A výjimečně měl pravdu. Doběhla jsem to. 

zobrazeno 1339x, dnes 1x