Běh přes Femundsmarku

dsc05025w.jpgO Femundsmarce jsem už dlouho chtěla napsat samostatný článek do rubriky cestování, ale nakonec mě okolnosti předběhly a chce se mi se o ní zmínit už teď. Óda na tento kout světa ještě nějakou dobu počká. Navíc si Femundsmarka zaslouží pořadné fotky a vůbec vlastně pořádnou průzkumnou návštěvu, ideálně ke konci září, kdy se tento národní park stane zahradou, kterou zdobí tisíce teplých podzimních odstínů a při putování člověk nenarazí na žádnou další lidskou tvář. Vzít si jen foťák, batoh, stan, nespěchat, fotit, chodit, hrát na vonnou paměť, vnímat... Při mé první návštěvě jsem ty neuvěřitelné barvy viděla a okamžitě jsem se zamilovala. Třetí den výletu nás ale vyhnal první sníh. Hromady sněhu, který už potom až do začátku června neroztál... Přestože je Femundsmarka spíše na jihu Norska, její klima je kvůli poměrně velké vzdálenosti od pobřeží a nadmořské výšce jedno z nejstudenějších v celé zemi.

Což na vlastní husí kůži potvrzujeme i teď při poslední návštěvě ke konci srpna, kdy je i v nižších polohách jeden stupeň pod nulou a pro těla rozmazlená horkým středoevropským létém to je pořádný šok. V Norsku tentokrát máme opět spíše pracovat - točit propagační materiály a připravovat jeden velký projekt na příští rok. Norge på langs. Hned na začátku cesty ale potřebujeme trochu vyčistit hlavu po ne moc příjemném jaru a létu, kdy jsem se kvůli práci a zlobivým bolavým šlachám ani nemohla pořádně proběhnout. A když už mohla, odradilo mě horko. Od té doby co běhám, přestávám mít takové dny ráda.


Do Femundsmarky přijíždíme před druhou v noci. Tato pohádková oblast nás přivítá po svém. Třpytivým hvězdným nebem a mlhavym oparem nad jezerem Femunden, který i ve tmě vyniká ve světle lamp na vzdáleném protějším břehu. A taky tím studeným vzduchem v chřípí a párou od pusy. Venku je nula. Věděli jsme, že už bude chladno, to je tu koneckonců tak nějak pořád, ale nulu nikdo nečekal... A to jsme ještě docela nízko. Zítra jdeme běžet, čili hodně na lehko, do vyšších kopců, jen s jedním letním spacáčkem, za to ale s velkou porcí naivního nadšení. Že prý ten spacák bude stačit, když se pod ním podělíme o teplo, nicméně cítím, jak se mi trochu začíná krčit vráska obav mezi obočím... Kluci, Petyr a Papryk, jak jsem si je pro tuto cestu pojmenovala, jdou spát ven pod širák na karimámu, zatímco já si už tradičně raději sklopím přední sedačku a zůstávám v autě. Malí lidé mají v tomto výhodu. Jsou hezky kompaktní a tak se třeba naprosto na pohodu vyspí i v autě. Nic proti velkým, ale nechtěla bych být velká.

dsc_8623w.jpg

Ze začátku výletu nemám s kluky žádnou fotku, takže připojuji tu ze socka spaní na trajektu. Lepší není. Já myslím, že je dobrá dost, hlavně výstižná. Milovníci GoT jistě znají strýčka Petyra (nikoliv však Peťan, proto mu asi ani nevadí, když mu tak říkám), ale toho už znáte. Papryk je ta blonďatá otočená hlava na jedné fotce a Šípková Růženka vedle mě na fotce druhé. V občance má napsané Patryk. Je z Polska, ale máme ho rádi i tak, hahaha.

Na druhý den se probudím a cáry mlhy nad úplně klidným jezerem jsou prosvětlené slunečními paprsky. Kluci ještě chrní. Jdu opodál do lesa a jím borůvky. Jsou příjemně sladké a rozplývají se na jazyku. Za chvíli mi však začne být příliš zima a v momentě, kdy se chci vrátit, se přede mnou zjeví asi 5 nádherných urostlých sobů s velkými majestátnými parohy. Sobi většinou nejsou tak plaší jako česká zvěř, protože patří lidem a jsou na jejich přítomnost zvyklí. Procupitají asi 15 metrů ode mě a za chvíli zmizí v lese. Mám ráda takové chvíle, kdy člověk zapomene na všechno okolo a jen vnímá krásu přítomnosti. Zapomněla jsem i vytáhnout z kapsy mobil, kterým si dobrovolně podobné chvíle často kazím, a to už je tedy co říct.

dsc_8657w.jpg
Dopoledne u jezera. Sluneční paprsky mlhu brzy rozpustily. Hladina je klidná a na obzoru se v dálce tyčí masiv Sølen, krásné tři vrcholy, kam se chci od první cesty do Norska podívat. Vytáhnout z přeplněného auta Nikona se ukázalo jako nemožný úkol, proto jsem si musela vystačit s telefonem.

dsc_8666w.jpg

Zbývá už jen doplnit energii a nezapomenout zároveň na pitný režim.

Za chvíli vstává Papryk, ale Petyr stále dohání silný spankový deficit posledních dní. Vstane si jako král, až když je uvařená snídaně, před tím ještě nadává, že děláme rachot a pouštíme si při vaření Paprykášovy písničky. Poté přehazujeme věci v autě, které je nacpané po střechu a změnilo se v černou díru, ve které nenávratně zmizí všechno, co zrovna nutně potřebujeme. Snažíme se co nejvíc nalehko sbalit na náš běh. Nelíbí se mi, že toho bereme tak málo a jen starší letní spacák do 7 stupňů komfort (v mém případě tedy 15 stupňů komfort, haha). Můj batůžek je ale nacpaný k prasknutí a neumím si představit běžet s něčím větším. Petr větší bere, protože si nemůže odpustit malý stativ a Sony bezzrcadlovku (pro zarytého nikoňáka je to fakt divné slovo, skoro rouhání:D). Mělo by to být asi naopak, ale čert to vem, hlavně že to nemusím těch 60-70 km tím šíleným terénem tahat já. Donutím ho vzít i jeho lehkou letní péřovou. Pro mě. Protože pro kompaktní malé lidi taková chlapská péřovka může fungovat jako peřina. Repelent na prsa místo lahvičky na vodu a jsme ready. Ani centimetr krychlový není volný. Jedeme ještě pozdravit kamarády Bengta a Sanny z Femund Canoe Campu, kde se chtě nechtě zakecáme trochu déle, než jsme plánovali. Poté přijedeme do Elgå, odkud někdy až před 5. odpoledne vyrážíme. Papryk má zatím dva dny čas pro sebe a má za úkol druhý den na večer převézt auto na opačnou stranu Femundsmarky k jezeru Feragen.

dsc04107.jpg

Proč se snažit vypadat normálně, když vypadat debilně je o tolik jednodušší? Petyr je náčelník Slepá Patrona, moje hlava vypadá jako hlava spermie z reklamy na kondomy, tak to dopadne vždy, když se na fotce snažím vypadat hezky. O agentu Zrzavcovi s pionýrským šátkem ani nemluvím. Asi k sobě fakt patříme.

mapa-femunden.jpg
Naše konečná trasa (zaznačeno žlutě) z Elgå do Feragen. Plánovaná trasa vedla přes Store-Svuku a Viglen. Bohové to ale chtěli jinak. Každopádně doporučujeme stránku Norgeskart, kde najdete zdarma docela přesnou a podrobnou turistickou mapu celého Norska.

Hned při prvních krocích se ale Petr zastavuje a nadává na těžký batoh. Chce taky natáčet, takže má tu svou všestrannou Sony mrchu vepředu pověšenou na krku a tak mu samozřejmě při běhu "trochu" skáče. Řvu po něm, aby se laskavě vrátil, dal to do auta a vzal jen kompakt, protože to tímto kazí oběma. Nebude to takto ani focení, ani běh, natož natáčení, jedna činnost jde proti druhé. Nedá si ale říct. Že prý to nějak zvládne. Nakonec mi to přestane vadit, protože aspoň máme celkem stejné tempo a může probíhat i nějaké kochání se. Po více než měsíci bez běhu jsem zase pěkný slimejš. Na jednom závodu v Polsku (zase za to můžou Poláci) na začátku července jsem si nějak natáhla vaz z vnitřní strany kotníku a od té doby to docela hodně bolelo, navíc stejně nesnáším běhat ve vedru a moc příležitostí jet na hory, kde je chladněji, nebylo, tak jsem se na to na čas vykvákla, bežecký apetit zůstal i bez běhu, přibrala jsem 4 kila a měla jsem zase aspoň jedničky. Šťastná to žena, jak by řekla kněžna.

dsc_8683w.jpg

Svukuriset... Někdy mi ty severské názvy připadají fakt libozvučné... :) Jméno této osady a hory nad ní mi zní skoro jako z odněkud z Afriky.

Při běhu však každou chvíli zastavujeme a fotíme nebo Peťan dělá z ruky nějaké záběry. Později už se bojím, že nestihneme do cíle doběhnout za světla. Přestože máme čelovky, běhá se mi s nimi blbě a chodník je každou chvíli plný trčícího kamení, na kterém si lehce zvrtnu kotník každou chvíli i za denního světla. Začnu proto praktikovat metodu "jsem hluchá" pokaždé, když za sebou uslyším volání, ať počkám, protože chce fotit nebo natáčet. Funguje to, často to brzy vzdá. Zastavím jen v případě, že řve z plných plic, a je jasné, že nemůžu předstírat neslyšící. Aspoň tímto způsobem zajistím, že se trochu posunujeme kupředu. Z Elgå běžíme chodníkem v lese, přes různé mosty a brody až k osadě Svukuriset, nad kterou se zdvihaji jižní svahy Store Svuku.

dsc04119w.jpg

Pozvolna vybíháme nad hranici lesa a otevírají se výhledy na druhé největší norské jezero Femunden.

dsc04266w.jpg


První kopec nad hranicí lesa je Gråvola, odkud už jde vidět v dálce jak Svukuriset, tak Store Svuku. Brána do Femundsmarky.

dsc04278w.jpg
Do osady Svukuriset je možné přijet i po hliněné cestě autem, ale jen pro vlastníky chat, protože už leží v národním parku. Je tam dokonce zavedena elektřina, což v těchto končinách působí divně...

Původně jsme chtěli jít na vrchol, ale teď je jasné, že je na to příliš pozdě. Nedá se nic dělat. Příště. Kousek za Svukuriset vyběhneme nad hranici lesa, což v této zeměpisné šířce není žádný náročný výběh, a pokračujeme dál po úbočí Store Svuku. Koukám na mohylu na vrcholu a slibuju sama sobě, že jednou se tam konečně postavím. Jsem naprosto úchvácena tou krásou okolo, které si díky šíleně hektickému létu o dost víc vážím. Chodník je tady, narozdíl od chodníku v lese, příjemný, jen místy trochu kamenitý, jinak spíš hliněný a prorostlý kořeny všudypřítomného vřesu, které mokrou hlínu příjemně zpevňují. Radost běžet po takovém měkkém terénu. Každou chvíli vyplašíme nějaké soby poblíž nebo minimálně vidím jejich prdelky v dálce, nasvícené žlutým světlem ze slunce, které už se pomalu chýlí k obzoru.

dsc_8702w.jpg
Pár kilometrů za osadou Svukuriset potkáváme kousek soba zblízka. Je to divné, protože lidé soby zabíjejí většinou hromadně ve speciálních ohradách, ne v lese. A když, proč by zahazovali jeho nohu... Hlavou mi prolétne nejprve slovo medvěd, hned poté slovo rosomák, což je menší, ale horší možnost, protože je to prý hodně agresivní a nenasytné zvířátko. Petyr říká, že mu ta noha upadla, protože byl moc starý. Zatím to jako teorie na zaplašení nevhodných myšlenek stačí.

dsc04433w.jpg

Zatím potkáváme většinou jen příjemný měkký běhavý terén...

Na západ slunce jsme na vyvýšenině pod severními svahy Store Svuku, odkud je krásný výhled na druhou stranu Femundsmarky. Pod sebou máme tu nejkrásnější část - soustavu malých plytkých jezírek, kolem kterých rostou v barevných močálech zakrslé břízy. Bažiny jsou kvůli kamennému nepropustnému podloží charakteristické pro celé Norsko, a Femundsmarka je jich plná. Překročit tyto části suchou nohou je prakticky nemožné. Máme ještě štěstí, že neprší. Voda nemá kam odtékat a tak se v kaluže a bažiny mění i oblasti, které jsou jinak suché. Sbíháme z kopce k jezírkům a překvapuje nás, že u nich nejsme okamžitě atakováni hejny komárů. Ti tady dokáží změnit krásný výlet v příběh obyčejného šílenství. V životě jsem neviděla tolik komárů jako před pár lety právě ve Femundsmarce. Repelent funguje možná tak z 20%, oni si stejně najdou kus nepostříkané kůže a nebo koušou přes oblečení. Letos tu komáři prakticky nejsou. Za světla soumraku překračujeme močály a potůčky, fotíme a už moc nespěcháme, protože náš dnešní cíl už je dost blízko.

dsc04599ww.jpg
Jezírka se zakrslými břízkami kolem a boží světlo modré hodinky.

Občas se při dopadu na mokrou zem ozve zamlaskání a chvíli na to ucítím na noze chlad vody. Nakonec ale tuto část prokrosím relativně suchá. I díky Petrovi, který na mokré boty nedbá a ledabyle si to už dávno vykračuje přes každou bažinu. Několikrát mě přenese přes místo, které bych suchou nohou nedokázala přeskočit, čímž se sám zaboří do bažin ještě hlouběji, přičemž mou novou 4 kilovou termoregulační vrstvu při tom náležitě oceňuje i komentuje (a taky heká a ani to nezkouší popřít!). Beru to ale sportovně a oceňuji, že i po skoro devíti letech ještě občas umí být gentleman. Však on za ty kecy na adresu mého podvozku zaplatí později doma, až budu držet dietu a nebudu vařit. Intriky se však odehrávají pouze v mysli, možná totiž ještě budu potřebovat, aby mě někde přenesl.

dsc04623w.jpg
Soumrak nad Femundsmarkou. I teď na konci srpna tu je o dost déle světlo než u nás. Přestože tedy slunce už zapadlo, vidět jde ještě dlouho. Dny se však velmi rychle zkracují.

Od jezer zase klesáme do lesa, kde už je trochu větší tma, takže už přejdeme plně v chůzi a jen si povídáme. V dálce už jde slyšet šum řeky Røa, která vytéká z jezera Røasten, v jednom místě je koryto velmi úzké a proud silný, což se takto za večerního bezvětří ozývá celým lesem. Míjíme jeden stan, což je první známka přítomnosti jiných lidí, a uhneme z chodníku do lesa, kterým skoro za úplné tmy jdeme k našemu cíli. Překračujeme balvany porostlé borůvčím a brusinkami, zakrslé borovice a břízy a mžouráme do tmy ve snaze zahlédnout naši tajnou mechovou chatu. Hledání netrvá dlouho, vnitřní kompas tu funguje dobře i ve tmě. Konečně. Hned při vstupu dovnitř na mě začíná padat únava. Rozděláme oheň v kamnech, sundáme mokré boty, ohříváme se a sušíme, přičemž se mi v sálání tepla z kamen klíží oči.

dsc04669w.jpg
Občas tam straší. Hlavně když přijedeme my.

Petyr poté jde pro vodu k nedalekému potůčku. Ptá se, jestli jdu s ním, abych se tu sama nebála. Teplo ohně je ale přesvědčivější než dalších 5 minut na chladném vlhkém vzduchu venku, takže odmítám. Když odejde, napadne mě, že se možná trochu bál jít tam sám on a proto chtěl, abych šla s ním a když jsem nešla, donutil jít aspoň Čendu Zrzavce, kterému se taky nechtělo, haha. Tyto myšlenky mi ale vrátí poté, co přijde zpět. Na stole leží láhev s vodou a on se mě zeptá, co bych dělala, kdybych se otočila a ona tam najednou nebyla, přičemž bych věděla, že on sám ji nevzal. Okamžitě po něm vyjedu, aby laskavě sklapnul. Jedna blbá věta a už zase věřím na bubáky, děkuji pěkně. Těžko se popisuje atmosféra místa lidem, kteří ji nezažili. Není moc těžké tady v hlavě začít vymýšlet různé situace, které pak člověka vystraší i přesto, že k tomu neexistuje racionální důvod. Mysl naštěstí zaměstnám raději vařením nudlové polívky. Jediný skutečně strašidelný zvuk totiž vydávají jen naše kručící žaludky. Hrnec si půjčujeme místní erární, raději nepřemýšlíme o tom, co se v něm vařilo před námi, a naivně doufáme, že jedno vypláchnutí vodou stačí. Zjišťujeme, že nemáme lžičku, přičemž ta erární vypadá, že toho zažila víc než 80 letá nevěstka. Oba dva odmítáme strčit si ji do pusy a raději se inspirujeme Asií. Natrháme si březové větvičky, dlouhé rýžové nudle motáme na ně a polívku usrkáváme.

dsc04654.jpg
Michelinská restaurace hadra. Kultura stolování na cestách je kapitola sama o sobě. Na jednu stranu je tato fotka asi společenskou sebevraždou, na druhou stranu vím, že každý, kdo měl někdy v horách velký hlad, mi rozumí... Soucítí... PROSTŘENO!


Názor nezasvěcených asi nejlépe shrnul pan Postránecký.

Po jídle jsme oba jasní. Chata je příjemně vytopená, takže se ani nemusíme příliš přetahovat o ten letní spacák. Odpademe jako polena. Budím se zimou až nad ránem, mám úplně odkrytá záda, moje ledviny musí mít radost. Kradu kus spacáku, Petyrovu lehkou péřovou a taky kus jeho tělesného tepla na prochladlá záda, pak se dá zase v klidu usnout. Po pár hodinách už vstáváme oba. Venku je opět slunečno, ale trochu větší vítr a zima než předešlý den. Fotím si chatičku, která je ve slunci prosvítajícím skrze stromy zase nevinně roztomilá, jíme borůvky a brusinky, pak pomalu balíme a vyrážíme. Nejradši bych tu však byla týden v kuse.

dsc04674w.jpg
Láska na celý život.

dsc_8757w.jpg
Ve Skandinávii mě hodně baví to mechové a bylinné patro pod nohami. Všechny ty různě barevné mechy, lišejníky a jiné malé rostlinky, které drsné klima zkroutilo do všemožných tvarů... Úplný surrealní svět. Teď na konci srpna je všude tolik hřibů, že to vypadá, jakoby nedávno někde bouchla atomová elektrárna. Stačilo by do lesa zaběhnout na tři minuty a koš by byl plný... Naopak lišejník vpravo, letharia vulpina, není úplně vhodný na konzumaci. Jak už prozrazuje jeho rodové i druhové jméno v latině, v minulosti se používal k trávení vlků, lišek a (tip!) nepohodlných manželů. Roste symbolicky zejména na starých mrtvých stromech.

Hned po prvních krocích cítím bolavou šlachu u kotníku, která nepříjemně tahá až do poloviny lýtka na skoro každé nerovnosti terénu. Kotník je v místě největší bolesti lehounce podlitý krví, asi jsem ho včera trošku zvrtla. Chodit se ale naštěstí dá v pohodě, v místech, kde je chodník rovný, se dá i běžet. Svaly ale taky nemám po včerejšku zrovna moc čerstvé. Protestuju proto, že nechci jít plánovaných cca 35 km do Feragen, ale jen zhruba 25 km do Synnerviky, která je přesně na konci jezera Femunden. Petrovi se to nelíbí. Křižovatka je ale daleko, takže to zatím moc neřeším s tím, že na ní se pak definitivně rozhodnu.

Terén je šílený. Skoro celou dobu jdeme po oblých kamenech, které různými směry trčí z chodníku. Je těžké předvídat, na kterou stranu se pod váhou těla chodidlo vychýlí a tak mě pochroumaná šlacha každou chvíli zabolí. Femundsmarka je hrozně rozmanitá oblast. Zatímco předešlý den jsem si neměla na co stěžovat, dnes je to děs a hrůza. Sice tu nejsou žádné vysoké kopce, ale zjišťuju, že to vůbec není žádná výhra. Severní část parku je běžecky opravdu ne moc příjemná.

dsc04781w.jpg
Ač se to z fotky na první pohled možná nezdá, skákat několik desítek kilometrů po takovém kamenitém chodníku (asi bych ani chodníkem nenazývala), není úplně ono, zvlášť když máte z přechozího dne vytahané bolavé šlachy kolem kotníku...

Když nepřeskakujeme kameny, přeskakujeme bažiny. Petyr se opět už na začátku vzdává suchých bot a radostně si to vykračuje napříč každým rašeliništěm, načež z něj vyleze na druhém břehu a jeho nohy vypadají, jako kdyby se právě až po kolena prošel exkrementy. Obdivuji jeho schopnost splynout s barvami a jinými vlastnostmi okolí. Doporučuje mi, abych se bažinou taky prošla, že prý mi to pomůže na tu bolavou nohu. Jeho radu ale kategoricky odmítám. Radši budu bolavá, než vypadat několik hodin jako od hoven, kámo.

dsc04958w.jpg
Že prý rašelina. No já nevím... Jestlipak to spíš nevyprsklo na tu botu z nohavice, co Peťo...?

dsc04930w.jpg

Noha mě bolí, někdo furt otravuje s focením, všechny únikové cesty stále v nedohlednu a aby toho nebylo málo, sežrali jsme už všechno poživatelné jídlo a v batohu zbyl jen největší gelový kekel a psí granule. Takže nic, a jestli něco nezvládám, je to situace, kdy nemám po ruce jídlo. Přichází náladička...

dsc04983w.jpg

Po více než 20 km jsem vždy našla nějakou sofistikovanou metodu, jak se dostat přes bažinu suchou nohou. A Femundsmarka je z více než 50% jedna velká bažina. Cítíte se jako byste porazili monstrum. Ten pocit, když potom potkáte nepřeskočitelnou bažinu. Mlaskne to dřív, než si uvědomíte, že tentokrat to nevyjde. Zastudí, ZOSTUDÍ... Do očí se derou slzy.

Každou chvíli zobu norské ovoce z bažin, molte, jakousi oranžovou moruši, pro kterou neznám český překlad. Dělají se z nich tradiční skandinávské dezerty. Čím víc toho jím, tím víc mi chutnají. Nejlepší jsou ty měkké a šťavnaté, políbené prvním mrazem. Tyto morušky jsou pro mě lepším důvodem, proč si nechat do bot natéct trochu vody. Později odpoledne přicházíme k místu, kde se třikrát musí přebrodit řeka. Radost nemám, ale co se dá dělat. Vody naštěstí není moc a tak stačí vyhrnout elasťáky lehce nad kolena. První brodění bolí. Ledová voda drasticky zúží všechny mé žíly a mám pocit, že mi ty nohy upadnou. Samozřejmě si jednu nohu i nakopnu o kámen a málem tam spadnu celá. Na druhém břehu potom zoufale tančím jakousi pofidérní variantu na kozáčka ve snaze nohy trochu prokrvit. Zlatý rychlebský Nýznerovský vodopád, ten je oproti tomu úplný termál! Brodění dalšími rameny už díky umrtvení končetin není tak fatální.

dsc04897w.jpg

Molte. Poprvé mi vůbec nechutnaly, ale čím častěji se k nim dostanu, tím víc jim přicházím na chuť. Nejlepší jsou ty, které jsou úplně měkké, přemrznuté.

brodw.jpg

Shit, shit, shit, shit, shit! Čoveče, říkám ti, že se to nezdá, ale ten studený potůček svým proudem už trochu tahal původně zamýšlenou trajektorii šejdrem, díky za to pomocné lano.

brod2w.jpg

Ježíš taky chodil po vodě.

dsc04982w.jpg
Lesíček. Pěkný. Akorát jsem už tak vyřízená, že mě to už vůbec nezajímá.

Bohužel, od této chvíle už se mi až do cíle nedaří se plně zahřát. Slunce je už zase nízko a začíná být fakt kosa. Blížíme se ke křížovatce u malé osady Mugsjølia, kde je několik chatiček se střechou z trávy. Tam buď budeme pokračovat do Feragen, nebo to střihneme do Synnerviky, která je o dost blíž. Petyr ale do Synnerviky ani za nic nechce. Já naopak jednoznačně ano. Papryk tam může dojet autem a ušetřím si asi 10 km. Nakonec Petyr volá Paprykovi a společně vymýšlí "zlatou střední cestu". Mezi Synnervikou a Feragenem je ještě jedna osada, Ljosnavollen, kam vede cesta. Papryk říká, že tam není závora, takže tam pro nás může dojet. Souhlasím. Vytáhnu z paty poslední zbytky sil a snažím se co nejrychleji dojít do cíle. Se západem slunka se citelně ochladí a nahoře na kopcích bych podle mrznutí periferií tipovala i -5 stupňů. O to víc přidám do kroku. Nakonec tam jsme za soumraku.

dsc05031w.jpg
Slunce se chýlí k obzoru a rychle přichází mráz.

dsc05057w.jpg
Ljosnavollen je starý dřevěný statek, který momentálně zřejmě slouží jako chata nějakým soukromníkům.

Cítím úlevu. Obrovskou. Nemůžu se dočkat, až si sednu do teplého auta a uvaříme si nějaké jídlo. S ubývajícím světlem se totiž zvyšuje pravděpodobnost, že ze zoufalství sežeru ty psí granule. Voláme Paprykovi, aby už jel, a náš polský blonďáček uposlechne. Zatím jdeme po cestě a já doufám, že za každou zatáčkou konečně zahlédnu světla auta. Jenže Petyr s Paprykem by se mohli jmenovat klidně taky Pat a Mat. Mám nepříjemné poznámky o tom, jak strašně mu to trvá... A v tom Papryk volá, že nakonec na cestě závora byla a nemůže jet dál. Ještě zaslechnu, jak Petr říká cosi ve smyslu, že to nejsou 3 kilometry, ale minimálně 10. WHAT?!


První reakce na novou situaci proběhla asi takto.

Proklínám tě! Mám pocit, že budu muset Pavlíčka okamžitě utopit v nedalekém potůčku. Neodpustím si vynadat mu, že už jsem v Synnervice mohla být třikrát a že tady krutě zahyneme a že to je všechno jeho vina. Nejvíc mě sere, že vím, že neexistuje jiná možnost, než tam dojít. Sobecky mu ukradnu jeho bundu, nasadím výraz "zabiju tě" a na otázky ohledně toho, jak se cítím, buď raději neodpovídám, nebo chrlím oheň, hromy, blesky a hrozí, že se změním ve zbraň hromadného ničení, takže se Petr později už i radši pro vlastní bezpečí přestane ptát a jdeme střídavě několik metrů za sebou, přestože cesta je široká. Je mi brutální kosa, vlhký vzduch leze až na kůži, bolí mě noha a už fakt nemůžu. Vím, že tuhle procházku neplánoval schválně, ale stejně jsem naštvaná.

Nad hlavou se pomalu smráká, hvězdy svítí čím dál jasněji a později jde v chladném čistém vzduchu krásně vidět i mléčná dráha, ale zvednout hlavu znamená odkrýt kus krku a dovolit studeném vzduchu proniknout pod bundu. Kolem půlnoci dojdeme k autu, kde mezitím Papryk, teď už možná zase Patryk, obětavě uvařil výbornou hustou polívku a přichystal cizrnové burgery. Přiznávám, že jsem zprvu jeho vyprávění o kulinářském nadání nevěřila, ale teď mám boule za ušima a dostane pro mě na chvíli podobu poloboha. Opravdu jen na chvíli. Pak se z rozhovoru Pata a Mata dozvím, že závora na cestě do Ljosnavollen nebyla ve skutečnosti závorou, ale pouze jakousi bránou, která jde normálně otevřít, kvůli volně pobíhajícím ovcím... Jenže mu vynadejte, když vám zacpal hubu tím burgerem, že. Polák jeden. Jdu radši spát. Dám si suché ponožky, přes ně pletené od babičky, zachumlám se do klubíčka na zadní sedačce, strčím do uší špunty a přestanu vědět o světě.

Ta špína ještě chvilku vydrží, umeju se až ráno. Petyr stejně vždycky smrdí víc.


Děkujeme
Montura shop, Montura IT
Inov 8 CZ
Femund Canoe Camp

zobrazeno 4696x, dnes 1x